Situace v dnešním světě už nám ukazuje, že sjednocení stojí za to. Je opravdu možné, abychom se spojili a starali se jeden o druhého. Prospívali bychom, kdybychom uspořádali spravedlivý systém, v němž každý jedinec pracuje podle svých schopností a dostává dle toho jak potřebuje, a ne více.

Vlastně, co může být lepšího, že? Je to velmi jednoduchý a smysluplný vzorec. Dokonce i děti jsou ohromeni tímto nápadem. Měli byste vidět, s jakou radostí a nadšením si o tom čtou, protože je to jako pohádka a přejí si, aby se stala skutečností.

Ale je tu několik otázek. Za prvé, proč nejsme takoví už od začátku? Proč nás příroda už na počátku udělala pokažené? Za druhé, můžeme toho dosáhnout pomocí vlastní síly? A za třetí, jak to, že jsme to až do teď neudělali? Copak nevidíme přínos v takovém životě už od začátku?

Ve skutečnosti, to je přesně to, jak lidé žili před staletími. Komunistická společnost byla první fáze lidské civilizace. První lidé, kteří slezli ze stromů, byli komunisté: Sdíleli všechno a všichni žili jako jedna rodina, každý pracuje pro její blaho.

Nicméně, později se svět vyvinul v opačném směru. Můžeme jen toužit po blažených, nevinných dnech minulosti. Všechno bylo tak jednoduché: každý kmen lovil nějaké mamuty a společně jedl. Nikdo si ani nepředstavil podvádět někoho jiného a brát víc než svůj podíl. Lidé cítili, že jsou jedním celkem, a tento pocit byl udržován až do dob starověkého Babylonu.

Co se stalo potom? Je možné se vrátit k tomu, jak to bylo dříve? Nikdo s tím nesouhlasí. Naopak, náš život má tendenci být zcela opačný: Jsme nezávislí, jsme izolovaní jeden od druhého. Lidé se rozvádějí, každý potřebuje svůj pokoj, své místo …. A tak to pokračuje, že se nebudeme moci vrátit ke stejnému naivnímu altruismu. Vidíme, že je to proti evoluci. Můžeme se poučit ze smutného příkladu Sovětského svazu a kibuců (kolektivní zemědělské komunity v Izraeli).

Co tedy můžeme dělat? Světová krize nám ukázala jasně, že jsme závislí jeden na druhém a jsme k sobě připojeni jako ozubená kola. Na druhou stranu se navzájem nenávidíme, nemůžeme se vystát, každý by chtěl být sám na celém světě, jen aby ho ostatní nerušili. Jak je možné zkombinovat tyto dva trendy?

To je problém, kterému dnešní svět čelí. Manipulace s úroky nebude stačit. Ekonomika odráží spojení mezi námi. Takže, jak ji můžeme nasměrovat k vzájemné spolupráci?

Vidíme například, že Německo finančně vypomáhá Řecku jen proto, že v tuto chvíli je to levnější, než předhodit Řeky vlkům. Takto si s námi stvořitel hraje, dokud neopustíme všechny staré metody a nenajdeme skutečné řešení.
[56229]
Z 5. částí každodenní lekce kabaly 2.10.2011 „mír ve světě“

Neživá úroveň přírody existuje již miliardy let, rostlinná úroveň přírody stovky milionů let, živočišný svět se vyvíjí po miliony let, a pak konečně, pouze před 200 – 300 tisíc roky, se objevil člověk. Po dlouhou dobu se lidé vyvíjeli stejně jako zvířata. Člověk byl poháněn silou přírody, která ho vytvořila a nedala mu na výběr. Jakoby nedobrovolně jsme prošli neživou, rostlinnou a živočišnou formou lidské úrovně, až jsme se dostali na úroveň člověka v člověku.

Co odděluje člověka od předchozí úrovně? Rozdíl mezi člověkem a zvířetem je, že člověk nejedná pouze instinktivně, slepě poslouchajíc přírodu. Život zvířat je zcela řízen instinkty, které jsou předávány z generace na generaci. Jen pár dní poté, co se rodí, zvíře stojí a je připraveno k samostatné existenci.

Nicméně, člověk potřebuje prostředí pro jeho růst. Pokud člověk zůstane v lese, vyroste jako skutečné zvíře a jen vzdáleně se bude podobat člověku. Nebude mluvit ani chodit vzpřímeně. To znamená, že člověk je zcela závislý na svém prostředí. Druh prostředí, ve kterém se vyvíjí určuje, co z něj bude, protože jeho vývoj není naprogramován definitivně od přírody, ale vyžaduje sociální realizaci.

Člověk nemá instinkty potřebné k přežití. Nemůže rozpoznat léčivé rostliny jako pes, nebo předejít tomu, co je škodlivé. Na rozdíl od zvířete, člověk nemůže jednat v souladu s vnitřním pudovým programováním, které by zajistilo jeho zdraví.

Všichni víme, co by se stalo, kdybychom dali svobodu novorozenci. Zvíře je mnohem chytřejší než dítě, nedělá chyby, zatímco lidé dělají chyby pořád. To znamená, že zvíře je obdařeno všemy potřebnými instinkty, zatímco člověk má pouze minimální.

Na druhé straně, zvíře se nemůže naučit mnoho věcí. Může být pouze vycvičeno nebo zkroceno. Dokonce i po stovkách tisících let soužití vedle člověka, pes zůstává psem, protože se chová podle svých instinktů.

Člověk nemá tyto instinkty. Musí získat formu chování z jeho okolí, a právě v důsledku toho se vyvíjí. To je důvod, proč lidé dosáhli tak velkého vývoje ve srovnání se zvířaty, která žila spolu s ním a prakticky se nezměnila.

V podstatě je člověk také zvířetem, ale něco velmi důležitého je v něm zakomponováno: schopnost rozvíjet se prostřednictvím svého prostředí. Pokud používá své prostředí pro svůj vývoj, může dosáhnout velkých úspěchů.

To je důvod proč neživá, rostlinná a živočišná úroveň nemají svobodu volby. Člověk, na druhé straně, může vyvolat další rozvoj prostřednictvím specifického prostředí, a to představuje jeho svobodnou vůli. Koneckonců, člověk může změnit svoje prostředí a tím změnit sám sebe.

Z tohoto důvodu, úsudek a vyšší kalkulace existuje pouze ve vztahu k člověku: Kdo je a jak využívá možností, které mu jsou dány od přírody, a zda si uvědomil, svobodu vůle, která určuje celý jeho vývoj.
[55517]
Z 1. části denní lekce kabaly 23/9/2011, spisy Rabáš

Otázka: Jakou větu mohu před sebe napsat velkými písmeny, abych pokaždé když jsem roztržitý a mé myšlenky bloudí, se mohl vrátit a zaostřit znovu?

Odpověď: Představte si stav, o který stojí stále usilovat, a popište tak, aby vás tato věta okamžitě upozornila, že vnímáte realitu, jako rozdělenou a rozbitou do různých částí jen proto, že jste uvnitř egoismu.

Jakmile se zbavíte tohoto pohledu skrze své ego, vše se stane jedním celkem. Jako byste se dívali na realitu skrze oponu, která má v sobě malé otvory, a to co vidíte, se zdá být z jednotlivých částí. Ale pak odstraníte tuto oponu ze svých očí a celá realita se ukáže být jedním celkem.

Z 2. částí každodenní lekce kabaly 28/7/11, Zohar

 [49518]

Stvořitel vše stvořil proto, aby potěšil člověka. Potřebujeme ale nádobu, touhu, abychom přijali dobro, které nám chce dát. Chtěl dát radost, ze které se sám těší: odevzdání. Na světě žádná další radost neexistuje!

Nicméně, abychom cítili tuto radost, musíme mít opačné vlastnosti, nedostatek naplnění, protože opakem přání odevzdávat je přání přijímat potěšení.  Proto Stvořitel stvořil přání těšit se, umělé stvoření, které předtím neexistovalo, opačný otisk sebe sama.

A nyní v sobě stvoření cítí tyto protiklady. Na jednu stranu cítí, že je možné se radovat z naplnění svého přání. Pak ale provede kalkulaci a začne si přát odevzdávat. To jest, že už více nehledá naplnění.

Odevzdání není naplnění, ale vlastnost, přání dávat. V odevzdání, člověk není potěšen tím, co přijme na oplátku, ale sám akt odevzdání se pro něj stane naplněním.  Avšak v přijímání, čin je oddělen od naplnění. A když do mě naplnění vstoupí, cítím se potěšen. Tak mé přání a naplnění jsou dvě opačné věci a já musím tvrdě dřít, abych se naplnil, protože je mi opakem.

Avšak, v odevzdání potřebuji pouze cítit něčí přání a uspokojit je. A přímo tento čin, ku druhé osobě, kterou uspokojuji, se stává naplněním. Neočekávám, že bych přijal na oplátku jakoukoli odměnu. Mým potěšením je akt dávání.

Kvůli tomuto rozdílu se musí člověk, pracující s přijímáním, vždy kontrolovat a zvážit: Kolik jsem dal a kolik mi zaplatí? Je to tím, že platba nezáleží na mně, ale na druhém, na tom, kolik by mi chtěl dát. Pokud však pracuji v odevzdání a chci pouze to, nejsem závislí na nikom a mohu se sám rozhodnout, kde jsou mé hranice!

Proto ten, který kráčí po cestě odevzdání sám určuje, do jaké míry v ní chce být. A Stvořitel s ním souhlasí! Existuje tu pouze jeden obecný zákon odevzdání a lásky, který obklopuje a naplňuje celé stvoření. Na odevzdání neplatí žádné omezení či zákaz! Proto se každé stvoření může samo rozhodnout, na jaké úrovni vzhledem k této kvalitě, myšlence, úmyslu odevzdávat, chce být.

Nemůže tu být žádná kalkulace, kolik jsem dal a kolik mi bude zaplaceno. Není zapotřebí se bát, dal-li jsem méně, měl bych dostat méně. Jsem v tomto všezahrnujícím zákoně vzájemného odevzdání, obalujícím a naplňujícím celý vesmír, neboť „není nikoho jiného kromě Něj.” Já sám určím, na jakém stupni chci být. V souladu s tímto stupněm prožívám odhalení či ukrytí mé schopnosti odevzdávat, a do té míry se raduji.

[49673]
Z 1. části denní lekce kabaly 29/07/2011, Shamati #61

My můžeme tyto knihy také používat, aniž bychom věděli či rozuměli tomu, o čem si kabalisté mezi sebou píší, protože každý z nich píše ze své vlastní úrovně. Když je však čteme jako malé děti a snažíme se zjistit, co v niích píší, co si mezi sebou chtějí předat a co nám chtějí  vylíčit, když otevřeme tyto knihy od velkých kabalistů a přejeme si být jim podobní v jednotě a vzájemném odevzdání, což znamená připojit se k nim, připojit se k systému duší, ve kterých se nacházejí ve spojení jeden s druhým, zaujmout mezi nimi své místo, shromáždit se ve stejném kruhu, pak, s pomocí těchto rukopisů, si zasloužíme být jim blíže.

Je to tím, že knihy napsané kabalisty obsahují jejich sílu, jejich myšlenky. A pokud si přejeme lnout k nim, pak tím, že se snažíme vzájemně sjednotit a společným čtením jejich textů, žádáme o vstup do tohoto systému a připojení k stavu, ve kterém jsou.  

Proto, zatímco čteme Zohar, bychom  měli zkoušet nezapomínat, že s pomocí tohoto textu se chceme napravit a být přibráni do stejného systému, který již obsahuje duše, a my jsme ti jediní, kteří tam do naší jednoty stále chybí. Dostaneme se tam, jakmile se navzájem spojíme a spojíme přání vstoupit do stejného systému, kde již přebývají všichni velcí kabalisté. V podstatě, tento stav již existuje a my jej pouze hledáme. Vždyť  Zohar mluví o našem budoucím stavu, kterého dosáhneme a do kterého vstoupíme. 

Představme si sebe ve společném systému duší, mezi těmito velkými kabalisty – žádejme to!

Ze 2. části denní lekce kabaly 24/7/2011, The Zohar

Otázka: Jaké to je skutečně pocítit Světlo?

Odpověď: Nemám nic, co bych dal druhému člověku, ale když mu opravdu chci něco dát, tak se ve mně, v mém přístupu k němu, v touze po lásce a odevzdání, odhalí speciální „proud“, který se nazývá „Světlo“.

Aby bylo možné vnímat jakýkoli vnější jev, je nutné dosáhnout ekvivalence s ním. Stejně jako rádio, které je naladěno na určitou vlnu, já generuji vlnu, kvalitu, která je mimo mě. Uvnitř sebe vytvářím příklad nebo model kvality odevzdání, který je mimo mě. A pak zachytím a vnímám tuto kvalitu.

Pokud opravdu chci přistupovat k jiné osobě podle zákona odevzdání, pak se najednou v mém postoji k ní vytvoří určité naplnění, které vypadá, jakoby přicházelo z venku, i když ve skutečnosti vyplave na povrch zevnitř. Tato odpověď, kterou cítím ve své touze po odevzdání, je světlo.
Z 5. části denní lekce kabaly 20/7/2011, „Arvut“

Otázka: Proč i po tolika letech studia se stále ptáme na jeho účel? Vyplývá z toho, že vždy začínáme od začátku, od nuly?

Odpověď: Ne, pokaždé začínáme z ještě větší „nuly“! Opravdu, egoistická touha neustále roste, stejně jako porozumění. Naše touhy jsou ostřejší a přesnější, a tak naše „nula“ se stává hlubší a vymezenější.
[48257]
Z 1. části denní lekce kabaly 15.7.2011, spisy Rabáš

Otázka: Neděláme dost v naší individuální, vnitřní práci. Jak se můžeme dostat z tohoto stavu?

Odpověď: Útokem. Nemůžete tu udělat nic jiného. Všechy primární zdroje máte před sebou.

Otázka: Proč ale nejsme schopni obrátit všechny naše útoky v jeden společný atak, v jedno přání?

Odpověď: Jeden útok nepomůže. Fungovat to bude pouze tehdy, pokud bude nepřetržitý, pokud naše rány budou konstantně tlouct do jednoho bodu bez ustání.
[48489]
Z 5. části denní lekce kabaly 18/07/2011, “Arvut”

Otázka: Co bych měl dělat, pokud jsem schopen se anulovat ve svých myšlenkách, ale je pro mě velmi složité tak učinit prakticky?

Odpověď: To není možné! Pokud se opravdu anuluji ve svých myšlenkách, pak je tomu tak i v činech. Činy odráží úmysl.

Pokud jsme však stále nedošli k rozhodnutí se anulovat, pak nejsem schopen plnit tento zákon a pouze se obelhávám tím, že si myslím, že jsem se ve svých myšlenkách anuloval. 

Pokud vidíme, že po sporu skupina nedošla k jednotě, do další hádky, je to znak toho, že se její členové neanulovali před sebou navzájem a nemají žádnou šanci dosáhnout duchovna. 

Prováděním vnitří sebe-analýzy a snahou anulovat egoismus před přáteli, vnitřně i zevně, provádíme duchovní práci. Duchovní svět mezi námi může být prakticky odhalen pouze za podmínky, že zcela anulujeme egoismus v souladu s úrovní našeho stávajícího stupně. 

Pokud dosáhnete skutečného sebe-anulování ve vztahu k jakémukoli člověku, budete přesvědčeni, že se cítíte v duchovní realitě, v kvalitě odevzdání, spojení do určité míry se Stvořitelem!

Z 1. části denní lekce kabaly 17/07/2011, Rabašovy spisy