Pokud se na světě stále děje zlo, znamená to, že do světa stále ještě nejsme schopni vnést nápravu. Pokud lidé stále vedou války, existuje zkáza a terorismus, lidé si jeden druhého oškliví, lžou si navzájem a snaží se na druhých jakýmikoliv prostředky prospěchařit, znamená to, že se nám nedaří napravovat svět.

Pokud by Světlo svítilo víc, nic z toho by se nedělo. Lidé by nebyli schopni se tak chovat a příroda nehybné, vegetativní a pohyblivé úrovně by nám nepřipravovala tato nepříjemná „překvapení.“

Existujeme uvnitř všezahrnující přírody, ale naše rovnáváha s ní závisí na nás, na úrovni člověka. Proto mezi těmi, kteří studují kabalu, musíme vybudovat nesmírnou duchovní nádobu (Kli). Musíme se sjednotit silným spojením, takže tuto sílu ucítí lidé po celém světě a budou nuceni se sjednotit mezi sebou.

Takto se to děje. Koneckonců, odkud všechny tyto odlišné myšlenky a touhy přichází? Nevíme to, ale vynořují se zevnitř a přechází od jednoho k druhého v této síti spojení mezi námi.

Žijeme ve speciální době. Baal HaSulam píše, že musíme být Stvořiteli vděční za to, že žijeme v generaci, která dostala možnost šířit vědu kabaly, která k nám přišla z dávnověku. 

Jsme první generací, která je tuto vědu schopná používat a dosáhnout věčnosti, pozvednout se nad celý tento život, vyjíz z hranic našich pozemských omezení a vstoupit do nové dimenze, do duchovního světa.

Z šesté lekce na Světovém sjezdu k Zoharu 09/05/2010

Otázka, kterou jsem dostal: Světový sjezd k Zoharu začne již za několik dnů. Spolu s tím nám mnoho lidí píše o různých překážkách, které jim zabraňují přijít, a o svém strachu a náhlém zdráhání, zda přijít. Co se s tím dá dělat?

Moje odpověď: Pokud má člověk na naše setkání možnost přijít, nic by ho od toho nemělo zdržet. Nemohu si představit, co by mohlo být důležitější, než spolu strávit pár dní: Je to čistě duchovní investice.

Neuvědomujeme si, jak takové sjednocení mezi lidmi podporuje náš duchovní postup. Nyní prožíváme „tvrdnutí srdce“ a dostáváme další porci egoismu. A to je skvělé! Právě toto je stav, ve kterém musíme jednat.

Proto si člověk musí uvědomovat důvod, pro který nemůže přijít. Zde leží jeho či její svobodná volba, zda bude či nebude duchovně postupovat. Pouze pokud je někdo ve vězení a nemůže se z něj dostat, pak je možné pochopit to, že nepřišel.

Lidé se mě ptají: „Co když jsem studoval kabalu jen dva až tři týdny a poblíž není skupina, není příliš brzy, abych přišel?“ Dokonce i když člověk kabalu našel jen díky tomu, že se dozvěděl o našem sjezdu, stojí pro něj za to, aby přišel. Kdo ví, co se s ním stane zítra? Alespoň z tohoto života něco získá.

Pro člověka, který chce odhalit duchovno, je zásadní, aby se pokusil dosáhnout toho, že „v tvých očích bude vše jako nové,“ jako bych se právě narodil a začínám od nuly. Nevím v jakém světě jsem nebo co jsem. Zatímco čtu článek, nemáme ponětí, o čem mluví, jako bych o těchto věcech nic nevěděl. Mažu všechny předchozí názory, jako bych tu přistál z jiné planety, aniž bych o řádu univerza cokoliv znal. Chci to vnímat nanovo.

Proč? Ve svých naukách nám kabalisté chtějí ukázat, že v tomto světě jsou duchovní úkazy. Avšak jsou nám skryty, protože kdyby v našem světě nic z duchovna nebylo, nenazývalo by se duchovno skrytým. Proto se v naší realitě musíme duchovno snažit rozpoznat. Ale jak to můžeme udělat? Jaký druh zvláštního světla, jaké osvícení mi může pomoct vidět duchovní realitu? Nevím; musím to (teprve) ovládnout.

Kabalisté nám říkají následující: Pokud chcete poznat duchovno, které je v tomto světě skryto, můžete je vnímat v nových vztazích mezi vámi a vaším prostředím. Zde leží vstup do duchovního světa a vy tam můžete proniknout. Díky objevení tohoto otvoru začnete vidět nový svět. Jeho vstup je ve vašem vztahu s prostředím, ale je to nový vztah, který odhalíte neočekávaně.

Náhle uvidíte, že vstup do jiného světa leží ve světě, který vás obklopuje. Nikdo si to neuvědomuje. Je to jako byste šli po ulici a hned za rohem jste v duchovní realitě. Tento vstup se vám otevírá, když se na náš svět díváte jinak, jako by vám byl zcela neznámý. Se svěžím přístupem vnímáte realitu „já a prostředí“ nanovo.

Z Každodenní kabalistické lekce, 30/04/2010, Rabaš, článek 17, 1986

Otázka, kterou jsem dostal: Proč musíme tak dlouho čekat a projít tolika negativními lekcemi, které nás zraňují, než si konečně uvědomíme, jaká je správná cesta?

Moje odpověď: Nečekáme! V každém okamžiku se vyvíjíme, krok za krokem. Ale naše ego, naše touha si užívat, je prostě nekonečná. Její hloubka je nesmírná: nesmírné stvoření. Představte si náš nekonečný vesmír; no, lidská touha je biliónkrát větší než celý vesmír.

Teď musíme začít svou nápravu. A má touha si užívat obsahuje tisíce vlastností, ve kterých potřebuji pocítit rány, abych zareagoval svým „Au!“ A pak potřebuji dalších tisíc ran, abych udělal „Ou!“ Toto není vtip, celé naše životy takto fungují. Nakonec budu potřebovat ještě dalších tisíc ran, abych se rozhodl: „To stačilo, už to nemůžu vydržet! Něco musím udělat.“

Každá vlastnost se skládá ze čtyř úrovní (Alef, Bet, Gimel, Dalet). A dokud nedosáhneme konečné, čtvrté úrovně, budeme dostávat rány a trpět, aniž bychom se zastavili a zamysleli nad svými nesnázemi. Je to jako když cítím bolest v jedné části svého těla a pak v jiné; vydržím to a říkám si, že to nic není až do té doby, dokud si konečně neuvědomím, že musím něco udělat. Stejný princip platí zde. Ale právě takto to má být, protože jsme uděláni z komplexního, mnohovrstevnatého materiálu, který se vyvíjí z (pouhého) bodu. V této záležitosti není na výběr.

Pouze na konci nápravy všechno, čím jsme prošli, splyne a vytvoří dokonalé dosažení, naplnění a pochopení.

Z třetí části Každodenní kabalistické lekce, 29/04/2010, “Předání Tóry”

Otázka, kterou jsem dostal: Proč to někdy trvá mnoho let, než člověk vůbec uslyší, že je potřeba se spojit?

Moje odpověď: V tomto procesu jsme existovali po celou historii. Z jedné generace na druhou, ve všech našich inkarnacích, celý náš vývoj má za účel nás přivést do stavu, kdy se budeme nuceni sjednotit. Celá naše historie začala rozbitím společné duše, naší duchovní nádoby. Od té doby do sebe všechny tyto fragmenty naráží, nenávidí se navzájem a nechápou, kdo jsou, odkud přišly, a proč existují. Pro tyto fragmenty je nejdůležitější věc neustálá bitva mezi nimi.

Postupně, krok za krokem, musíme přijít k důkladnému pochopení toho, že kvůli naší nenávisti a egoismu o spoustu přicházíme, ve skutečnosti o tolik, že se musíme sjednotit. Proč? Protože v procesu vývoje postupně objevujeme, že jsme spojeni. Můžeme se buď navzájem pozabíjet nebo společně žít v míru. 

Avšak ti, kteří cítí touhu po duchovnu mají problém. Celý svět k jednotě postupuje na cestě Bejto (v pravý čas). Ze zoufalství;  tím, že přemýšlí logicky, člověk vidí, že se svět musí sjednotit. Avšak na druhé straně odhaluje, že toho nejsme schopni. Toto cítí celý svět. Avšak ti, ve kterých se probudil bod v srdci, začínají slyšet, že se musíme sjednotit, že pouze jednotou může být dosaženo duchovna. Avšak necítí po jednotě potřebu. Ukazuje se, že někteří odhalí potřebu se sjednotit, ale neví jak, protože k tomu nemají prostředky, zatímco druzí mají prostředky, s jejichž pomocí se mohou spojit, ale postrádají pro spojení vnitřní potřebu, ačkoliv ji zbytek světa má.

Vychází najevo, že se tyto dvě skupiny, vnější a vnitřní části, budou muset sejít a navzájem se doplnit. My jim představíme metodu spojení a oni nám dají potřebu se spojit pravě takovým způsobem, jakým dítě předává své potřeby rodičům, a to rodičům pomáhá získat to, co dítě potřebuje. 

Vnější společnost je tedy nosičem vnitřní potřeby po spojení a my jsme vlastníci metody, jak se spojit. Tímto způsobem se navzájem doplňujeme.

Z první části Každodenní kabalistické lekce, 28/04/2010, “Zohar”

Zohar, kapitola “BaHar (Na hoře Sinaj),” bod 63: “Můžeš je navždy používat jako otroky.” Je Micvou (přikázáním) zotročit kanaánského otroka. Ti jsou ze strany Hama, který spácha incest, jako je psáno: „Proklet budiž Kanaán; služebníkem služebníků bude svým bratřím…“

Být otrokem je také náprava. Touha, která může být přinucena poslouchat moc napravených tužeb, se nazývá „otrok, který je blízký svému pánu.“ Otroctví je forma její nápravy, správný způsob její existence. 

Prozatím nejsem schopen být uvnitř určité touhy svobodný, ani s ní nemohu sám pracovat za účelem odevzdání. Mohu ji pouze připisovat jiné mé touze. Taková touha může být též zvána „dítě,“ „žena,“ nebo „dospívající;“ ještě to není „muž“ ani „hrdina,“ který je schopen „překonat“ (muž, „Gever“ je odvozen od slova „Itgabrut“ – překonávání, zdolávání).

Forma touhy, která je schopna pracovat pouze pod autoritou jiné touhy, se nazývá „otrok.“

Z první části Každodenní kabalistické lekce, 25/04/2010, “Zohar”