Kabalistická skupina se sjednocuje kolem jednoho cíle: dosáhnout lásky k bližnímu a skrze to lásky ke Stvořiteli.

To znamená milovat vlastnost lásky a odevzdání. Každá osoba, která souhlasí s tímto cílem, přidává svou malou sílu skupině, svůj bod v srdci, který mu byl dán Shora.

Nikdo z nás není schopen vstoupit do duchovního pouze svými vlastními silami; můžeme to udělat pouze kombinací našich sil, jinými slovy, spojením se skupinou a anulováním sebe, svého egoismu. Spojení se skupinou a anulováním našeho egoismu s cílem z něho získat sílu odevzdání je první krok směrem ke spiritualitě. Práce ve skupině je práce na přechodu od tělesnosti do duchovního světa otvorem, který je vytvořen skupinou.

Skupina je tím prostředkem. Skupina Tě neopravuje jako šroubovák nebo klíč, ale ty sám musíš využít skupinu k práci. Skupina je pro Tebe spirituální model. Je Ti dána v pozemské formě, ale my ji obracíme v duchovní formu tím, že k ní přistupujeme jako ke kolekci duší a nikoli skupině těl.

Budujeme duchovní prostor uvnitř skupiny. Stavíme duchovní orgán, Kli, tím, že se anulujeme a připojujeme naše body v srdci ke všem ostatním bodům. Pouze přidávám malou sílu skupině a získávám „620“ krát více. Duchovní se mi odhaluje jako další vnitřní úroveň přesně v místě, kde najdu toto spojení a naši společnou sílu.

Anulujeme naší materiální podstatu, náš zvířecí egoismus. Všichni naši „oslové“ (osel, hebrejsky Chamor, pochází od slova Chomer – hmota) zůstávají, ale my se nad ně povznášíme a sjednocujeme. Tak získáme jedinou velkou sílu, která je „620“ krát větší než ta předchozí, a tato síla určitě nechá každého člověka porazit zvíře uvnitř. Touto cestou vytváříme nový duchovní orgán, který neexistoval před rozbitím duší. Uvnitř tohoto orgánu, mezi námi, objevujeme společnou vlastnost odevzdání, ve které odhalíme stvořitele.

Přidám svou jedinou sílu a získám 620 krát více tím, že vystoupím na první duchovní stupeň. A nyní přidávám tuto velkou sílu skupině a získávám 620 krát více a vystoupím na nový stupeň. Ukazuje se, že můj výchozí bod z duše nabobtnal 620 krát oproti své původní velikosti, a touto cestou se stává větším a větším jak postupuje krok za krokem. Skupina se stává Malchut, Šchinou.

To je důvod, proč musí být skupina sjednocena s jediným záměrem: touhou dosáhnout odevzdání, přilnutí ke Stvořiteli. Toto tvoří „hlavu“(Roš) duchovního Parcufu. Naše společné duchovní tělo je duchovní svět, ale každý člověk ho zažívá svým vlastním způsobem, podle svého základního, primárního bodu duše; duše nezmizela, místo toho roste 620x620x620 … krát. Takto stavíme vnitřní duchovní svět, kde se odhaluje Stvořitel. Není žádné jiné místo.

Z třetí části každodenní ranní lekce, 20/05/2010, článek „Cíl vytvoření skupiny“

Když analyzujeme naše touhy, musíme proniknout do jejich hloubky, abychom pochopili, že spolu se svým egoistickým úmyslem, pocházejí od stvořitele. Musíme dosáhnout největší hloubky poznání touhy a z jejího kořene zjistit, odkud touha pochází.

Když odhalíme, že touha samotná, i její sobecký záměr, jsou nám sesílány stvořitelem, porozumíme, že nemáme na vybranou. Nemáme nikoho jiného, na koho se obrátit s prosbou o nápravu, kromě Stvořitele. V opačném případě člověk nepotřebuje Tóru a nemůže na Stvořitele křičet nebo naléhat. Sám sebe ještě nevnímá jako bytost řízenou vyšší silou, ke které se může odvolat.

Náš egoistický původ je také anděl, který nás přivádí blíže ke stvořiteli. Dostáváme rány, a následně pochopíme, že mají svůj účel a že jsou seslány někým vyšším než jsme my. Můžeme k tomuto závěru dospět utrpením, ale můžeme ho také dosáhnout studiem, prostředím, a duchovním vývojem.

„Mudrc vidí budoucnost“, vidí probuzení stavu před tím, než k němu dojde, a má schopnost to změnit. Fyzické utrpení tohoto světa se obrátí v utrpení lásky, když přitáhnu trochu vyššího světla a pocítím ve vztahu k němu svůj stav. Potom začnu trpět skutečností, že nemám lásku k bližnímu, nebo lásku ke stvořiteli. V tom spočívá bod naší svobodné volby.

Je důležité se dostat ke kořenu utrpení a pochopit, že je nám sesláno Shůry záměrně. Pokud pochopíme, že není jiná možnost a začneme křičet ke stvořiteli, znamená to že jsme dosáhli největší hloubky. Nicméně, pokud stále ještě připisujeme své utrpení různým důvodům v tomto světě, nedosáhli jsme úplného dna.

Ponořuji se hlouběji a hlouběji do utrpení ve stupních Alef, Bet, a Gimel (neživý, rostlinný, a zvířecí) a myslím si, že dostávám rány od přírody. Nicméně, když dosáhnu jeho poslední fáze, Behiny Dalet, odhalím, že jeho zdroj je nad přírodou, že je ve Stvořiteli, jakoby Stvořitel ukazoval prstem. Potom na něj křičím.

Je možné urychlit tento proces? Ano je. K tomuto účelu nám byla dána Tóra, abychom raději než cestou utrpení postupovali rychlou a jednoduchou cestou dle naší vlastní vůle. Mohu si kolem sebe zorganizovat skupinu a přitahovat z Vrchu Světlo prostřednictvím studia (např. studiem Zoharu) a rychle dosáhnu stejných výsledků. To se nazývá cesta Tóry. Rozdíl mezi těmito dvěma cestami je v tisíci letech utrpení.

Z třetí části každodenní ranní lekce, 17/05/2010, “Jaká je příprava k příjetí Tóry?”

Má odpověď: Právě teď máme realizaci našeho cíle na dosah ruky a to je důvod, proč věnujeme spojení mezi námi tolik pozornosti. Konečným cílem je přilnutí ke Stvořiteli podle zákona o ekvivalenci formy, což znamená, že se musíme stát „Člověkem“, Adamem („podobným“ Stvořiteli).

Nejdříve je zapotřebí připravit naši duchovní nádobu (Kli), aby byla podobná nádobě Vyššího. Je to jedna nádoba pro všechny; všechny její části by se měly sjednotit jako jeden muž s jedním srdcem. Bude obsahovat všechnu naši nenávist, zášť, ctižádost, hrdost i touhu po moci; musíme se nad to vše povznést a spojit se, abychom se stali Stvořiteli podobnými, čímž k němu přilneme.  

Zdá se nám, že Stvořitel je kdesi vně nás, ale ve skutečnosti je nám zjeven uvnitř naší společné duchovní nádoby, kterou mezi sebou budujeme. Proto, abychom dosáhli správné perspektivy, musíme vše vnímat, jako by to existovalo na jednom místě. Tento prostor vytváříme pro zjevení Stvořitele!

Je to přesně to místo, kde se všichni spojíme nad naším egoismem. Náš egoismus zůstává dole a nad ním vytváříme spojení mezi námi. Pokud je naše spojení pevné, založené na síle Světla nápravy, pak v tomto spojení odhalíme stvořitele (Boreh), což znamená „Přijď a Spatři“ (Bo-Re).

Je to něco jiného, než že si představuji, jako by byl kdesi v oblacích a já dělal cosi tady dole, aby se mi na obloze zjevil. Zjeví se právě ve spojení mezi dušemi, mezi orgány duchovního těla, jako vnitřní světlo, které je naplňuje.

Prozatím si lidé myslí, že když mluvíme jen o vzájemném spojení, je od toho Stvořitel oddělen. Je to proto, že si vnitřně nejsou ochotni připustit, že mezi naší prací – studiem, šířením a vzájemným spojením – a  Stvořitelem existuje spojitost.

Každý člověk vnímá Stvořitele jako cosi nadzemského a je ochoten se s ním spojit, ale nepřejeme si spojit se s jinou osobou.  Nechápou, že je to jedna a ta samá věc. Větší vnitřní spojení mezi lidmi se nazývá „Stvořitel“, vlastnost odevzdání, leč lidská podstata s tím člověku nedovolí souhlasit.

Ze třetí části každodenní kabalistické lekce 18/05/2010, článek “Arvut (Svazek)”

Rabašův článek „Účel sdružení:“ Setkali jsme se dnes, abychom ustanovili sdružení těch, kteří mají zájem o to, následovat cestu a metodu autora „Sulamu“ (kabalisty rabiho Jehudy Ašlaga), cestu vzestupu z úrovně zvířete na úroveň člověka.

Z tohoto článku musíme vyvodit základní principy:

1. Co to znamená „shromáždit se“?

2. Co je „Baal HaSulamovou metodou“?

3. Co je „úroveň člověka“?

4. Byl člověk vyvořen, aby před Stvořitelem zažíval potěšení nebo strach?

5. Podmínkou pro dosažení toho všeho je rovnocennost formy se Stvořitelem.

6. Samotná vůle užívat (těšit se) si není špatná. Je to podstata (hmota) celé tvorby. Zlý pud (Jecer HaRa) je naše neochota se sjednotit a napravit rozbití společné duše na části, na naše individuální duše.

7. Nesmíme zničit egoistickou touhu, ale pouze napravit její záměr z „pro sebe“ na záměr odevzdání, na „pro druhé“. Uvnitř naší touhy přijímat jsme vždy opační Stvořiteli, ale uvnitř záměru odevzdávat se k Němu připojujeme.

8. Adheze se Stvořitelem se odehrává pomocí rovnocennosti formy s Ním. Cesta, pomocí níž lze dosáhnout záměru odevzdávat, je práce ve skupině. Tohoto úkolu lze dosáhnout a lze jej ověřit a společná touha odevzdávat, kterou společně vytváříme, je naše společná duše, kterou Stvořitel naplňuje.

9. Jakýkoliv stav, ve kterém jsme, se skládá z dvou opačných stavů, a jak postupujeme, propast mezi nimi se zvětšuje. Na jedné straně ustavičně odhaluji, jak bezvýznamný jsem, a zároveň neustále odhaluji velikost cíle.

Musím to vše spojit uvnitř jednoho bodu. Tak ucítím rozbití mezi dušemi, což donutí Vrchní Světlo, aby mě napravilo. Pak mezi mnou a druhými lidmi bude vládnout odevzdání.

To se nazývá „předání Tóry, Světlo nápravy.“ Poté je uvnitř našeho napraveného přístupu ke svému bližnímu, uvnitř společné duchovní nádoby (Kli), odhalen také Ten, který Tóru dává.

Z třetí části každodenní ranní lekce, 16/05/2010, „Účel sdružení“

Otázka, kterou jsem dostal: Říkáš, že kabala je věda. To je fér. Dvě síly přírody, dávání a příjímání. Celá příroda není nic než odevzdání a člověk je v přírodě jediný element, který narušuje rovnováhu, vytváří nerovnováhu, a proto trpíme. Všechno je v pořádku, dokud se nedostaneme to tohohle bodu. Ale nakonec, když se dostaneme do bodu, kdy potřebujeme rovnováhu napravit, říkáš: Or Makif.

Hmm…jen tak odnikud přijde nějaké světlo a napraví mě. A co nechápu nejvíc, je to, že toto světlo přichází z knihy. Mohl bys prosím prakticky a jasně vysvětlit nebo definovat, co je „světlo“? Myslel jsem, že je kabala věda o silách, přírodě, touhách, atd.

Jak to vnímám já, Vrchní Světlo není vědecký termín a přímo odkazuje na něco esoterického. Možná bys tento pojem mohl udělat přijatelnější a pochopitelnější? Co je ta síla, která nás napravuje? Je to síla odevzdání? Tak proč se nazývá Or Makif? Jak nám může tohle „světlo“ pomoct předcházet utrpení na naší cestě vývoje? Je to nějakým způsobem spojeno s materiálním světlem? 

Moje odpověď: Kdybych s tvou láskou k silám byl tebou, studoval bych „Předmluvu k moudrosti kabaly“ (Ptichu) (zde je Uvedení do Předmluvy k moudrosti kabaly v češtině) nebo možná Talmud Eser Sefirot!

Tyto texty vysvětlují různé duchovní pojmy vědeckým jazykem: 1. touha, 2. náprava záměru „pro sebe samotného“ na „pro dobro Stvořitele“, 3. naplnění Světlem, potěšením, Stvořitelem do míry napraveného záměru. V kabale není nic jiného.

Or Makif je síla, která nás ovlivňuje z napravenějšího stavu, o který usilujeme. Odpovídá na tvou snahu následujícím způsobem: vytahuje tě do vyššího, altruističtějšího stavu do takové míry, do jaké o to usiluješ. Je to interakce mezi dvěma vektory tužeb. Stejný vzájemný vliv sil existuje také v našem světě, když člověk usiluje o jakkoukoliv novou věc.

Rozdíl je v tom, že když se jedná o duchovní úsilí, o této síle, která tě táhne do nového stavu, se mluví jako o Světle, protože tě netáhne jen díky svému vlivu na tebe, ale také tě mění, nutí tě stát se stejným jako ten nový stav, který je duchovní a altruistický. Rozdíl mezi touto silou Světla a silou, která tě táhne k novému stavu v našem světě, je ten, že síla v našem světě tě nemusí měnit, aby tě k něčemu přitáhla. Vyzkoušej si to sám, aby odstranil jakékoliv pochybnosti.

Otázka, kterou jsem dostal: Jak můžeme přijít k cítění hanby a udělat na své ego omezení?

Moje odpověď: Hanba je velmi ušlechtilý pocit, který k nám nepřichází na začátku naší cesty. Tato hanba se vztahuje ke Stvořiteli, k Dárci. Je to právě protože On je Dárce a já jsem přijímající.

V našem světě své přijímání vždy omezujeme, abychom se pocitu hanby vyhnuli. Musíme přijímání opravedlnit; jsme nuceni uchovávat pocit naší důstojnosti, jelikož naše „já“ je dokonce ještě důležitější, než život samotný. Ve skutečnosti jsme připraveni zemřít, pokud by to odvrátilo ponížení. To je základ naší přirozenosti. Lidé jsou ochotní čelit smrti, aby posílili své „já“, svou sebeúctu.

Hanba je, když cítím, že se mé „já“ anuluje a ztrácí. Pokud ztratím svou touhu a naplnění, necítím, že bych přestal existovat. Člověk umírá a necítí, že se úplně ztrácí z reality. jen cítí, že ztrácí nějakou část sebe, jakoby setřásl něco ze své minulosti.

Avšak když ke mě přijde pocit hanby, zruší mou duchovní existenci. Je to takový druh vnitřního pocitu, jakoby ze mě nic nezbývalo. Je nad naším životem a smrtí, tak hluboký je. A je nemožné jej snést. Člověk je ochoten spáchat sebevraždu, aby zachránil bod svého „já“. Tělo je pouze zvíře a nijak zvlášť se je nebojíme ztratit. Vidíme, jak lidé riskují své životy.

Stvořitel s námi neustále hraje hru tím, že se konzistentně a metodicky dotýká (zraňuje) bod našeho „já“ a nám nezbývá jiná volba, než učinit opatření, abychom svou individualitu zachovali. Pocit, že se musím pozvednout nad tento život, nad smrt, mi pomáhá získat druhou přirozenost. Jsem připraven ji přijmout. Je mi řečeno, abych odevzdával, a jsem ochoten to udělat. Musím sám sebe dnes ztratit? Jistě, jsem připraven! Pokud jen je zachován bod mého „já“.

Tento pocit může být udělen jen Světlem, které přetváří. Světlo nás ovlivňuje a probouzí v nás tento bod, který leží v samotném našem jádře, počáteční bod, zvaný „Ješ Mi Ajin“ (vytvořen z ničeho – existence z absence). Není to materiál touhy se těšit, ale něco dokonce ještě hlubšího.

Jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je studiem kabaly v kabalistické skupině. Ve skupině se snažíme vybudovat model duchovní jednoty, který je podobný tomu, co existuje ve Světě Nekonečna. Tím, že studujeme v podmínkách této jednoty, přitahujeme Světlo, které nás pozvedá do tohoto samotného stavu. Neexistuje jiný prostředek kromě skupiny a studia ve skupině.

Hanba je strašlivý pocit, ale je to právě hanba, která nám přináší spásu.

Z druhé části každodenní ranní lekce, 14/05/2010, Předmluva k moudrosti kabaly

Otázka, kterou jsem dostal: Mohl bys popsat svůj první duchovní zážitek, první setkání s Vrchním Světlem? Jaký je tento pocit?

Moje odpověď: První duchovní zážitek je společný všem, protože lidé obecně procházejí stejnými stavy. Když se člověk poprvé setká se Světlem, cítí, že je celý svět naplněn láskou, jako jediná hřejivá síla bez jakýchkoliv omezení. Je to hřejivý a laskavý pocit, a je tak vnímán celý svět. Člověk před sebou vidí obvyklý svět, ale cítí, jako by se vzduch stal hustším, hřejivějším a jemnějším. Je tu pocit, jako že je s ním zacházeno mírně a jemně.

Takový je první duchovní vjem, který ke člověku přijde. Jak je pravidlem, člověk na to zapomene. Nehledě na to, se to odehraje, aby to člověku dalo nějaký důkaz a podporu, aby to uvnitř člověka vystavělo nové nádoby vnímání (Kelim), a tak to umožnilo postup.

Po tomto duchovním zážitku, který je člověku dán Shora, musí člověk vyvíjet veliké úsilí, aby stejného pocitu dosáhl nezávisle. Později budou následovat pocity, které jsou biliónkrát silnější. Avšak člověk je již bude ovládat, rozumět jim a bude s těmito pocity pracovat.

Všechny tyto dojmy, počínaje tím prvním, člověk cítí uvnitř rozvíjejícího se bodu v srdci. Je to uvnitř duchovní nádoby vnímání (Kli), místo aby to bylo uvnitř hranic fyziologického či psychologického fenoménu.

Z osmé lekce na Světovém sjezdu k Zoharu 09/05/2010