Otázka:  Stojíme na prahu nového stavu. Nastane přechod k němu hladce, nebo bude doprovázen šoky?

Odpověď: Je to něco, co nedokáži předpovědět, protože to záleží na naší svobodné volbě. Věci se mohou vyvinout v obou směrech. Budeme-li postupovat správně, pak se posuneme k pozitivnímu tím, že budeme přitahování dobrem. V opačném případě nás příroda bude tlačit zezadu katastrofami, které mohou zahrnovat i světovou válku.

Doufejme, že si vybereme dobrou cestu. A aby k tomu došlo, musíme dělat „svůj domácí úkol“ nejlépe, jak umíme. Kromě studia musíme to, co jsme dostali předat prací v šíření a vysvětlováním, co se s lidmi děje. Musíme vytvořit náplň a umístit ji všude, včetně internetu a hromadných sdělovacích prostředků. 

Každý člověk, který studuje vědu kabalu, musí myslet na to, jak ji předat dál. Musíme si uvědomit, jak hrozné by to bylo mít tuto možnost, ale neuvědomit si to.

[54543]
Z lekce v New Yorku, 11/9/2011

Přibližujeme se  rovnováze s přírodou. Snaží se uvést všechny své části do rovnováhy. Srovnávají se teplotní rozdíly, vítr srovnává rozdíly v tlaku vzduchu, hozený objekt padá směrem k místu, kde dosáhne rovnováhy silou gravitace. Tento proces je zaměřen na rovnovážný stav kdekoli a v jakémkoli ohledu. V jakékoli oblasti, ať už je to chemie, fyzika, biologie atd.., vše je založeno na tomto principu. Vše směřuje k rovnováze, úlevě od tlaku. Vše se podřizuje zákonu entropie. Příroda si přeje se uklidnit. Rozdíly a výkyvy netoleruje v žádných parametrech.

Nakonec vše dosáhne rovnováhy. A nyní zákon přírody vyžaduje rovnováhu v lidské společnosti. Vidíme výbuchy a  nepokoje, což je cesta přírody, která vyžaduje rovnováhu. Neživé, rostliné a živé úrovně už byly na tahu a nyní je na řadě člověk. Uvnitř nás se objevuje touha po rovnováze, avšak být mezi sebou v rovnováze znamená být „jako jeden muž s jedním srdcem.“ Každý můžeme být jiný, ale je tu jedno kritérium: Jsme zavázáni se mezi sebou vzájemně podporovat. 

A ohledně toho se nedá nic dělat: Ať už to chceme či nikoli, příroda vyhraje, protože je to ohromná síla. 

Vystává otázka: Proč nezmizíme jako mamuti a dinosauři? Proč zkrátka neopustíme scénu jako část, která tam nepasuje? Vždyť náš nesoulad s přírodou je mnohem větší, než ten vymizelých dinosaurů. Nicméně, na rozdíl od nich, máme úkol, předurčení, cíl: Musíme se napravit a změnit naši původní povahu. Oni toho nebyly schopní a tak vymizely přirozeně v průběhu evoluce, zatímco my jsme povini uvést se do rovnováhy se stávající fází vývoje. 

To je důvod, proč jsme přešli do stádií, kde náš nedostatek harmonie s přírodou se projeví v těch nejzávažnějších formách, nepovede však k úplnému vyhubení. 90% světa může zmizet, ale někteří lidé i přesto zůstanou, aby změnili lidskou povahu a dosáhli nezbytné rovnováhy. 

To je cíl a není jiné cesty. 
Z 5. části denní lekce kabaly 29/08/2011, “Národ”
[52967]

Problém spočívá v tom, že nechápeme, jak daleko jsme od kvality odevzdání. Každý malý čin nás přibližuje o krok blíže k cíli. Milimetr po milimetru postupujeme na této cestě a ani jeden milimetr nemůže být přeskočen.

Dnes je nám cesta skryta. Například, během tohoto jídla, projdeme skrze 20 – 30 mm z Rešimot (vzpomínek). To je hodně, ale nikdo to nebude cítit. A takto to bude, dokud  nedosáhneme vstupu do duchovního světa. Teprve pak to budeme cítit.

V tuto chvíli je to jakoby jsme jeli do Madridu po dálnici bez značek, kde nevíme jak dlouho ještě budeme muset jet. Proto je pro mě první a poslední metr na cestě do Madridu úplně stejným. Podél celé cesty se nic neděje, jen stejná dálnice, stromy a pole.

Ani si neuvědomujeme, kolik malých činů děláme každou vteřinu, které dohromady tvoří náš pokrok. Není náhodou, že na této cestě neexistují žádné značky a ukazatele najetých kilometrů. Je to proto, aby se člověk naučil přijímat potěšení z cesty samotné. Máte-li postupovat směrem k odevzdání, pak i ve tmě byste měli zažívat radost. V opačném případě jen vyžadujete odměnu.

Z tohoto důvodu by člověk neměl čekat na konec cesty, žádný konec není. Cesta končí, když se pro sebe rozhodnete: „Nemám cíl. Jsem spokojen s tím, co mám. Jediné, co chci, je najít potěšení z odevzdání.“ Odměnu dostanete, když ji přestanete požadovat, a to znamená, že jste dosáhli cíle.
[47122]
Z diskuse při jídle v Madridu 3.6.2011

Odpověď: Mezi prací muže a ženy není žádný rozdíl, protože oba jsou přání přijímat potěšení; oba jsou egoisté. Každý z nich musí pozvednout význam cíle, myšleno odhalit vyšší sílu a její spojení se všemi lidmi, aby odhalili duchovní svět.  

Když cítím význam cíle, anuluji své ego a odmítnu různé věci, které se zdají k jeho dosažení překážkami. Nepřestanu se těšit z jídla či života, neodmítám nic z tohoto světa, pracuji však pouze na důležitosti cíle.

Říkáme, že náš svět je pro nás důležitý a plný velkých potěšení, ale duchovní svět je pro mě mnohem důležitější a atraktivnější. Ukazuje se, že podle stupně této důležitosti, zdánlivě nevnímám vše, co mě dosažení duchovna brání. Tímto způsobem postupuji.
[40830]
Z úvodu k přednášce z 08/03/11, “Dosažení rovnováhy”

Otázka: K odhalení vyšší síly je zapotřebí vyjít z našeho nitra, z nitra našeho egoismu. Děláme to pro sebe, abychom získali věčné potěšení. Není to tím nejegoističtějším, co vůbec může být?

Odpověď: To je pravda! Přirozeně, všechna naše jednání jsou čistě egoistická. Nezáleží na tom, jak moc si nalhávám, že se chci s ostatními spojit, dosáhnout lásky k bližnímu, to vše je jen pro mé osobní potěšení.

Avšak uprostřed se děje něco výjimečného, něco, čeho si nejsme vědomí. Když dráždíme jeden druhého: „Sjednoťme se! Zpívejme a tančeme! Studujme společně!“ probouzíme vyšší sílu. Ovlivňuje nás a mění dokonce i bez našeho záměru. To je navýváno „Segula“, „zázračná vlastnost“ vyššího Světla.

A pak najednou cítím: “Skutečně? Opravdu se chci změnit? Proč tak najednou? Neblázním? Odevzdávat? Skutečně milovat? Myslet na druhé? Co se pak stane se mnou?”

Najednou začnu cítit, že myslet na ostatní se pro mě stává důležitější. Zatím se v této vlastnosti nenalézám, ale začínám toužit po tom, aby tomu tak bylo. Předtím než zamítnu byť jen tuto myšlenku, postupně dojcházím do stavu, kdy si opravdu přeji dosáhnout kvality odevzdání a lásky k bližnímu.

Proč tak najednou? Je to proto, že mě ovlivňuje Světlo. To je nazváno zázrakem, na který odkazujeme jako: “Světlo, které přichází, napravuje. ” To samé Světlo, které nás stvořilo k tomu, abychom přemýšleli jen o sobě, nás změní. A to je zázrak “zázrak vyjití z Egypta.”

Když k tomu dojde, cítíme, že se něco změnilo, něco uvnitř nás přecvaklo. To změní celé mé základy, můj přístup k světu, můj pohled na svět a lidstvo a mé myšlenky o komkoli. Najednou se stanu svým absolutním opakem. 

To je akt stvoření, Stvořitelův čin. Stvořitelovi činy vidíme v pocítění naší vnitřní revoluce. A to je důvod, proč celý tento proces, který prožíváme, je označován jako práce Stvořitele. Vždyť my pouze vyvoláváme tento čin a Stvořitel jej uskutečňuje.

Takže nemějte obavy, buďte otevření: Opravdu nechceme nic jiného, než dostávat potěšení a myslet na sebe, a stále jsme uvnitř všichni egoisté, bez ohledu na to, jak krásná slova používáme. Avšak Světlo přichází a mění nás podle našich činů při studiu, šíření a sjednocování.

Nechť Světlo pracuje!
[36809]
Z 1. lekce, Metzoke Dragot Congress 2/24/2011

Otázka: Co je skupinová příprava na lekci a jak vyvolá Obklopující světlo ve větší míře?

Odpověď: Skupinová příprava na leci vyžaduje, aby na sebe každý převzal odpovědnost za celou skupinu. Co je myšleno principem „Když nejsem za sebe, kdo je za mě?“ Znamená to, že jsem odpovědný za probuzení skupiny a tímto způsobem nakláním váhy za celý svět k poháru milosrdenství. 

Musím se ujistit, že moji přátelé nikdy nezapomenou cíl. Proč jsme tu? Kterého stupně dosáhneme? Snažíme se dosáhnout stupně “člověka” (Adam), podobnosti Stvořiteli. Musí to pro nás být nekonečně důležité. Pak nezapomeneme, co se děje během vyučovací hodiny a nebudeme rozptylováni cizími myšlenkami. 

Musím se ujistit, že je tomu tak u všech mých přátel. Pomáhám každému držet směr tím, že se o ně starám. Díváme se na poměrně rychlý proces na cestě k úspěchu, pokud bude takto pracovat celá skupina. 

Jednotlivec může uspět pouze tehdy, je-li vyvolený, zvláštní duše. My jsme spaseni pouze jednotou. Nevidím tu žádné vyvolené lidi. Každý člověk se domnívá, že pro něj existuje individuální cesta. Nicméně se zcela mýlí, především v naší době není vyvolených potřeba. Naopak, dnes se musí do procesu nápravy zapojit masy.

[36715]
Z 1. části denní lekce kabaly 1/3/2011, Rabašovy spisy

Shamati #1, A pouze má-li ten člověk opravdovou touhu, dostane pomoc Shora. A je mu neustále dokazováno, jak se ve svém současném stavu mýlí. 

Co je to pomoc Shora? To je, že jste neustále tlačeni do své vlastní vnitřní špíny, do svého egoismu, a je vám ukázána vaše vlastní bezvýznamnost. To je to, co Stvořitel dělá: Neustále člověku ukazuje obrovskou, černou tmu uvnitř něj, skládku smetí v jeho myšlenkách, touhách, záměrech a kalkulacích. 

Proč? Je to pouze proto, aby v něm vznikla potřeba po Stvořiteli, aby ho přivedl ke stavu, ve kterém nebude schopen vystát svůj vlastní zápach. Aby to udělal, je nezbytné ho neustále vytrhávat z tohoto pocitu a ukázat mu jinou existenci —tu, která je trochu výše, jasnější a vyšší než jeho egoismus. Pak mu musí být zas a znova ukázána tvář – nejdříve do jeho egoismu: Podívej se na sebe, pohleď kdo jsi.  A pak musí být zase lehce vytáhnut z té bažiny, a pak znovu strčen hlavou dolů. 

Takhle se to všechno děje dokud člověk nepocítí, že opravdu nemá žádnou „svatost“ nebo duchovní čistotu, a že všechno přichází jen z jeho osobní, malé, egoistické bytosti, která v něm byla stvořena a ve které byl stvořen on. 

Ačkoli příležitostně dostává oživení Shora, což ho každým okamžikem oživuje, ale později padá do místa nízkosti. 

Samozřejmě, to vše jsou Stvořitelovy činy. Ale na tom nezáleží, protože člověk je nad sebou a uvnitř sebe cítí. Vše co jsme, jsou pocity. Není ničeho jiného kromě pocitů a my pouze zjišťujeme, co cítíme. Mysl pocity pouze doprovází.

Nicméně, to je to, co mu způsobí, že dojde [nakonec] zjištění, že pouze Stvořitel mu může pomoci a přivést ho blíže [k dokonalosti]. Tato potřeba či žádost o dokonalost postupně dozrává uvnitř nás přesně z těchto opačných stavů. 
[34357] 
Ze 4. lekce Berlínského kongresu 1/29/11

Kabala nemluví o našem imaginárním světě, ale o nápravě duše a jak dosáhnout skutečné reality. Skutečnou realitou je Kli, ve kterém  je vnímán Stvořitel na základě určitého stupně sepětí s Ním. 

Kli nebo duše je rozdělena do dvou částí: Israel, část, která usiluje o spojení se Stvořitelem, k cíli, a národy světa, což je část, která toho není schopna. Cítíme jisté toužení odhalit Stvořitele. Věda kabaly je dle definice metoda k odhalení Stvořitele stvoření. Jinými slovy, hovoří o odhalení vlastnosti odevzdání a lásky v samotném stvoření. 

Abychom měli možnost cíle dosáhnout, lidé, kteří mají příslušnou touhu se sjednocují ve společném poli Stvořitele. Cítí se být přitahováni navzájem bez toho, aniž by věděli proč, a shromažďují se jako elektrické náboje či kovové štěpiny v magnetickém poli. To se děje tehdy, když dostanou příležitost realizovat metodu nápravy.

Zprvu nevědí, že musí napravit sebe. Jednoduše cítí volání toho nejdůležitějšího, “Pro co žiji? Co je smyslem mého života?” Nakonec porozumí, že všechny tyto otázky vedou k odhalení Stvořitele, Vyšší síly, která konstruuje, podporuje, utváří a kontroluje celou realitu. Není ničeho kromě této síly. 

Tak člověk od otázky kolem smyslu života přichází k otázce jak Stvořitele odhalit. Vždyť odhalení Stvořitele mu dá odpověď na vše ostatní. Tak, aby se přiblížili Stvořitelovu odhalení, se lidé spojují.

Stvořitel je skrytý, a abychom odhalili spíše Jeho než cokoli jiného, míněno odhalili kvalitu odevzdání a lásky, která se nachází vně naší přirozenosti přijímání a nenávisti, abychom vystoupali nad ni, jsem zaveden na jisté shromáždění lidí. 

Společně s nimi začínám rozumět, že otázka o smyslu života mě posune k potřebě odhalit Stvořitele, coby odpovědi na všechny otázky, které jsem si položil a pokládat budu. Odhalení Stvořitele znamená odhalení síly odevzdání a lásky. Může tomu být rozuměno pouze do míry své podobnosti jí, pouze dosáhnu-li též této kvality, kterou je On. 

Musím tuto vlastnost získat, a abych si zajistil její získání, jsem mezi lidmi, kteří mi jsou podobní. Bylo to tak pro mě zařízeno bez možnosti volby. Stvořitel je skrytý, protože kvalita odevzdání je mým opakem. Vzhledem k jejich zásadnímu rozdílu se tyto kvality navzájem necítí, a proto necítím Stvořitele. A je nemožné pracovat vůči někomu, koho necítím. Zcela jistě budu uveden v omyl a klesnu k sebeklamu. 

Proto, namísto toho, aby pracoval s Ním, Stvořitel mi dal na práci mého souseda. Umožňuje mi to provádět skutečná ověřování, dostávat sílu od přátel, a prověřovat se ve vztahu k nim: Nakolik postupuji od nenávisti k lásce?

Z 1. části denní lekce kabaly 2/15/11, Rabašovy spisy