Nenapravuji sebe, ale spíše své začlenění do ostatních. Neexistuje nic, co bych v sobě mohl napravit, kromě spojení s ostatními.

Kdo jsou ti “ostatní?” Tady bychom měli porozumět, že mé včerejší „já“ není „já“, kterým jsem dnes. Musím si ujasnit vztah mezi mnou a ostatními podle různých stavů, ve kterých se nacházím. Každý den člověk otočí nový list a nápravy probíhají vždy vzhledem k vzájemnému spojení mezi Parcufim.

Je řečeno, že láska mezi lidmi je zaměřena na lásku Stvořitele. Láska přátel je tou samou nádobou, tím sjetným postojem, ve kterém vyjadřuji své odevzdání Jemu. Vždyť Stvořitel je všeobecný zákon, hlavní atribut, který odhalím ve vzájemném spojení mezi námi všemi. 

Neexistuje nic víc kromě všeobecné nádoby. Ve svém postoji k přátelům, ve svém duchu, ve svém srdci, tvořím Stvořitele. Do té doby On vlastně neexistuje. 

Otázka: Ve skupině provádíme cvičení: Každý by měl myslet na každého starajíc se o každého ve svých myšlenkách. Připomínáme si to navzájem, abychom na to mysleli a přidáváme, „s pomocí Stvořitele.“  Přivede nás to ke skutečné lásce?

Odpověď: Ano, pokud máte na mysli, že vše může existouvat pouze s pomocí reformujícího světla, pak skutečně vytváříte nezbytné podmínky pro naplnění. 

Láska nezná hranic; šíří se do Ein Sof, (Nekonečna) a kupředu. Pokaždé ji definujeme jinak—když opustíme naše stávající přání a záměry. Stávající cvičení je efektivní proti zapomětlivosti: Přítel připomíná jinému příteli tři podmínky: mě, jeho a vyšší sílu, reformující světlo. Jinými slovy, reformující světlo nás přivádí zpět k sobě. Jakmile se Světlo usídlí ve spojení mezi námi a teď, když nás opět „stmeluje“, naplní nezbytné podmínky pro nápravu, aby mezi námi mohlo znovu přebývat. Tomu se říká Miczva (přikázání) v jazyce kabaly.
[68654]
Ze 3. části denní lekce kabaly 1/2/2012, Studium deseti sefirot

Můžeme mluvit o našem rozvoji a o sobě, stejně jako si představit pohled shora od pramene reality. Naši práci odhalujeme zespoda, zatímco její příčinu shora.

Jaký byl účel stvoření? Říká se, že taková je touha vyššího: vytvořit bytost tak dokonalou, jako je On. Proto ve všech našich akcích a záměrech, když zkoumáme co se s námi děje, bychom měli vždy pamatovat, že konečným cílem toho všeho je odhalit Stvořitele, odhalit přesně Jeho.

Cokoli cítím, myslím, rozmýšlím, nebo o co usiluji je správné, taková je cesta analýzy. Ale co na této cestě odhalím, vlastní já? Ne, odhalím svůj opak ke Stvořiteli. To znamená, že ve skutečnosti odhaluji Jej.

Víme z moudrosti kabaly, že ve světě nekonečna není nedostatek v ničem, pouze v poznání Dárce. Stvoření, zvané Malchut ze světa nekonečna, musí pochopit, pocítit, a dosáhnout Ho.

To je důvod, proč toto kolo stvoření je nutné: sestup do našeho světa a výstup zpět do Malchut Nekonečna, který musíme provést. Tato cesta zdola je určena výhradně pro účely vzestupu v dosažení Dárce.

Dosáhneme ho podle ekvivalence formy: čím více se Mu podobáme, tím více Ho chápeme a cítíme, a tím blíže se k němu přitahujeme. Konečný výsledek je ve své počáteční myšlence, a proto v první řadě musíme utvořit záměr, což je, čeho chci dosáhnout skrze všechny své činy? Co se stalo, stalo se, ale proč to potřebuji?

Avšak ještě předtím, než objasním záměr, potřebuji počáteční myšlenku prvotního původu tohoto záměru, protože myšlenka je odhalit Dárce, Stvořitele. To je náš cíl.

Odhaluji v sobě myšlenky, záměry, touhy a postoje, ale v podstatě, prostřednictvím těchto akcí Ho hledám. „Jak to mohu udělat? Co si myslím? Co chci? Jak komunikuji s někým nebo s něčím?“ Před každým takovým zkoumáním se připravuji na správný postoj: Všechno, co dělám má odhalit Stvořitele.

Potřebuji k tomu nějaké souvislosti:

• Kdokoli jsem, to On pro mě připravil
• Cokoli si myslím každou vteřinou, mi dává On;
• Cokoli se se mnou stane, teď během této analýzy, se děje podle jeho vůle;
• Jakkoli reaguji na to, co cítím, mi také dává On.
Je jen jedna myšlenka, jeden příkaz, který by měl být vždy můj: „Vše, co se děje se mnou přichází od Stvořitele“ První článek Shamati o tom hovoří: „Není nikdo jiný kromě Něj.“

Teď, když jsem objasnil své záměry, ať už z důvodu příjmu nebo z důvodu odevzdání, určitě přichází od Stvořitele. Avšak, co je pro mě důležité v této analýze je, že ho odhaluji, upřesňuji kdo je On.

Ze všech těchto zkoumání, se ve mně utváří mozaika skutečnosti. Moji přátelé, svět kolem mě, jeho události a okolnosti, všechno by se mělo sloučit do jednoho obrazu Stvořitele. Do té míry, do které se objeví uvnitř, samostatné kousky se dávají dohromady: všechny stvoření, celý tento svět, a všechny světy do jedné celistvé struktury, jejíž vnitřní forma se nazývá „Stvořitel.“ V plném rozsahu, tato struktura představuje Malchut světa Nekonečna nebo, jinými slovy, nádobu, touhu. Je to právě Jeho forma, Jeho struktura a interakce všech jeho částí: touhy, myšlenky a záměry, které mají formu Dárce.

Stvořitel sám, Azmuto, nemá formu. Nicméně, provádíme neustálé analýzy v sobě a postupně vytváříme formu Jemu podobnou. Výsledkem toho, může být odhalen. Stejným způsobem, k detekci vln, které jsou nám neznámé, budujeme zařízení, ve kterém mohou být duplikovány a reprodukovány. To nám umožňuje je objevit a studovat jejich povahu.

Vnitřní zkoumání nám pomáhá vytvořit „místo“ pro odhalení Stvořitele, jinak nám zůstane skryt. To je důvod, proč se říká, že Stvořitel chce přebývat v těch nižších, což znamená odhalit Se jim. To je důvod, proč stvořil svět nekonečna, a naše práce se skládá z Jeho odhalení skrze naše úsilí.

To znamená, že odhalení Stvořitele je výsledkem našeho vnitřního zkoumání. On se sám neodhalí – je zde třeba naše snaha a úsilí. Vynakládáme naše úsilí, chceme to a nechceme to, síly přijímaní a odevzdání se uvnitř nás sráží, a tím neustále připravujeme místo pro jeho odhalení.

Nakonec se toto místo stane dostatečně „tvárným“, že v něm můžeme detekovat malé „vlny“, Stvořitelovu formu v materiálu touhy. Čím více změkčíme náš materiál, tím více se v něm Stvořitel odhaluje. On sám je skrytý, nicméně materiál začne přebírat jeho podobu. Toto zahrnuje všechna naše vysvětlení: S jejich pomocí připravujeme naši touhu vzít na sebe Jeho otisk, Jeho zjevení.

Proto s každou naší akcí je nutné si uvědomit, že my, svět, a vše ostatní obecně existuje jen proto, abychom odhalili Stvořitele. Není to téma k diskusi, ale skutečnost sestupující od zdroje stvoření. Pokud bych položit základy pro jakékoli z mých akcí, myšlenek nebo záměrů s tímto faktem na mysli, kdybych měl tento směr, a pokud budu směřovat k odhalení Stvořitele, protože taková je Jeho touha, pak jsem zaměřen na nekonečno na tento cíl. A všechno co pak udělám, později jistě vstoupí do depozitáře úsilí, který musíme naplnit.

Vše ostatní se bude dít tak jako tak. Jen jedna věc záleží na nás: namířit veškeré naše úsilí k odhalení Stvořitele.

Později vyvstane následující otázka: Co toto odhalení představuje? Jak se dá realizovat? Jaké akce se ukáží jako nejúčinnější? Na kom to závisí: na mě, ostatních nebo naší interakci? Celkově vzato, jedná se o metodu, kterou pro nás popisují kabalisté a která vysvětluje, jak provádět činnosti nejvýhodnější pro odhalení Stvořitele.

Dnes celé lidstvo stojí na počátku tohoto odhalení. Vývoj dospěl k závěru, že svět si již uvědomil potenciál materialistického pokroku. Nemáme co hledat na jiných planetách a nic co bychom vytěžili ze země, vše jsme také zkusili i na jejím povrchu, a viděli jsme, že náš život je omezen a vede do slepé uličky.

Je to začátek Stvořitelova odhalení všem tvorům. Kvůli této překážce se lidé začnou ptát na otázku: „K čemu a proč žijeme? Co je smyslem života?“

Od teď se dozvídáme, že smyslem našeho života je odhalit Stvořitele, nebo přesněji řečeno, připravit se na jeho odhalení. Dosahujeme toho prostřednictvím sjednocení, a tím zjemňujeme naši touhu přijímat, tak aby se mohla stát altruistickou a začala přebírat různé druhy odevzdání. Koneckonců, Stvořitel je kvalita dávání, a pokud vytvoříme takové spojení mezi sebou navzájem, pomáháme Mu odhalit Jeho samotného mezi námi, připravujeme pro to půdu, materiál, který bude schopen převzít jeho vlastnosti, jeho obraz.

Proto vyvíjíme sami sebe v přesné ekvivalenci s jeho formou.
[71271]
Z kongresu Arava 23/2/12, lekce # 2

Sešli jsme se, abychom založili základ skupiny pro ty, kteří mají zájem studovat zákony přírody a následovat je. Náš rozvoj se podobá cestě, která nám dovoluje pozvedat se od nevědomého rozvoje, pod nátlakem sil přírody na „živočišné“ úrovni a dosáhnout vědomého rozvoje, odpovídající úrovni „člověk“. Rozdíl mezi úrovní „živočišného“ rozvoje a rozvoje na úrovni „člověk“ je v pochopení procesu našeho přirozeného rozvoje a v jeho vědomé realizaci.

Úroveň „člověk“ spočívá v tom, že namísto toho, abychom postupovali ve svém rozvoji nucenými sílami přírody, člověk studuje zákony rozvoje přírody a následuje je vědomě. Tímto vyhrává dvojnásobně: postupuje v souladu se svým přáním a rychle, bez pocitů úderů a s radostí přijímá všechny změny v sobě. Proniká do zákonů přírody a stává se pánem svého osudu.

Je třeba uvědomit si, že příčina všech našich utrpení spočívá v nepochopení zákonů přírody, týkajících se vztahů člověka a společnosti. Studujeme a jsme schopni pochopit přírodu na její neživé, rostlinné a živočišné úrovni, ale proto, že na úrovni člověk se nacházíme my sami, tak tato úroveň, tj. postoj přírody k nám pochopit nemůžeme. Můžeme studovat pouze to, co je pod naší úrovní.

Samotná příroda je integrální, nedělená a postupně rozvíjí všechny své části, včetně nás, do stejného stavu. Do naší doby jsme se rozvíjeli jednoduchým egoistickým způsobem, instinktivně jsme plnili rozkazy přírody. Ale v poslední době, ukončujeme etapu našeho egoistického rozvoje a nadále jsme jak individuálně, tak i společně povinni stát se podobnými integrální přírodě. Úkolem našeho přirozeného rozvoje je poznat podstatu přírody, její program a cíl.

Studiem zákonu integrálních analogových systémů, začínáme rozumět tomu, co znamená naše úplné spojení ve společnosti, ve vzájemném odevzdání a lásce. Plně chápeme, že je to zcela protikladné našemu egoismu – přírodě, ve které jsme stvořeni. Přejeme si pouze naplňovat své osobní přání. Právě tímto jsme protikladní úrovni vzájemného spojení, ke kterému podle úmyslu přírody musíme přijít.

Ale právě díky spojení, navzdory egoistickým přáním každého, budujeme svými činy vzájemného odevzdání mezi námi, model, podobný přírodě, její vlastnosti odevzdávat, a naplňujeme svou část. Svými úsilími ve vzájemném odevzdání a lásce, předbíháme působení na nás, přísných donucujících (stimulujících) sil rozvoje a z vlastní vůle postupujeme k cíli – celkové integrálnosti a podobnosti přírodě.

Musíme být hrdí, že se rozvíjíme vědomě, neprcháme od úderů, jako zvířata, ale chápeme sílu, která nás řídí. Pozvedá nás to na nejvyšší úroveň přírody, k jejímu úplnému odhalení a našemu naplnění její vyšší silou a blahem.

I když jsme ještě nedosáhli cíle, přejeme si ho. A právě tohle pro nás musí být důležité, přes to, že se nacházíme zatím na začátku cesty, máme naději přijít k tomuto vznešenému cíli.

Na základě článku Rabaše „Cíl skupiny – 1„, 1984, článek 1, část 1

Otázka: V jakékoli činnosti existují kritéria efektivity práce. Je velmi důležité, aby lidé věděli, zda dělají svou práci dobře, nebo ne, tedy pro to aby se zvýšila její kvalita, je třeba přidat úsilí a tak dále. Jaká mohou být kritéria účinnosti v integrálních skupinách tak, aby se člověk snažil vykonávat svou činnost lépe?

Odpověď: Pro tento účel máme velmi seriózní sebehodnotící systém. Protože jste neustále v malé společnosti, vždy se v ní můžete kontrolovat: Jak shodně jsem k ní připojen, jak úzce s ní komunikujete, jak moc vás ovlivňuje, zda se stavíte pod její vliv, nakolik ji můžete ovlivnit, jak se vzhledem k ní můžete snížit, a nakolik můžete cítit, že jste rozhodujícím hlasem s cílem ovlivnit společnost.

To znamená, že všechna tato kritéria jsou prostředí a já: Jsem nad ním, aby mě pozitivně ovlivnilo, jsem pod ním, abych mohl přijímat pozitivní vliv. Pro prostředí je to stejné vzhledem ke mně: Působí na mě shora a chce ode mě dostávat můj podíl účasti v něm zespodu.

Existují velmi jednoduché, přímé metody hodnocení stavu člověka. Člověk může říct, kde se nachází, prakticky každou vteřinu.
[72370]
Z „Diskuse o integrální výchově“ # 11, 16/12/2011

Člověk se nezajímá o to, jestli dostává nebo odevzdává, ale spíše o to, jaký z toho má pocit. Pokud se cítím dobře, jsem připraven přinést ti dárek každý den, každý okamžik. Hlavní věc je, že mi to přináší potěšení.

Není problém dát dárek, ale cítit v tom potěšení. Ve chvíli, kdy cítím, že mě odevzdání naplňuje, dám vám co chcete. Nemyslím na to, zda dát nebo nedat, ale na to, jak z toho mít potěšení.

Zde není mnoho prostoru pro filozofii, protože jsme pouze touha užívat si, a tak můžeme udělat cokoli, pokud nám to přináší naplnění. Otázkou je, jak konat bez přijímání jakéhokoli naplnění?

To je důvod, proč jsme dostali touhu naplnit se egoisticky, abychom nad ní vybudovali náš postoj k formě naplnění. Musím kontrolovat sám sebe: Jak si užívám? To znamená, že sám sebe vezmu pod krkem a teď se rozhodnu, jak bych si měl užívat: tímto způsobem nebo jiným. Do té doby se sám škrtím a nedovolím si něco získat.

Pak se stanu nezávislým. Jsem svobodný s ohledem na naplnění, a jsem schopen zastavit sám sebe od přijímání naplnění, nebo naopak, naplnit se. To mě činí podobným Stvořiteli, protože On je pánem jak touhy tak naplnění. I já se stanu pánem s kontrolou obojího.

Nechápeme, jak se můžeme sami uškrtit vlastníma rukama a jak svobodní jsme, když toho jednou dosáhneme! Je to tak vysoký status, že pouze v něm se názývám „Člověk“.

Do té doby ve mně existuje pouze automatický výpočet a nic víc než to. Je to jako chtít přestat kouřit, protože to je nezdravé. Vše záleží na tom, co je pro mě důležitější.
[72564]
Z 3. část denní lekce kabaly 11/3/2012, TES

Síla odevzdání je síla spojení. Bez ní nemám spojení ve své rodině nebo kontakt s jinými lidmi a dětmi; nemám žádné spojení s lidskou společností jako celkem. Jednoduše zabíjíme sebe i naši komunitu tím, že nepoužíváme sílu dávání.

To je důvod, proč je nyní naprosto nezbytné, abychom získali tuto sílu. Prostě je to otázka života a smrti. To je důvod, proč přišla krize, aby nám ukázala, kde jsme. Sami jsme se dostali do tohoto stavu. Teď už je jen třeba ho zkoumat a vyhodnocovat abychom pochopili, co nám chybí. Chybí nám síla dávání. Jak ji tedy získáme? Jen tím, že vybudujeme dobré prostředí.

Toto prostředí v přírodě neexistuje. Musíme ho vybudovat uměle tak, že bude sloužit jako příklad, tlačit nás, pomáhat nám začít trochu dávat. Tato společnost bude léčit každého, jako by jim dávala varování: „Nebudete mít nic, pokud nebudete dávat. Nejen že nic nedostanete, také ztratíte jakoukoli úctu, kterou nyní máte, takže budete mít pocit, že nejste nic, absolutní nula, kterou každý pohrdá.“

Společnost vás bude ovlivňovat skrze vaše děti a další osoby, jejichž názoru si vážíte. To naruší pocit vlastní hodnoty a sebeúcty v každém člověku, který nebude usilovat o odevzdání tím, že se ukáže jak nízký a zkažený se jeví v očích společnosti. Každý se prostě od něho odvrátí a nechce být blízko něj.

Tímto způsobem zavážeme člověka přemýšlet o získání síly odevzdávat. Necháme ho poznat co to je a chtít být takový. Poté s ním společnost bude zacházet opačným způsobem: bude ho respektovat a velmi oceňovat.

Nemáme jinou možnost, protože se musíme naučit, co to znamená odevzdávat. Když přijdu studovat, mám zájem, aby se mnou prostředí pracovat v těchto dvou rovinách: s holí proti mému egoismu, trestá mě svým opovržením, a na druhé straně mě chválí za odevzdání. Tímto způsobem se můj egoismus rozhodne vážit si hodnoty odevzdání namířené proti němu.

Dostanu naplnění a uznání společnosti, když odevzdávám. Společnost bude ke mně blíž a neurazí můj velký egoismus a nezostudí mě.

Jinými slovy, vidíme, že tímto způsobem budeme jednat nad naším egoismem, který vyrostl a nafoukl se mimo meze v každém z nás. Můžeme vzdělávat člověka specificky s pomocí egoismu prostřednictvím vlivu prostředí. To se nazývá integrální výchovou, protože učíme člověka být integrálním, spojeným s každým.

Člověk si začne vážit síly odevzdání na základě toho, že si získá respekt a úctu prostředí. Lidé mu závidí, jak moc roste a je vážen jeho prostředím. Tímto způsobem si egoista začne vážit síly dávání a zjišťuje, co lze udělat se správným prostředím.

Prostředí zde hraje roli vychovatele, jako otec a matka ve vztahu k dítěti, stejně jako učitelé a vychovatelé ve vztahu k dítěti, nebo jako profesor ve vztahu ke studentovi. Velká lidská společnost funguje stejným způsobem ve vztahu ke každé dospělé osobě.

Způsob, jakým prostředí zachází s člověkem, závisí na jeho postupu. Potom, díky těmto dvěma silám: přijímání a odevzdávání společnosti, člověk získává nástroj dostat se hlouběji do sebe, společnosti a přírody. On nebo ona začne chápat, co se děje v oblasti silových polí, ve své vlastní vnitřní psychologii a psychologii vnitřní přírody a společnosti.

To pomáhá člověku začít cítit, jak tyto dvě síly jednají v celé realitě, jakým způsobem fungují v neživém kameni, v rostlinách a zvířatech, uvnitř člověka, okolním prostředí a rodině – všude. Pracuje s těmito dvěma silami jako jejich vlastník. Tímto způsobem je zkoumá a učí se o nich všechno.

Vstoupí do sítě, která spojuje celou realitu, síť vytvořenou prolínáním těchto dvou sil. To je důvod, proč rozumí celému programu stvoření, celému procesu vývoje a kam směřuje.

Koneckonců, všechno odpovídá určitému procesu. My to pouze nyní nevidíme, protože pracujeme pouze s jednou silou. Když člověk sám začne používat obě tyto síly, dává mu to vědecký nástroj pro výzkum, s jehož pomocí zkoumá vše co se děje v přírodě. Tímto způsobem se stává skutečným mistrem svého osudu a všeho, co se děje. To vše se děje tím, že povýší vědomí na novou úroveň.
[72150]
Z „Diskuse o integrální výchově“ # 12, 16/12/2011

Otázka: Vím, že věnujete velkou pozornost každodenní rutině ve skupině a tomu jak vaši studenti pečují o své fyzické zdraví.

Odpověď: To je pravda. Pokud by lidé ve skupině byli uvolněni od zbytečné práce, která jen znečišťuje životní prostředí a strávil dvě až tři hodiny denně prací ve prospěch integrální společnosti, budou mít hodně času v průběhu dne a každopádně by se věnovali sportu a tělesnému cvičení.

Část pohybových aktivit by se měla konat pod širým nebem: v přírodě, na plážích, během pikniků, kempování a různých výletů, které za určitých podmínek můžou trvat i několik dní. Již praktikujeme tyto věci. Nikdy nezanedbáváme význam tělesného vývoje.

V naší skupině máme báječného maséra, chiropraktika, tanečníky, a tak dále. Vidíme, že v rámci skupiny si to žije vlastním životem, přátelé si navzájem pomáhají řešit zdravotní problémy. Věnujeme tomu velkou pozornost, a já to považuji za nedílnou součást integrovaného procesu.

Kromě našich přestávek na jídlo a dalších událostí, nejméně třicet minut denně, třikrát denně (ne-li více) věnujeme fyzickému cvičení. V každém okamžiku je možné dát si kávu nebo kdo chce cigaretu. Nikdo není omezen žádným způsobem. Nicméně, tělesné cvičení, běh, rychlá chůze, masáže, a tak dále, jsou naprosto nezbytné.

[72367]
Z „Diskuse o integrální výchova # 11 12/16/11

Vědci si stále myslí, že intelekt je zárukou úspěchu a rozvoje. Individualismus moudrých je upřednostňován před všemi ostatními vlastnostmi. Géniové jsou v módě již 500 let!

Ale moudří individualisté nejsou schopni motivovat lidstvo, rozvíjet civilizaci, zvláště v dnešní době, kdy se svět stává globální, uzavřený, kdy se ocitáme v síti specializovaných odborníků spojených mezi sebou.

Proto v dnešní době, kdy svět je stále více a více integrální, my, individualisté, egoisté, chytráci, náhle zjistíme, že nechápeme, jak je postaven a nejsme schopni ho řídit. K tomuto účelu potřebujeme náš jednotný, kolektivní rozum, který není postavený na konkurenci, ale na ústupcích na správné práci v naší analogové síti spojení celého lidstva.
[72171]

Náprava se děje od nejjednoduššího ke stále obtížnějšímu. Nicméně, patřičná náprava se nám jeví obtížná na každém stupni a nemůžeme si představit nic většího a těžšího. Každý člověk to vnímá podle svého stupně.

Když se však podíváme na celý duchovní žebřík, je jisté, že čím vyšše rosteme, tím těžší jsou touhy, se kterými pracujeme. Ale se zkušeností, kterou člověk již získal a částečně napravenými touhami, kterých již dosáhl, je snadnější překonat tyto těžkosti a postupovat.

Je psáno, že „moudrost přichází se zkušenostmi.“ Proto vnímáme nápravy s větším klidem, stanou se pro nás jasnější. Klíčem k úspěchu je dobýt první stupeň. Nejtěžší je otevřít oči.

Doufejme, že toho dosáhneme velmi brzy. Záleží to na světě a na nás, protože jsme od sebe neoddělitelní.
[72298]
Z přípravy na lekci 9/3/2012

Egoismus se netýká nutkání obyčejného člověka po naplnění jeho fyzických (jídlo, sex, rodina) a sociálních tužeb (peníze, moc a znalosti), ale jeho odporu k jednotě, odevzdání a lásce k lidem. Toto odmítání se projevuje pouze při účasti ve skupině integrální výchovy, a to v rozsahu do jakého se člověk snaží spojit se členy skupiny.
[72264]