Vždy ve váš prospěch (02.08.2010)
Posted on 3. 8. 2010 at 07:20
Každý to může dokázat
Posted on 3. 8. 2010 at 06:55
Otázka: Když je člověk obklopen velkou skupinou, kde je podporován a starají se o něj při jeho pádu, je to skvělé. Ale co ti ostatní, kteří žijí odděleně, daleko od nejbližší kabalistické skupiny, v prostředí, které je spiritualitě vzdáleno, jako například Evropa?Odpověď: Myslíme si, že fyzická blízkost má pozitivní vliv na spiritualitu, ale nemusí to tak nutně být. Pokud člověk vynakládá velké úsilí, aby pokročil a dosáhl kontaktu, kdekoli se nachází, vždy získá víc, než když se pohybuje rychleji a blíže k místu, kde jsou ostatní. Vždy je vhodnější pokusit se spojit s ostatními na dálku, na dobu nejméně šesti měsíců. Neměli bychom se soustředit na těla, která nás obklopují, ale měli bychom se snažit jejich prostřednictvím vnímat duchovní stavy.
Ze čtvrté části denní kabalistické lekce 28/07/10, „Úvod ke knize, Panim Meirot u Masbirot“
Překročení Machsomu
Posted on 30. 7. 2010 at 10:32
Otázka: Co znamená „překročit Machsom“?
Odpověď: Překročit Machsom (bariéru, oddělující nás od spirituality) znamená cítit realitu uvnitř sebe. Objeví se „bod v srdci“ a nabere minimální „objem“ (10 Sefirot). V těchto Sefirách, začnu vnímat a cítit novou realitu. Cítím, jak do mě světlo vstupuje a vystupuje a způsobuje různé pocity. Začíná to s minimálními změnami ve vnímání a chápání, ale jsem schopen vidět co se děje „uvnitř“. S ohledem na náš svět začínám vidět na pozadí nový (duchovní) svět.
Taková dualita existence není překážkou. Naopak mi to umožňuje cítit a pochopit vztah mezi dvěma světy, větví a kořenem. V rámci mého bodu v srdci cítím různé akce, bez ohledu na to, jak jsou malé. Pořád nechápu, co znamená když světlo vstoupí a vystoupí, ale mám pocit, že něco přichází a odchází opakovaně. Stále ještě nechápu, co přesně se děje, stejně jako novorozenec, který cítí, ale neví co se děje.
Předpokládejme, že se (v pokoji) zapíná a vypíná světlo. Novorozenec neví, že se to nazývá světlem a tmou, ale pozoruje tyto jevy. Tím, jak světlo vstupuje a vystupuje, dává pocit Vyšší reality (světlo vstupuje) a náš svět je pro mě jako jeho pouhý otisk (světlo vystupuje). Poté se v tom začnu orientovat lépe a dle svých schopností začnu rozvíjet podobné vlastnosti.
Z 5. lekce Mega kongresu, 25/07/2010
Všechny poklady jsou před vámi!
Posted on 29. 7. 2010 at 05:26
Otázka, kterou jsem obdržel: Studuji Zohar každý den, ale necítím nic kromě toho, že roste moje touha. Pokračuji správným směrem?
Moje odpověď: To je velmi dobře! Pokud vaše touha roste z jednoho dne na druhý, pak nepotřebujete nic jiného! I když vám rostoucí touha přináší zklamání, musíte to vidět jako odměnu. To je proto, že touha nebo nedostatek naplnění je síla, která vás posunuje vpřed. Když máte prázdnou touhu, cítíte, že vám chybí jednota se stvořitelem, pocit spojení s Ním, kvalita odevzdání.
Proto je správné přání odměna. V našem světě musíte získat naplnění, ale v duchovním světě, musíte získat duchovní nádobu, touhu. Naplnění je tam vždy, jste vítáni přijít a vzít si je! Ale do čeho je naberete? To je otázka.
Právě teď existují duchovní poklady všude kolem vás: „diamanty“, „zlato“, „peníze“, a cokoli jiného, co si můžete přát. Prostě po nich netoužíte, což je důvod, proč je nepoznáváte. Prostor kolem vás se zdá prázdný! Všechno nejlepší co máte možnost si přát, je již přítomno, ale je to jako kdybyste měli roubík a ruce a nohy byly svázané, a pak jste byli umístěni před tento poklad a bylo vám řečeno: „To je tvoje!“ Ale jak to může být vaše, pokud si to nemůžete vzít?
Je nezbytné vyvinout a připravit přání, duchovní nádobu. To je všechno, co musíme udělat. Proto je naše odměna touha či aspirace, a ta musí být vytvořena světlem. Musíme změnit naše vnímání, náš postoj k odměně a trestu. V našem světě je trest touha nebo pocit nedostatku, zatímco odměnou je naplnění, které uklidňuje, protože žijete uvnitř vůle přijímat.
Nicméně pokud jste uvnitř vůle odevzdání, a máte touhu odevzdávat, je to odměna. Proč je rozdíl tak velký? Je to výsledek omezení. Omezení bylo provedeno na přijímání, ale neexistují žádné omezení na odevzdání.
Pokud již máte touhu odevzdávat, pak před vámi leží vše otevřené a vše se vám odhaluje ve stejné míře. Uvnitř vašich přání odevzdávat, začnete vidět v odraženém světle všechno kolem vás, a můžete si to vzít!
Takto postupně, od jednoho dne k druhému, Zohar mění naši vizi a směr našeho uvažování tím, že staví nové, odlišné postoje k životu a fázím duchovního vývoje.
Z druhé části každodenní lekce kabaly 18/07/2010, Zohar
Ať náprava přijde dnes!
Posted on 28. 7. 2010 at 11:00
Otázka: Nikdo nečekal takový prudký průlom, ke kterému najednou v šíření kabalistické vědy v Izraeli a po celém světe došlo. Jaká je prognóza na příští rok?
Odpověď: Nemusíme dělat vypočet na delší dobu. Musíme pouze pracovat a snažit se udělat všechno, co na nás záleží.
A to, jak na to bude reagovat svět, není naše starost, zůstává to na vyšší síle, vyšším systému. Když jsem udělal všechno možné, otevře se další stav. Pokud myslím na odevzdáni, nemusím vypočítávat, jaký bude v mých pocitech. Musim pouze uvažovat, jak správně šiřit kabalu – metodiku nápravy.
Možná, že jako odpověď na naši snahu, přijde těžká, stagnační doba, nevíme, co se uvnitř Něj připravuje, jaké národy začnou svoji nápravu dřív. Všechno se může náhle změnit.
Proto nebudeme dělat žádné prognózy na rok dopředu. Ať přijde všeobecná náprava dnes!
Z lekce „Úvod ke knize Panim Meirot“ 26.07.2010
Život a smrt
Posted on 28. 7. 2010 at 10:56
Otázka, kterou jsem obdržel: Světlo, které lidé vidí v průběhu klinické smrti, jim dává pocit míru, má toto světlo něco společného s okolním světlem?Moje odpověď: Tento typ pocitu je společný psychologický jev během klinické smrti. Zažil jsem to, když jsem byl v kómatu po dobu jednoho týdne, a jsem si dobře vědom jeho účinků. Je to fyziologická reakce organismu.
Proč by živé tělo mělo přijímat světlo jen proto, že zemřelo? Proč by si člověk měl myslel, že smrt fyzického těla znamená korekci? Po smrti tělo zůstává na fyzické úrovni, stejně jak tomu bylo za jeho života. Jak to ovlivní duši?
Jediná věc, která má dopad na duši je korekce. Naopak, pokud duše jednoduše opustí tělo, aniž byla provedena jakákoli duchovní práce, proč by měla mít nárok na světlo? Byla by to „hanba“ – jako „chléb, který není jeho.“ Kdybyste dosáhli Vyššího světa pouze tím, že jste řízeni vyšší silou, která na vás působí od narození po smrt, kde je pak vaše svobodná vůle a vědomé úsilí? Kdybych uvnitř sebe prostřednictvím své vlastní práce nezformoval nádobu, schopnou vnímat Vyšší svět, jak budu vědět, že to je vyšší svět?
Po smrti našeho těla nedostaneme nic, protože zůstává na stejné fyzické úrovni, jako když bylo živé. Jediná věc, která zůstává po smrti jsou Rešimot (informační data, záznamy). Nicméně, jestliže člověk nerealizuje své Reshimot, bude se starými Rešimot narozen v novém těle.
Ve fyzickém těle z masa, není nic duchovního nebo posvátného. Respektujeme mrtvé tělo, protože nám představuje duši. Proto v naší snaze zrcadlit Vyšší duchovní činy, provádíme určité rituály. Kdybychom udělali to stejné prostřednictvím sil naší duše, pak bychom udělali skutečné nápravy.
Baal HaSulam napsal: „Je mi jedno, kde pohřbíte můj pytel kostí.“
Z 4. části každodenní lekce kabaly 16/07/2010, článek „Podstata moudrosti kabaly“
Přestárlé děti
Posted on 27. 7. 2010 at 10:10
Člověk roste takovým způsobem, že v první řadě dostává nové touhy a naplnění, které jsou nezbytné pro jeho rozvoj, a které pracují v jeho prospěch. To je směr, který je mu dán od přírody, která chce aby vyrostl a stal se soběstačným, tak jak rostou děti v našem světě.
Toto není považováno za zakázanou radost, protože musím projít touto přirozenou cestu vývoje, dokud se nestanu „dospělým.“ Skutečně, vidíme jak jsou děti obvykle plné různých přání a mají radost ze života.
Nicméně ve chvíli, kdy se stanu dospělým, musím začít růst a rozvíjet se vědomě, spíše než silou přírody. Najednou se pro mě všechny radosti stávají škodlivými, protože je necílím jako odevzdání.
Dříve veškerá zodpovědnost spočívala na přírodě. Stvořitel určil mou cestu a vedl mě až do věku 15-20 let. Všechno, co jsem si vzal z tohoto života, bylo pro můj vývoj přínosem. Ale jakmile jsem dokončil toto období „dětství“, musím začít stanovovat svůj vlastní směr. Nyní musím přidat záměr odevzdání o své vlastní vůli. Jinak mě již žádné potěšení, které obdržím, nebude pozvedat a posunovat dál, ale bude mě zabíjet! To mě povede zpět, abych ucítil, že je nemožné jít dál tímto způsobem, a že namísto rozvoje prostřednictvím svého egoismu a potěšení se musím vyvíjet přes záměr odevzdání.
Proto všechna potěšení, které osoba obdrží po dosažení věku dospělosti jsou pro něj škodlivá. Je to jako člověk, který si škrábe vlastní ránu. Jak hluboko musíme být ponořeni v tomto zle, abychom pochopili, že nemůžeme pokračovat tímto způsobem – jako děti, které vyrostly, a kterým příroda už nedovoluje užívat si života lehkomyslně, ale místo toho od nich požaduje odevzdání?
Jak hluboko budeme muset „škrábat vlastní rány“ je něco, co závisí na nás. Máme všechny prostředky a vysvětlení a jsme postaveni před studium, knihy, a skupinu, která je místem, kde se musíme stát vážnými a přemýšlet o tom, co musíme přidat do našeho života s cílem rozvíjet se správně.
Co navíc přidáváme k rozlišení „sladké vs. hořké“ je „pravda vs. nepravda“ – na rozdíl od dětí, které chápou jen „hořké a sladké.“ Abychom nezůstali dětmi po zbytek našich životů, jak se říká: „Co dělat s dětmi, které přestárly?“, musíme začít jednat v souladu se zásadou „pravda vs. nepravda“. Přesto bychom neměli vymazat „sladké vs. hořké“, ale spíše nad tím postavit nový postoj k životu. To je možné pouze tím, že na sebe přivoláváme Vyšší světlo pomocí studia kabaly.
Z 4.části každodenní lekce kabaly 18/07/2010, „Úvod do knihy, Panim Meirot uMasbirot“
AKTUALITY
DOPORUČUJEME KE STUDIU
Rav Laitman na Twitteru
