Otázka, kterou jsem dostal: Jak můžeme přijít k cítění hanby a udělat na své ego omezení?

Moje odpověď: Hanba je velmi ušlechtilý pocit, který k nám nepřichází na začátku naší cesty. Tato hanba se vztahuje ke Stvořiteli, k Dárci. Je to právě protože On je Dárce a já jsem přijímající.

V našem světě své přijímání vždy omezujeme, abychom se pocitu hanby vyhnuli. Musíme přijímání opravedlnit; jsme nuceni uchovávat pocit naší důstojnosti, jelikož naše „já“ je dokonce ještě důležitější, než život samotný. Ve skutečnosti jsme připraveni zemřít, pokud by to odvrátilo ponížení. To je základ naší přirozenosti. Lidé jsou ochotní čelit smrti, aby posílili své „já“, svou sebeúctu.

Hanba je, když cítím, že se mé „já“ anuluje a ztrácí. Pokud ztratím svou touhu a naplnění, necítím, že bych přestal existovat. Člověk umírá a necítí, že se úplně ztrácí z reality. jen cítí, že ztrácí nějakou část sebe, jakoby setřásl něco ze své minulosti.

Avšak když ke mě přijde pocit hanby, zruší mou duchovní existenci. Je to takový druh vnitřního pocitu, jakoby ze mě nic nezbývalo. Je nad naším životem a smrtí, tak hluboký je. A je nemožné jej snést. Člověk je ochoten spáchat sebevraždu, aby zachránil bod svého „já“. Tělo je pouze zvíře a nijak zvlášť se je nebojíme ztratit. Vidíme, jak lidé riskují své životy.

Stvořitel s námi neustále hraje hru tím, že se konzistentně a metodicky dotýká (zraňuje) bod našeho „já“ a nám nezbývá jiná volba, než učinit opatření, abychom svou individualitu zachovali. Pocit, že se musím pozvednout nad tento život, nad smrt, mi pomáhá získat druhou přirozenost. Jsem připraven ji přijmout. Je mi řečeno, abych odevzdával, a jsem ochoten to udělat. Musím sám sebe dnes ztratit? Jistě, jsem připraven! Pokud jen je zachován bod mého „já“.

Tento pocit může být udělen jen Světlem, které přetváří. Světlo nás ovlivňuje a probouzí v nás tento bod, který leží v samotném našem jádře, počáteční bod, zvaný „Ješ Mi Ajin“ (vytvořen z ničeho – existence z absence). Není to materiál touhy se těšit, ale něco dokonce ještě hlubšího.

Jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je studiem kabaly v kabalistické skupině. Ve skupině se snažíme vybudovat model duchovní jednoty, který je podobný tomu, co existuje ve Světě Nekonečna. Tím, že studujeme v podmínkách této jednoty, přitahujeme Světlo, které nás pozvedá do tohoto samotného stavu. Neexistuje jiný prostředek kromě skupiny a studia ve skupině.

Hanba je strašlivý pocit, ale je to právě hanba, která nám přináší spásu.

Z druhé části každodenní ranní lekce, 14/05/2010, Předmluva k moudrosti kabaly

Otázka, kterou jsem dostal: Mohl bys popsat svůj první duchovní zážitek, první setkání s Vrchním Světlem? Jaký je tento pocit?

Moje odpověď: První duchovní zážitek je společný všem, protože lidé obecně procházejí stejnými stavy. Když se člověk poprvé setká se Světlem, cítí, že je celý svět naplněn láskou, jako jediná hřejivá síla bez jakýchkoliv omezení. Je to hřejivý a laskavý pocit, a je tak vnímán celý svět. Člověk před sebou vidí obvyklý svět, ale cítí, jako by se vzduch stal hustším, hřejivějším a jemnějším. Je tu pocit, jako že je s ním zacházeno mírně a jemně.

Takový je první duchovní vjem, který ke člověku přijde. Jak je pravidlem, člověk na to zapomene. Nehledě na to, se to odehraje, aby to člověku dalo nějaký důkaz a podporu, aby to uvnitř člověka vystavělo nové nádoby vnímání (Kelim), a tak to umožnilo postup.

Po tomto duchovním zážitku, který je člověku dán Shora, musí člověk vyvíjet veliké úsilí, aby stejného pocitu dosáhl nezávisle. Později budou následovat pocity, které jsou biliónkrát silnější. Avšak člověk je již bude ovládat, rozumět jim a bude s těmito pocity pracovat.

Všechny tyto dojmy, počínaje tím prvním, člověk cítí uvnitř rozvíjejícího se bodu v srdci. Je to uvnitř duchovní nádoby vnímání (Kli), místo aby to bylo uvnitř hranic fyziologického či psychologického fenoménu.

Z osmé lekce na Světovém sjezdu k Zoharu 09/05/2010

 Pokud se na světě stále děje zlo, znamená to, že do světa stále ještě nejsme schopni vnést nápravu. Pokud lidé stále vedou války, existuje zkáza a terorismus, lidé si jeden druhého oškliví, lžou si navzájem a snaží se na druhých jakýmikoliv prostředky prospěchařit, znamená to, že se nám nedaří napravovat svět.

Pokud by Světlo svítilo víc, nic z toho by se nedělo. Lidé by nebyli schopni se tak chovat a příroda nehybné, vegetativní a pohyblivé úrovně by nám nepřipravovala tato nepříjemná „překvapení.“

Existujeme uvnitř všezahrnující přírody, ale naše rovnáváha s ní závisí na nás, na úrovni člověka. Proto mezi těmi, kteří studují kabalu, musíme vybudovat nesmírnou duchovní nádobu (Kli). Musíme se sjednotit silným spojením, takže tuto sílu ucítí lidé po celém světě a budou nuceni se sjednotit mezi sebou.

Takto se to děje. Koneckonců, odkud všechny tyto odlišné myšlenky a touhy přichází? Nevíme to, ale vynořují se zevnitř a přechází od jednoho k druhého v této síti spojení mezi námi.

Žijeme ve speciální době. Baal HaSulam píše, že musíme být Stvořiteli vděční za to, že žijeme v generaci, která dostala možnost šířit vědu kabaly, která k nám přišla z dávnověku. 

Jsme první generací, která je tuto vědu schopná používat a dosáhnout věčnosti, pozvednout se nad celý tento život, vyjíz z hranic našich pozemských omezení a vstoupit do nové dimenze, do duchovního světa.

Z šesté lekce na Světovém sjezdu k Zoharu 09/05/2010

Otázka, kterou jsem dostal: Světový sjezd k Zoharu začne již za několik dnů. Spolu s tím nám mnoho lidí píše o různých překážkách, které jim zabraňují přijít, a o svém strachu a náhlém zdráhání, zda přijít. Co se s tím dá dělat?

Moje odpověď: Pokud má člověk na naše setkání možnost přijít, nic by ho od toho nemělo zdržet. Nemohu si představit, co by mohlo být důležitější, než spolu strávit pár dní: Je to čistě duchovní investice.

Neuvědomujeme si, jak takové sjednocení mezi lidmi podporuje náš duchovní postup. Nyní prožíváme „tvrdnutí srdce“ a dostáváme další porci egoismu. A to je skvělé! Právě toto je stav, ve kterém musíme jednat.

Proto si člověk musí uvědomovat důvod, pro který nemůže přijít. Zde leží jeho či její svobodná volba, zda bude či nebude duchovně postupovat. Pouze pokud je někdo ve vězení a nemůže se z něj dostat, pak je možné pochopit to, že nepřišel.

Lidé se mě ptají: „Co když jsem studoval kabalu jen dva až tři týdny a poblíž není skupina, není příliš brzy, abych přišel?“ Dokonce i když člověk kabalu našel jen díky tomu, že se dozvěděl o našem sjezdu, stojí pro něj za to, aby přišel. Kdo ví, co se s ním stane zítra? Alespoň z tohoto života něco získá.

Pro člověka, který chce odhalit duchovno, je zásadní, aby se pokusil dosáhnout toho, že „v tvých očích bude vše jako nové,“ jako bych se právě narodil a začínám od nuly. Nevím v jakém světě jsem nebo co jsem. Zatímco čtu článek, nemáme ponětí, o čem mluví, jako bych o těchto věcech nic nevěděl. Mažu všechny předchozí názory, jako bych tu přistál z jiné planety, aniž bych o řádu univerza cokoliv znal. Chci to vnímat nanovo.

Proč? Ve svých naukách nám kabalisté chtějí ukázat, že v tomto světě jsou duchovní úkazy. Avšak jsou nám skryty, protože kdyby v našem světě nic z duchovna nebylo, nenazývalo by se duchovno skrytým. Proto se v naší realitě musíme duchovno snažit rozpoznat. Ale jak to můžeme udělat? Jaký druh zvláštního světla, jaké osvícení mi může pomoct vidět duchovní realitu? Nevím; musím to (teprve) ovládnout.

Kabalisté nám říkají následující: Pokud chcete poznat duchovno, které je v tomto světě skryto, můžete je vnímat v nových vztazích mezi vámi a vaším prostředím. Zde leží vstup do duchovního světa a vy tam můžete proniknout. Díky objevení tohoto otvoru začnete vidět nový svět. Jeho vstup je ve vašem vztahu s prostředím, ale je to nový vztah, který odhalíte neočekávaně.

Náhle uvidíte, že vstup do jiného světa leží ve světě, který vás obklopuje. Nikdo si to neuvědomuje. Je to jako byste šli po ulici a hned za rohem jste v duchovní realitě. Tento vstup se vám otevírá, když se na náš svět díváte jinak, jako by vám byl zcela neznámý. Se svěžím přístupem vnímáte realitu „já a prostředí“ nanovo.

Z Každodenní kabalistické lekce, 30/04/2010, Rabaš, článek 17, 1986

Otázka, kterou jsem dostal: Proč musíme tak dlouho čekat a projít tolika negativními lekcemi, které nás zraňují, než si konečně uvědomíme, jaká je správná cesta?

Moje odpověď: Nečekáme! V každém okamžiku se vyvíjíme, krok za krokem. Ale naše ego, naše touha si užívat, je prostě nekonečná. Její hloubka je nesmírná: nesmírné stvoření. Představte si náš nekonečný vesmír; no, lidská touha je biliónkrát větší než celý vesmír.

Teď musíme začít svou nápravu. A má touha si užívat obsahuje tisíce vlastností, ve kterých potřebuji pocítit rány, abych zareagoval svým „Au!“ A pak potřebuji dalších tisíc ran, abych udělal „Ou!“ Toto není vtip, celé naše životy takto fungují. Nakonec budu potřebovat ještě dalších tisíc ran, abych se rozhodl: „To stačilo, už to nemůžu vydržet! Něco musím udělat.“

Každá vlastnost se skládá ze čtyř úrovní (Alef, Bet, Gimel, Dalet). A dokud nedosáhneme konečné, čtvrté úrovně, budeme dostávat rány a trpět, aniž bychom se zastavili a zamysleli nad svými nesnázemi. Je to jako když cítím bolest v jedné části svého těla a pak v jiné; vydržím to a říkám si, že to nic není až do té doby, dokud si konečně neuvědomím, že musím něco udělat. Stejný princip platí zde. Ale právě takto to má být, protože jsme uděláni z komplexního, mnohovrstevnatého materiálu, který se vyvíjí z (pouhého) bodu. V této záležitosti není na výběr.

Pouze na konci nápravy všechno, čím jsme prošli, splyne a vytvoří dokonalé dosažení, naplnění a pochopení.

Z třetí části Každodenní kabalistické lekce, 29/04/2010, “Předání Tóry”