Otázka: Co je podstatou našeho uvědomění svobodné vůle?

Odpověď: Je to sklonění se před skupinou s cílem získat od ní důležitost duchovního cíle, Stvořitele, odevzdání. To znamená, že moje svobodná vůle se uskutečňuje v mé volbě sklonit se před skupinou tak, aby vše co mají, se ve mně mohlo usadit jako nejdůležitější věc v životě, a že jejich myšlenka na Stvořitele může ovládnout všechno, co mám uvnitř sebe. Pak budu myslet jen na to.

Nebudu jednat slepě, jako bych byl hypnotizovaný, raději úmyslně pracuji v mém egoismu proti němu. Napojím se na přátele, dávám na ně, a vidím je jako vůdce naší generace, vše s cílem přijmout jejich důležitost dosažení duchovního cíle.

Měl bych potom vidět tento svět s jeho touhami po bohatství, moci a cti jako něco nízkého a nedůstojného? Ne, neměl, protože když to udělám tak to znamená, že Stvořitel je stěží větší než tato nízkost, je třeba dosáhnout jiného druhu stavu.

Proto si musím velmi cenit bohatství, moci, cti a celého tohoto světa, ale musím umístit spiritualitu ještě výš. Jinými slovy, nesmím snižovat hodnotu tohoto světa, jak navrhují náboženství a systémy víry, naopak, měl bych ocenit vše, co nabízí, ale použít ho pouze pro cíl dosažení spirituality. A to je podstata.

Pokud místo pohrdání tímto světem, budeme oslavovat duchovní, potom jak spiritualita poroste, stane se tento svět ještě důležitější. Takže, ne zničit a znehodnotit, ale povýšit spiritualitu ještě výš nad něj! Tímto způsobem, budete postupně stoupat z úrovně tohoto světa na úroveň toho příštího.
[35816]

Ze 4. Části denní lekce kabaly 20.2.2011, „Úvod do knihy, Panim Meirot uMasbirot“

Používáme kabalistickou metodu k nápravě části „Israel“ stejně jako části „národy světa“ v nás.  Pomáhají si navzájem prostřednictvím porušování stejně jako podpory, a tak pracují společně. 

Lidé musí porozumět tomu, že vše co se jim přihodí, je pro jejich dobro. Vše, co je během cesty odhaleno, musí být odhaleno přesným způsobem, a člověk by se měl pouze správně postavit ke všem prvkům: učiteli, knihám, skupině a Stvořiteli. Tak by měl postupovat.

Musíme pochopit, že k uskutečnění cíle dojde, když jsou všechny prvky pohromadě. Lidé se nesmí vzdalovat z této sjednocenosti pozvedáním důležitosti jednoho prvku nad ostatní. 

Někteří lidé preferují usilovat o Stvořitele, odkud pochází náboženství. Pro nábožensky založené lidi je Stvořitel vrcholem.  Všechny jejich modlitby a naděje jsou směřovány k Němu, zatímco láska k bližnímu je druhotná.

Jiní se soustředí na učitele a upadnou k Hassidut, uctívání. Pro ně je učitel důležitější než přátelé a Stvořitel. Jiní se soustředí pouze na přátele – dobrá společnost je pro ně ta nejdůležitější věc. Jako pravidlo, v našich skupinách je to nemožné, protože studujeme sílu, která mezi námi probouzí nenávist, abychom usilovali o skutečnou nápravu. A proto nemůžeme být jen dobrými přáteli, jak to dělají ostatní společenství.

Pouze rovný přístup k učiteli, studiu, přátelům a Stvořiteli nám umožní dosáhnout cíle. 
[35377]
Z 1. části denní lekce kabaly 2/16/11, Rabašovy spisy

Můžete mi povídat o tisíci zajímavých věcí, které se dějí, ale nepřijmu je za skutečnost, neuvidím-li a nepoznám-li je za sebe. Pomozte mi poznat a cítit tyto věci. Budu schopen naslouchat jen tehdy, pokud rozšíříte mé orgány vnímání a ne mou představivost.

Pokud mi chcete dát dalekohled nebo mikroskop, jsem ochoten je akceptovat. Jsem připraven rozvinout nový orgán vnímání, ale pouze zůstane-li v oblasti mé racionální a kritické analýzy.  

Tento vědecký a realistický přístup je tím, o kterém kabala hovoří. Nicméně tisíce let nazpět došlo k „chybě“: Kabalisté naučili budoucí Řecké filozofy správnému vědeckému postoji, ale tito studenti jej překročili. Nechtěli jít proti svému egoismu a použít kabalistickou vědu pro svou vlastní nápravu. Mysleli si, že mohou zkoumat svět, aniž by napravili sebe. To vedlo k rozvoji filozofie. 

To nepatří jen starému Řecku. Je to zkrátka lidský přístup. Téměř každý řekne: „Proč bych se měl napravovat, když všemu rozumím!” Avšak to není možné. Nejdříve musí odhalit stav, ve kterém se nachází. Pak, pouze na tomto stupni, je dovoleno o něm diskutovat. 

Náboženství je také založeno na přístupu v tom smyslu, že nepotřebuje sebenápravu. Vykonáte nějaký čin a vše je dobré. Věříte, že jste si vytvořili spojení se Stvořitelem. Tomu se říká duchovní vyhnanství.  Je to „duchovní” podoba existence bez jejího skutečného vnímání. Tak je o této periodě řečeno: „Byli jsme jako ve snu.”

Kabala vyzývá lidi k návratu ke správnému přístupu k realitě, k odklonu od filozofie k vědě, od náboženství k lásce a odevzdání, a k získání nového orgánu vnímání, kterým člověk uvidí vše za sebe. 
[31519]
Ze 4. části denní lekce kabaly 1/2/2011, “Moudrost kabaly a filozofie”

Otázka: Proč existuje takový odpor k učení kabaly na straně věřícího, Ortodoxního světa?

Odpověď: Moudrost kabaly byla odhalena díky Adamovi (“prvnímu muži”) před 5,770 lety. Napsal o ní knihu pod názvem Raziel HaMalach (Anděl Raziel). Toto učení se předávalo přes jeho žáky a o dvacet generací později přišel Abraham, mudrc, který žil ve starém Babylonu. 

Abraham uctíval hvězdy, duchy a stromy a vyráběl modly, dokud mu nebyla odhalena moudrost kabaly ve své celkové podobě. Napsal o tom v knize Sefer Yetzira (Kniha stvoření).

Abraham vyvedl své učedníky ven z Babylonu do země Canaenské. Zorganizoval z nich kabalistickou skupinu, která přetrvávala do doby samého pádu Chrámu. Všichni žili propojeně jako globální, integrální společnost, jako jeden muž s jedním srdcem. Avšak před 2,000 lety, v době pádu Chrámu, upadli z bratrské lásky do neodůvodněné nenávisti. 

Tato událost je to, co je nazýváno “pádem”, neboť z globálního světa upadli do našeho lidského egoismu. Tímto způsobem ztratili vnímání duchovního světa, vyšší dimenze, a začali se cítit tak, jako každý z nás nyní, myšleno pouze v tomto světě, každý odděleně, egoisticky. 

Namísto existence v moudrosti kabaly a kolektivu, uceleném systému, začali prociťovat pouze náš svět, jako jej lidé prožívají do dnes. V té době byla kabala, která je moudrostí, dosažením, poznáním a duchovní vědou, nahrazena náboženstvím a zbožnou vírou. Poté duchovní svět z jejich pohledu zmizel.

V této formě existujeme do dnes. Objevila se náboženství jako Judaismus, které dalo zrod Křesťanství, následované Islámem. Všechna tato náboženství existují, protože duchovní, globální a integrální svět je před námi skrytý. 

Nicméně, jak vyjde najevo, nebude pro náboženství místo. Stanou se kulturní tradicí národa. Proto je mezi kabalou a Judaismem taková resistence, která trvala posledních 2,000 let.

Věřící nenávidí kabalu, protože jim vysvětluje, že žijí ve tmě a neuvědomují si, kde se nacházejí a co činí. Přijde však čas, a především v naší době, kdy se budeme muset pozvednout z úrovně slepé víry na úroveň duchovního poznání.

[35040]
Z mé lekce v Paříži, 2/1/2011

Shamati #1, A pouze má-li ten člověk opravdovou touhu, dostane pomoc Shora. A je mu neustále dokazováno, jak se ve svém současném stavu mýlí. 

Co je to pomoc Shora? To je, že jste neustále tlačeni do své vlastní vnitřní špíny, do svého egoismu, a je vám ukázána vaše vlastní bezvýznamnost. To je to, co Stvořitel dělá: Neustále člověku ukazuje obrovskou, černou tmu uvnitř něj, skládku smetí v jeho myšlenkách, touhách, záměrech a kalkulacích. 

Proč? Je to pouze proto, aby v něm vznikla potřeba po Stvořiteli, aby ho přivedl ke stavu, ve kterém nebude schopen vystát svůj vlastní zápach. Aby to udělal, je nezbytné ho neustále vytrhávat z tohoto pocitu a ukázat mu jinou existenci —tu, která je trochu výše, jasnější a vyšší než jeho egoismus. Pak mu musí být zas a znova ukázána tvář – nejdříve do jeho egoismu: Podívej se na sebe, pohleď kdo jsi.  A pak musí být zase lehce vytáhnut z té bažiny, a pak znovu strčen hlavou dolů. 

Takhle se to všechno děje dokud člověk nepocítí, že opravdu nemá žádnou „svatost“ nebo duchovní čistotu, a že všechno přichází jen z jeho osobní, malé, egoistické bytosti, která v něm byla stvořena a ve které byl stvořen on. 

Ačkoli příležitostně dostává oživení Shora, což ho každým okamžikem oživuje, ale později padá do místa nízkosti. 

Samozřejmě, to vše jsou Stvořitelovy činy. Ale na tom nezáleží, protože člověk je nad sebou a uvnitř sebe cítí. Vše co jsme, jsou pocity. Není ničeho jiného kromě pocitů a my pouze zjišťujeme, co cítíme. Mysl pocity pouze doprovází.

Nicméně, to je to, co mu způsobí, že dojde [nakonec] zjištění, že pouze Stvořitel mu může pomoci a přivést ho blíže [k dokonalosti]. Tato potřeba či žádost o dokonalost postupně dozrává uvnitř nás přesně z těchto opačných stavů. 
[34357] 
Ze 4. lekce Berlínského kongresu 1/29/11

Otázka: Vypráví se, že když rabi Šimon a jeho učedníci tvořili knihu Zohar, seděli v jeskyni, rabi Šimon mluvil, rabi Abba zapisoval, syn rabího Šimona, rabi Eliazar, ho poslouchal „z úst do úst“, a všichni ostatní poslouchali svým srdcem. Co tyto různé úrovně spojení znamenají?

Odpověď: Kromě vnějšího jazyka, kterým mohou kabalisté komunikovat – „jazyk větví“, existuje ještě vnitřní spojení, které se nazývá „mi pe le – ozen“ (z úst do uší) na úrovni Biny, kdy jsou učitel a učedník spojeni v malém stavu a „mi-pe le -pe“ (z úst do úst), na úrovni Keter, ve velkém stavu. Pro takové spojení není zapotřebí jazyk, jeden chápe druhého beze slov, prostřednictvím vnitřního splynutí, spojení.

To znamená, že si můžeme rozumět:

po dlouhém rozhovoru,

nebo náznaku,

nebo si začneme rozumět beze slov,

nebo splyneme natolik, že není možné říct, zda rozumíš ty mně a já tobě, protože nás nelze rozdělit, a nemusíme si mezi sebou nic předávat.

Takové jsou úrovně duchovního spojení.
[# 35328]

Z lekce z článku „Podstata kabaly, 02/14/2011

Kabala nemluví o našem imaginárním světě, ale o nápravě duše a jak dosáhnout skutečné reality. Skutečnou realitou je Kli, ve kterém  je vnímán Stvořitel na základě určitého stupně sepětí s Ním. 

Kli nebo duše je rozdělena do dvou částí: Israel, část, která usiluje o spojení se Stvořitelem, k cíli, a národy světa, což je část, která toho není schopna. Cítíme jisté toužení odhalit Stvořitele. Věda kabaly je dle definice metoda k odhalení Stvořitele stvoření. Jinými slovy, hovoří o odhalení vlastnosti odevzdání a lásky v samotném stvoření. 

Abychom měli možnost cíle dosáhnout, lidé, kteří mají příslušnou touhu se sjednocují ve společném poli Stvořitele. Cítí se být přitahováni navzájem bez toho, aniž by věděli proč, a shromažďují se jako elektrické náboje či kovové štěpiny v magnetickém poli. To se děje tehdy, když dostanou příležitost realizovat metodu nápravy.

Zprvu nevědí, že musí napravit sebe. Jednoduše cítí volání toho nejdůležitějšího, “Pro co žiji? Co je smyslem mého života?” Nakonec porozumí, že všechny tyto otázky vedou k odhalení Stvořitele, Vyšší síly, která konstruuje, podporuje, utváří a kontroluje celou realitu. Není ničeho kromě této síly. 

Tak člověk od otázky kolem smyslu života přichází k otázce jak Stvořitele odhalit. Vždyť odhalení Stvořitele mu dá odpověď na vše ostatní. Tak, aby se přiblížili Stvořitelovu odhalení, se lidé spojují.

Stvořitel je skrytý, a abychom odhalili spíše Jeho než cokoli jiného, míněno odhalili kvalitu odevzdání a lásky, která se nachází vně naší přirozenosti přijímání a nenávisti, abychom vystoupali nad ni, jsem zaveden na jisté shromáždění lidí. 

Společně s nimi začínám rozumět, že otázka o smyslu života mě posune k potřebě odhalit Stvořitele, coby odpovědi na všechny otázky, které jsem si položil a pokládat budu. Odhalení Stvořitele znamená odhalení síly odevzdání a lásky. Může tomu být rozuměno pouze do míry své podobnosti jí, pouze dosáhnu-li též této kvality, kterou je On. 

Musím tuto vlastnost získat, a abych si zajistil její získání, jsem mezi lidmi, kteří mi jsou podobní. Bylo to tak pro mě zařízeno bez možnosti volby. Stvořitel je skrytý, protože kvalita odevzdání je mým opakem. Vzhledem k jejich zásadnímu rozdílu se tyto kvality navzájem necítí, a proto necítím Stvořitele. A je nemožné pracovat vůči někomu, koho necítím. Zcela jistě budu uveden v omyl a klesnu k sebeklamu. 

Proto, namísto toho, aby pracoval s Ním, Stvořitel mi dal na práci mého souseda. Umožňuje mi to provádět skutečná ověřování, dostávat sílu od přátel, a prověřovat se ve vztahu k nim: Nakolik postupuji od nenávisti k lásce?

Z 1. části denní lekce kabaly 2/15/11, Rabašovy spisy

Otázka: Závisí můj záměr na celém prostředí a záměr prostředí na mém záměru? 

Odpověď: Rozhodně! V Shamati #225 se říká: Člověk se nemůže pozvednout nad svůj kruh. Proto, [přeje-li si člověk postupovat] musí nasávat ze svého prostředí. A člověk nemá na výběr, kromě mnoha práce a Tóry. Tudíž, vybere-li si pro sebe dobré prostředí, ušetří čas a úsilí, protože je podle svého prostření utvářen.

To je jasné. Získám-li energii z prostření — a faktem je, že získám vše abych z něj postupoval – pak budu posupovat jen nakolik od nich dostávám. Nemohu být nad tímto stupněm. 

Otázka: Jak mohu vidět své prostředí coby veliké, nevidím-li jako veliké své přátele?

Odpověď: V tom leží celý problém. Koho považuješ za velkého? Nikdo ve tvém světě veliký není. Myšleno, svět nebyl stvořen pro tebe. Pak jaké prostředky použiješ k tomu, abys postupoval? Stvořitel je skrytý. Prostředí je malé. Nemáš nikoho, ke komu bys postupoval a jsi sám na celém světě. Tak se cítíš. 

Principielně se takto cítí každý a to je to, co musíme změnit. 

Ze 2. části denní lekce kabaly 2/14/11, Zohar