Často se zastihneme, že se ptáme: „Proč se cítím tak špatně? Nikomu jsem neublížil, tak co dělám špatně?“ Ptáme se jako malé děti, co jsme udělali špatně, a proč se cítíme tak zle. Kromě toho se zdá, že je nám stále hůř bez jakéhokoliv zřejmého důvodu. Považujeme se za slušné občany, kteří nespáchali žádný zločin. Takže co se děje? Proč k nám přichází zlo?

Všechno přichází Shora. V našem světě není nic, co by nebylo naplnánováno Shora podle výpočtů obecného systému. Zohar vysvěluje, že jsou v nás nová pokřivení odhalována v každém okamžiku. Pokud si jich budeme hledět skrze naše zahrnutí v obecném sysému, což je skupina a studia (aspoň dvě hodiny za den), pak nám bude dána síla a vnímavost je napravit.

Bylo by pro nás nemožné rozlišit tyto stavy, aniž bychom je nejrve začali rozpoznávat. Navíc pokud nepoznáme stejná pokřivení (Rešimot – informační geny), stejně jako možnosti se napravit a duchovně postupovat, pak jsou v nás přeměněny ve zlo. Toto je důvodem pro všechny nemoci, problémy a krize v našem životě.

Z jedné generace na druhou se nenapravené zlo postupně nashromažďuje a v naší generaci dosáhlo dostatečné míry. Vše toto se děje, protože nestavíme touhu, která je nádobou (Kli) pro Světla (Ruchot), aby se v nás oděla. Jinak bychom byli schopni odhalit smysl našeho života a změnit náš osud.

Bez Kli Světla, která by se měla odít dovnitř, zůstávají ve formě „ducha“ (Ruach) bez těla, což znamená, že jednají k naší škodě. Tak zůstáváme pozadu v tom, abychom vnímali tato Světla uvnitř napravených přání.

Otázka, kterou jsem dostal: Tisíce lidé se sejdou na nadcházejícím Sjezdu k Zoharu. Jak je můžeme přijmout, abychom s nimi udrželi spojení po Sjezdu?

Moje odpověď: Nejsme kult. Netaháme lidi do náboženství a nehoníme se za jejich dušemi. Naše dveře jsou vždy otevřeny, ať už jde člověk dovnitř či ven. Kdokoliv přichází, nám nic nedluží. Pokud chce, je vítán, aby si sedl a studoval společně s námi. Pokud nechce, nemusí ani říct nashledanou. Pokud vyjde ze dveří, nikdo se ho nebude ptát, zda odešel na minutu nebo na dobro.  Proto se k sobě nesnažíme nikoho připojit během Sjezdu k Zoharu ani poté.

Chceme pokračovat s naším vysíláním v televizi a na Internetu a pokračovat v pořádání sjezdů a shromáždění jako je toto, ale nikoho k nám nelákáme. Nikdo nám nic nedluží. Člověk může přijít, účastnit se a odejít. On se rozhodne, do jaké míry chce být spojen s kabalistickou vědou. Není to dokonce ani o nás; je to o tom, že se všichni lidé musí spojit dohromady. Nejprve se musí sjednotit jako bratři všichni z Izraele, a pak celý svět. Toto je naší nadějí.

Zohar, kapitola “Tazria,” bod 70: “…soužení lásky jsou lidem skryta.” Soužení lásky je stav, který je také znám jako „jsem nemocný láskou.“ To znamená, že nic nepotřebuji; chci pouze dávat, odevzdávat. Mé jediné přání je naplňovat tvou touhu.

Toto je přechodný stav, kdy velmi chci dávat, ale nejsem schopen. Jelikož jsem ještě nezískal clonu, nejsem schopen přijmout Světlo, abych naplnil tvou touhu. Láska je stav, kde cítím touhu druhého více než svou vlastní.

Zohar, kapitola “Tazria,” bod 72: Je psáno: „Lepší je otevřené pokárání, než láska, která je skryta,“ což znamená, že otevřené pokárání je lepší. A pokud je pokárání z lásky, je lidem skryto. Podobně ten, který svého přítele kárá s láskou, musí svá slova skrývat od lidí, aby jimi nebyl jeho přítel zahanben. A pokud jsou jeho slova před lidmi otevřená, nejsou s láskou.“

V našem světě přirozeně chceme skrývat svůj vztah a lásku mezi námi, protože láska vyžaduje obezřetnost. Chceme ji chránit od všeho, co by ji potenciálně mohlo ublížit. Ale co v duchovnu znamená „být zahanben“ nebo „odhalit lásku před ostatními“? Kdo jsou ti ostatní? Jsou to mé touhy.

Pokud se Stvořitelem dosáhnu spojení v jedné touze, pak ostatní touhy, ve kterých se s Ním nemohu spojit, jsou nazývány „ostatní.“ Proto na ně musím dávat pozor, aby neublížily mé lásce, stejně jako mít na paměti, že se všechno děje uvnitř.

Stvořitel si užívá to, že si hraje s člověkem, stejně, jako si otec užívá to, že si hraje se svým dítětem. V našem světě vtiskla příroda rodičům touhu odevzdávat svým dětem. Avšak pochází to z duchovního kořene. Tento hmotný příklad nám může pomoci porozumět duchovnímu světu. Stejně jako se těšíme z toho, že se staráme o své děti, duchovní rodič, což je Vrchní Systém, se těší ze starosti o své duchovní děti. My jsme těmi dětmi, jen to nevidíme.

Když si hrajeme s dítětem, na hře samotné nezáleží. Na čem záleží je náš přístup k tomu dítěti a obratem jeho přístup k nám. Když dítě přestane reagovat, hra pro nás přestane být příjemnou. Přijímáme potěšení pouze, když přijímá potěšení dítě, když chápe, co pro něj děláme, a když oceňuje, co od nás přijímá. Toto vyžaduje podobnost našich přání a vlastností. V našem světě tomu nerozumíme, protože čím víc děti rostou, tím více se rodičům vzdalují. Avšak v duchovním světě je to naopak: čím starší dítě je, tím bližší se stává svému rodiči a tím silněji se k němu připojuje.

Avšak to neznamená, že se dítě na rodiči stane závislým. Závislost dítěte ustává stejně jako v našem světě, avšak spojení mezi nimi se posiluje. Stejná věc se  v našem světě děje rodičům a dětem, kteří sdílejí společné zájmy a cíl; spojují se.

Stvořitel a stvoření jsou spojeni skrze společný cíl, protože chtějí jeden druhého naplnit. Chtějí jeden druhému vracet potěšení, aby každý rozuměl, jak moc si  druhý cení toho, co přijal, a aby v tomto přijímá odhalil lásku. Jinak bychom nikdy Stvořitele neucítili nebo mu neporozuměli.

 Jsou tu dvě síly, které nás ovlivňují. Jedna je naše ego, které neustále roste, oddělující nás jeden od druhého a nutící nás jeden druhého nenávidět. Ale na druhé straně je tu vnější síla, která způsobuje, že jsme provázáni a vzájemně závislí.

Dokonce i když bych si nikdy nevybral, abych byl globálně spojen s celým světem a nechci toto spojení, Stvořitel to tak stejně uspořádává. Takže na jedné straně  ve mně pracuje negativní síla, která je namířena proti všem ostatním, ale na druhé straně mě všichni lidé obklopují tak těsně, že se nemám kam schovat.

Tyto dvě síly mě vnitřně tlačí a já z této situace nemám žádný východ. Každý na světě by s radostí rozbil všechny svazky mezi národy a civilizacemi. Ale teprve objevíme, že závisíme na některých nejmenších národech, které se zdá, že nemají význam. Celý svět se nedokáže vypořádat s několika piráty v Somálii stejně jako s mnoha jinými, podobnými teroristickými skupinami. Proč je prostě nemůžeme zničit? Protože nás nenechá Vrchní Síla. Všichni závisíme na všech a není se kam schovat.

Ve světě je sto osmdesát zemí a my teprve uvidíme problémy, které vyvstanou poté, co bude odhalena naše závislost jednoho na druhém. Představte si, co se stane, když si poraníte nohu; nezdá se to jako nic zvláštního, ale vaše hlava přestane pracovat, vaše pozornost je pryč a malá bolest vás nenechá správně fungovat.

Důvodem, proč nejsme schopni zvládnout ani jedinou teroristickou zem je, protože nejsme sjednoceni. Pokud by celý svět jednal společně, aby uzavřel jejich bankovní účty a přestal od těchto skupin kupovat olej, znamenalo by to jejich konec. Co by byly tyto teroristické státy schopny udělat? Neměly by nic. Svět by kolem nich mohl uzavřít všechny hranice, neponechávajíce jim ani vstupy, ani východy. Měli bychom to dělat, jako to dělá náš organismus, když do něj vnikne cizí těleso jako třeba tříska; organismus ji okamžitě izoluje uvnitř pouzdra a začne ji vylučovat, dokud infikované místo nepraskne a cizí těleso nevyjde ven se vším hnisem.

Avšak my neděláme to samé s teroristy, protože tu není souhlas celého světa. Musíme se od přírody naučit, co s nimi potřebujeme udělat. Není je třeba zabíjet. Potřebujeme jen společnou dohodu, že s touto částí společného organismu nebudeme žádným způsobem komunikovat.  To je přinutí se změnit velmi rychle, protože společenský vliv je nejsilnějším vlivem, který existuje.

Zohar, Kapitola “Mecorah,” bod 6: Když noc ztemní a brány se zavřou, probudí se Nukva veliké propasti a ve světě je několi armád škoditelů.

Toto je vnitřní stav, který ke člověku může přijít během slunečného odpoledne, kdy člověk ucítí, že je ve stavu noci, v temnotě, a pod mocí zlých sil. Je dobré, pokud si člověk uvědomí, že je ve stavu noci; je to lepší, než si myslet, že je vše v pořádku a čeká ho úspěch.

V tom čase ukládá Stvořitel všechny lidi na světě (v člověku) ke spánku. Uloží ke spánku dokonce i všechny ty, kteří mají probuzení života, myšleno spravedlivé (v člověku).

Toto popisuje stav, kdy všechny myšlenky a touhy, skrze něž jsem se dřív spojoval s ostatními a usiloval o odhalení Stvořitele, chtějíce být Shora napraven, také pohasnou a ztratí se.

A duchové se potulují po světě a zvěstují lidem v jejich snech věci. Některé z nich jsou lži a některé jsou pravdivé. A lidé se ve svém spánku stanou připojenými.

Pokud by to byla čistá lež, byli bychom to schopni odhalit okamžitě. Proto pokud chce člověk vydávat lež za pravdu, potřebuje nejdřív říct něco pravdivého a pak říct lež. Pak mu druzí uvěří.

Kapitola “Mecora,” bod 7: A když se probudí severní vítr a noc se rozdělí, vyšlehne oheň a udeří pod křídla kohouta a on zavolá.  Pak vstoupí Stvořitel do zahrady Edenu, aby si hrál se spravedlivými.

„Kohout“ značí člvěkovu vnitřní sílu překonávání. Toto je síla, kterou jeden používá během práce v noci, před úsvitem.

A hlasatel vyjde a zavolá a všichni lidé na světě (v člověku) se ve svých postelích probudí. A ti s probuzením života vstanou ze svých postelí k práci jejich Pána a zabývání se Tórou a chválení Stvořitele, dokud nepřijde ráno.

Takto člověk prožívá duchovní procesy, dějící se uvnitř něj.

 Zohar, Kapitola”Mecorah,” bod 20: “Ona je stromem života pro ty, kteří se jí chytí, a štastni jsou ti, kteří ji podporují.“ Strom života je Tóra, vysoký a mocný strom. Nazývá se Tóra (učení), protože nás učí a odhaluje nám to, co bylo skryté a neznámé. Nazývá se  „život,“ protože je v ní zahrnut a vyplývá z ní veškerý vrchní život.

„Tóra“ stojí pro Světlo Nápravy, což je Světlo, které Přetváří. Toto Světlo je přitahováno studiem kabaly. Ovlivňuje náš úmysl a mění jej z přirozeného, egoistického, na úmysl dávat. Tím, že měníme náš úmysl je naše touha přesměrována z „kvůli sobě samému“ na „kvůli mému bližnímu,“ neboli, jinými slovy, z přijímání na dávání.

Touha samotná není ani přijímání, ani dávání. Touha je definována úmyslem. To míry naší podobnosti se Stvořitelem odhalujeme Jej a Světlo, které nás naplňuje.

O nápravě našich úmyslů se mluví jako o vykonávání přikázání nebo Stvořitelových pokynů. Když napravíme 613 úmyslů, které jsou „kvůli sobě samému,“ tím, že je přeměníme na „kvůli odevzdání,“ nazývá se to vykonávání 613 přikázání. 613 Světel nebo „613 rad“ (Tariaq Eitin) nás napravuje naplňováním 613 tužeb.

“Isra-El” (přímo ke Stvořiteli) pojednává o člověku, který usiluje o dosažení Stvořitele tím, že napraví sebe. Zeir Anpin Světa Acilut se nazývá Strom Života, protože nám přináší Světlo Nápravy.