Sousedé… Mezi mým pozemkem a jejich pozemky je jasná hranice. Přesto je nespočet případů, kdy ji sousedé narušují a otravují mi život. Stromy na jejich dvoře zakrývají slunce mým květinám a kořeny brání v růstu mým sazenicím. Voda z jejich zalévání prosakuje na můj pozemek. A co teprve ten kouř z grilu, na kterém pečou maso přímo u mého plotu! (Pokračování textu…)
Ano, zlé oko existuje, ale ne v doslovném slova smyslu, že vás někdo pohledem prokleje a přivodí vám neštěstí. Má to mnohem hlubší význam. Všichni jsme spojeni jedinou a obrovskou přirozenou touhou, která je vytvořena Vyšší silou lásky, odpuštění a spojení. Je to součást jednotného systému přírody. (Pokračování textu…)
Nemusíme se starat o to, jak urovnat spory vyřešením všech sporných otázek. Neměli bychom být jako malé dítě, které se neúspěšně snaží protlačit krychli do kulatého otvoru, aniž by chápalo, že jedno do druhého nikdy nezapadne. (Pokračování textu…)
Kolik geniálních mozků se v průběhu dějin pokoušelo vytvořit systém vzdělávání, který by z člověka udělal Člověka! Platón, Aristoteles, Konfucius a Ušinskij, Makarenko a Maria Montessori… Ale jak vidíme, veškeré jejich snahy byly marné. Moderní člověk se svými morálními vlastnostmi příliš neliší od svých dávných předků. (Pokračování textu…)
Ať si to chceme připustit nebo ne, všichni na sebe přímo působíme. Od samého počátku jsme součástí jednoho systému. Každý náš čin se promítá do života všech ostatních – i když to nevidíme a necítíme. (Pokračování textu…)
Otázka: Jakou vyspělou hru bychom nyní měli hrát? Řekněte mi, prosím.
Odpověď: Hrát vážně – to znamená hrát si na Stvořitele.
Poznámka: Vysvětlete, co to znamená.
Odpověď: Udělat to tak, aby byl Stvořitel mezi námi ve všech našich myšlenkách a činech. Tomu se říká hrát vážně. (Pokračování textu…)
Poznámka: Ludmila píše: „Neumím odpouštět. A také si myslím, že všechny činy by měly být potrestány. Ale kdybych dokázala odpustit, myslím, že bych se cítila psychicky mnohem lépe. Jak se mohu naučit odpouštět?“
Odpověď: Odpouštět se můžeme naučit jen tehdy, když pochopíme zlo své vlastní přirozenosti. A když si uvědomím, kdo jsem: (Pokračování textu…)
Poznámka: Jaká je vaše rada pro mladé lidi, kteří vstupují do společného života s pocitem, že u nich bude všechno v pořádku, že spolu budou žít dlouho a navždy?
Odpověď: Je třeba, abyste spolu velmi dlouho rozmlouvali. Vyjadřovat všechno, co si myslíš, a druhý také – jako dva badatelé. A postupně se budete moci dostat do stavu, kdy budete zkoumat sebe i partnera, a on bude zkoumat sebe i vás. (Pokračování textu…)
Otázka: Darwin dlouho vysvětloval svou teorii evoluce lordovi. Lord poslouchal, souhlasil s bezchybnou logikou vědce. Na závěr vědec Darwin řekl: „Teď už souhlasíte, že člověk pochází z opice?“ Lord odpověděl: „Vy možná ano, ale já ne.“
Píše vám spousta lidí: „Svět je opravdu egoistický. Egoističtí jsou lidé, sousedé, přátelé, dokonce i příbuzní. Ale já se takovým necítím. Já jsem dávající, já jsem milující.“
Proč člověk nemůže proniknout do sebe a říci: „Já jsem takový,“ – a skutečně to procítit? (Pokračování textu…)
Abychom mohli být v partnerském vztahu skutečně šťastní a naplnění, je klíčové znát sami sebe – rozumět tomu, co nás pohání, co potřebujeme, po čem toužíme, a vnímat, jak a proč se v čase měníme. Bez tohoto vnitřního vhledu se snadno ztratíme nejen sami v sobě, ale i v dynamice vztahu s druhým člověkem.
Základní silou, která nás žene životem, je ego – tedy touha po potěšení. Každý z nás si přirozeně přeje cítit se dobře. To, co nás navzájem odlišuje, není samotná touha po naplnění, ale její konkrétní podoby – co přesně chceme, kdy, a jak silně po tom toužíme. (Pokračování textu…)
Rav Laitman na Twitteru