Naším hlavním úkolem v příštích šesti měsících je organizovat integrální vzdělávání a výchovu v celém světě, nebo alespoň zahájit proces organizace. Na začátku je to důležité pro vyspělé země Evropy a Severní Ameriky, nikoliv pro rozvojové země Jižní Ameriky nebo Číny a všech asijských zemí, zejména tedy pro rozvinuté země, které jsou již vystaveny globální krizi. Myslím, že v blízké budoucnosti se krize výrazně projeví v Evropě, a pak zasáhne Ameriku jako bumerang.

Protože Evropa je v krizi a všechno je v žalostném stavu, finanční prostředky jsou investovány do ekonomiky USA, přenáší se tam určitý podíl financí a ekonomiky obecně. To je důvod, proč se krize neprojevuje tak jasně v USA, je to cítit jen tím, že lidé žijí v dluzích, a mohou být viděny pozitivní zájmy. Když v Evropě skončí tento pád, bublina v USA praskne, a pak to bude opravdu špatné.

Do té doby je potřeba nejen připravit lidi a základní systém integrovaného vzdělávání a výchovy, ale také o něm rozšiřovat informace v médiích, ve společnosti, a být připraveni, že vás pak lidé začnou poslouchat.

Samozřejmě, že do té doby není lidský egoismus připraven slyšet nic, protože je mnohem hezčí dívat se na fotbal než poslouchat nějaké kurzy, nějaké transformace a vývoj: kam jsme došli a proč. Dokud přežívám ode dneška k zítřku, vaše vysvětlení mě nezajímají. Ale když zítra nebudu mít ani fotbal, ani základní potřeby, pak je to problém.

To je důvod, proč připravujeme základní systém integrovaného vzdělávání a výchovy.
[83171]
Z „Diskuse o integrální výchově“ 29. 5. 2012

Otázka: Proč je první fází po fázi kořene neživá povaha? Proč vše nezačne z jiné fáze?

Odpověď: Protože tato nejnižší fáze v sobě zahrnuje vše. Nejsou v ní žádné vnitřní rozdíly, a tak nemůže nic rozlišovat na vnější straně. Mluvíme o vyšším Světle pouze vzhledem k nádobám stvořených bytostí. Proto, neživá povaha je první fází, ve které stvořené bytosti obdrží pouze sílu omezení, která jim neumožňuje objevit více, než objevují nyní.  

Síla omezení působí na nádoby a Světlo, které v nich může být odhaleno. Působí na všechno. Otázkou je: Co tato síla ovlivňuje? Má vliv na střed stvořené bytosti nebo jeho limity? Jinými slovy, na co působím při restrikci – na své přání přijímat nebo na Světlo? 

Samozřejmě, ovlivňují své přání. Nikdy nemám vliv na Světlo. 

Omezím přání přijímat a udržuji ho. Díky tomu na nic „neskočí“. Tak omezím sám sebe, abych Světlo získal jen tímto způsobem. Je to tím, že vím, že na více nemám sílu, takže neustále „udržuji hranice,“ udržuji své ego v neutrálním stavu.

To je fáze neživá: Ego se stále vyvíjí, a já jej neustále držím na té samé neživé úrovni. Vlastně to je ohromná pozitivní práce, která se odehrává v různých formách. Svou povahou však patří k neživé úrovni: Sám své přání umisťuji do režimu neživého, kde mé přání zůstává stejné.

Uvnitř tohoto přání pracuji ve vztahu ke Stvořiteli. Co mohu dělat? Uvnitř Něj se anulovat.  Tak mohu být ve Stvořiteli a splynout s Ním, mohu v Něm být obsažen, což je atribut úrovně neživé. Nedovolím sám sobě nic, kromě sebe-anulování. Představte si, že jste uvnitř ohromné síly, a nemáte jinou možnost, než tuto, jak se jí můžete držet. 

Na druhou stranu mě toto připravuje pro další, vegetativní úroveň. Je tomu tak tím, že uvnitř mě dochází k neustálým změnám, které narůstají až do páté fáze neživé úrovně. Mohli bychom si myslet, co kdybych se namísto malého oblázku stal velkým vzácným drahokamem? To ale zatím není vše: Změny, kterými jsem prošel, mě naučili, co znamená růst. Vzestup ve fázích neživé úrovně uvnitř mě zrodil rozum, neboť jsem měl možnost věci porovnávat a přivyknout si na konkrétní fakt nestability. 

Své narůstající potěšení jsem čas od času omezil, ale v tu samou chvíli jsem následoval změny, dokud jsem nepochopil, že se opravdu mohu změnit, a posunul jsem se dále na úroveň vegetativní. 

Tak mluvíme o kvalitativním vývoji a nikoli o kvantitativním: Na konci neživé úrovně, v jeho poslední, čtvrté fázi, již ze zkušenosti chápu, že se dokáži sám změnit, vědomě a cíleně. Tak se zrodí příležitost, posunout se z poslední úrovně neživé fáze do vegetativní. V tomto místě se vytváří počáteční bod, změnou v přání.

Každá taková změna pochází ze Stvořitele ve formě obnovující síly. Nikdy bych úvodní podmínky pro růst nenašel uvnitř sebe. Proto, Stvořitel mě nejenže rozvíjí; vkládá do mě Svou sílu tvoření tak, že se Mu budu podobat. Výsledkem tohoto vývoje se ve stvoření staneme my a Stvořitel partnery. Jeho cílem není zvětšit přání přijímat, tím že by jej prováděl řadou změn, ale spíše, aby mě naučil Svému umění. A co více, učí mě kvalitativním způsobem. 

Tak díky všemu, čím procházíme, dosáhneme Jeho činů podle pravidla: „Podle Tvých činů Tě poznáme.”
[83418]
Ze 4. části denní lekce kabaly 17/7/2012, „Úvod ke knize Zohar“

Otázka: Víme, že můžeme od Stvořitele přijmout potěšení pouze tehdy, je-li pro nás důležité. Dostáváme se k tomu, že i v případě, kdy přede mnou stojí zeď, vše záleží na tom, jek je to pro mě důležité. 

Odpověď: Oba, jak Rabaš, tak Baal HaSulam vypráví příklad nevěsty, která je spokojena, když ten, kterého považuje za důležitého, souhlasí, že si ji vezme. Tím, jakoby si ji „koupil“. Ale nic nezaplatil; nic jí nedal, tak proč je s tím spokojená? Protože on je pro ní důležitý. 

Co dostává naše přání přijímat od Stvořitele? Nic. Ale On je velký, a my jsme připraveni na „svatbu“; souhlasíme s tím, že k Němu přilneme srdcem a duší v nekonečném, úplném splynutí. Stvořitel si vás „koupí“ pouze svou důležitostí. Je to ta jediná věc, kterou nabydete svým vývojem, a to je to, co vás naplňuje.

Naše přání – které díky Světlu roste, které od Stvořitele přijalo dávání – z čeho se chce radovat? Vlastně se chce těšit z velikosti a ničeho jiného. Nemůžeme se těšit z radosti jako takové; k tomu dochází pouze v našem světě s imaginárními potěšeními, které pochází od Stvořitele do bodu něčeho z ničeho. Radosti tohoto světa jsou k mání pouze k tomu, aby nás podporovali do doby, dokud nezačneme chápat Stvořitelovu velikost. Všechny duchovní úrovně jsou uvědoměním Jeho velikosti, a s Jeho pomocí se radujeme, pokud Mu chceme dávat. 

Na druhé straně, zlý sklon, Faraón, je snaha radovat se přímo, ale znovu pouze Stvořitelovou velikostí. To se nazývá duchovním potěšením. 

Zdá se, že velikost je nezbytná pouze k tomu přemoci naše ego, a poté se bude schopno radovat, aby dávalo, ale není tomu tak; veškerou naší prací je pozvednout Stvořitelovu velikost v našich očích. Tím rozvíjíme nová přání, a důraz se přesouvá z přijímání přímých egoistických potěšení na přijímání potěšení z Jeho velikosti; tak nakonec dosáhneme Klipot (skořápek), a to vůbec není jednoduché. 

Stvořitelova velikost nás předchází a je velice složité dostat se z tohoto zajetí. Vždyť celou podstatou stvoření jsou příčky žebříku. Když někdo z vyššího stupně na mě září trochou své velikosti, pak se vzdávám, stanu se závislým na kořenu a od té chvíle je mým “bossem”, “králem.”

Já však chci jednat jinak, vědomě a inteligentně. Chci se ubránit výhodě vyššího, kterou nade mnou má; nechci být uplacen Jeho důležitostí a Jeho silou. 

To znamená, že to není jen o přijímání od Něj. Během úrovně důležitosti zápasíme. Nechci pracovat jen ve prospěch vyššího zkrátka proto, že On je velký. Tím sebe jednoduše anuluji přirozeně. 

Otázka: Znamená to, že všechny kabalistické knihy a všechna ta léta vývoje byly zasvěceny pouze jediné věci, nezávislému uvědomění si Jeho důležitosti?

Odpověď: Správně, a není náhodou, že je moderní svět tak zmatený, a že nikdo nechápe, o co jde. Vždyť vše se vyvíjí pouze kolem bodu spojení. 

Otázka: Stále však není nic důležitějšího v tomto světě. Nesnažím se povznést důležitost něčeho falešného. Jsou všechny světy a všechny úrovně určeny pouze k tomu?

Odpověď: Byly stvořeny jako důsledek naplnění přání Světlem a dalo mu různé formy. Čím nás Stvořitel naplňuje? Jaké potěšení získává tím, že stvořil stvoření, že bude chtít pouze to? A co více, má Stvořitel něco jiného, než sílu dávání? Nikoli. Stvořil mechanismus přijímání ve stvoření, úrovně především pro tuto sílu dávání; rozvíjíme se pouze podle této důležitosti. 

Kde jsou potěšení, která pro mě připravil ? Kde je pohoštění, které hostitel připravil, podle známého příkladu? 

Neexistuje dokonce ani jedna unce takového potěšení, jaké si představujete. Není žádné pohoštění, ačkoli by se to tak mohlo zdát, je to pouze iluze. V našem světě si vystačíte s falešnými radostmi, hltáte pochoutky, ale nejste naplněni. Takže se zbavte té iluze a začněte rozlišovat stupně velikosti Dávajícího. Tehdy začnete soudit věci v rámci mezí svého přijímání.   

Nyní bychom mohli pochopit, co se stane při první restrikci. Malchut začala omezovat sama sebe, když odhalila, že přijímá ve vztahu k Dárci; odhalila propast mezi přijímajícím a Dávajícím a ne mezi hladem a vynikajícím pohoštěním. Je to velikost Dárce, která mě dostane ze sebe ven. Nepočítám toto „potěšení“, ale spíše potěšení od Dárce. Když objevím dávání na Jeho straně a přijímaní na mé straně, jsem naplněn hanbou, ne kvůli pohoštění, ze kterého se těším, ale z hanby, když vidím Jeho velikost v porovnání s mou ubohostí.

[83415]
Ze 4. části denní lekce kabaly 17/7/2012, “Úvod ke knize Zohar”

Baal HaSulam, “Úvod do knihy Zohar,” Bod 33: A musíte vědět, že jakékoli uspokojení našeho Stvořitele z dávání Jeho stvořením záleží na míře, do jaké Ho stvoření cítí – že On je dárce, a že On je ten, který je obšťastňuje. Protože pak se z nich velice těší, jako otec hrající si se svým milovaným synem, do míry, do jaké syn cítí a uvědomuje si velikost a vznešenost svého otce, a jeho otec mu ukazuje všechny poklady, které pro něj připravil.

Otázka: Proč je pro stvořené bytosti tak důležité, aby cítili, že je to Stvořitel, který jim přináší potěšení?

Odpověď: Stvořené bytosti mohou cítit pouze to, v čem jsou v ekvivalenci formy. Chtějí-li cítit Stvořitele jako toho, který dává, musí pochopit, co to znamená; musí být v dávání zahrnuti a vlastně vyrůst do takové výšky. Pak budou dostávat radost stejné úrovně existence a síly života, jakou má Stvořitel.

Otázka: Existuje na to příklad o otci, který si hraje se svým synem a chce po něm, aby ho považoval za zdroj vší radosti. Zdá se to být dosti egoistický akt.

Odpověď: Může být, ale je i jiný příklad podobného typu: Otec měl syna ne kvůli tomu, aby ho těsil, ale aby mu přinesl dobro. Otec dělá vše, co je v jeho silách, dokud syn nevyroste, aby mu mohl dávat. Poté, když syn vyroste, dostane všechny otcovy poklady, porozumění a cítění celé věčné existence, a to přináší otci radost. Má se na mysli, pokud se Stvořitel raduje, je to znamení, že jsem dosáhl dokonalosti. To je způsob, jakým byste to měli vidět, že to vše pramení z Jeho lásky.

Na naší straně se musíme snažit přinést Mu uspokojení, úplné a nekonečné odevzdání vyšší síle. Dostává se nám od ní nedostatků, nenaplněných přání, a z nich dostáváme Světlo, které napravuje tyto nedostatky tím, že je promění v dostávání kvůli dávání. Tak pokračujeme k napodobení Stvořitele. To je jediný správný a žádoucí způsob, jak můžeme postupovat. Podle toho cítíme sílu duchovního života, která nás naplňuje, nazývanou Světlem. 

Tento proces je popsán v našem jazyku, v pozemském jazyku, a tak se zdá, že Stvořitel pláče a lituje, pokud nejednáme, jak bychom měli, nebo neudržujeme požadované tempo. Tak kabalisté tlumočí reakce, které v něm vyvoláváme našimi nežádoucími činy. Nicméně, pokud jsme úspěšní, říkají, že je šťastný.

Ať už tak nebo tak, „Tóra mluvila v jazyce lidí.“  Odtud pochází příklad otce, který úmyslně mění svůj výraz vůči svému synu, vyjadřování nespokojenosti, přání, či štěstí má za cíl tímto způsobem dovolit synovi s ním navázat spojení. Je to však pouze výraz, protože otec sám vyvolává různé stavy a nálady v synovi a je tím, který vytváří okolnosti doprovázející jeho dospívání. Dítě se svému otci zcela podřizuje, vnitřně i externě. Proto se před ním objevují různé obrazy: jednou vidí svého otce vážného, smějící se ho, nespokojeného nebo spokojeného.

Obecně, celý můj vnitřní svět a mé prostředí, to vše je Stvořitel. Uvnitř je přede mnou zcela ukrytý,a  navenek jsem schopen přiřadit hlavní roli osudu a dokonce vyšší síle, ačkoli ji zatím nevidím. Cílem je porozumět tomuto „řezu,“ rozdíl je, kde se nachází „Já“ .

Říká: “Není nikoho jiného kromě Něj.” Stvořitel mi posílá vše, co vnitřně cítím; ovládá mé myšlenky a přání a vše, co se mi děje, jak to přijmu a jak reaguji na to, co se děje. Pod rentgenem bych viděl, že nemám kontrolu nad ničím, že On je ten, který ovládá vše.

Takže co jsem zač? “Já” je bod, který touží odhalit Stvořitele, to je vše. Je to bod vně Stvořitele, oddělující bod, bod rozbití, bod mého „Já“, můj základ, ze kterého musím objevit Stvořitele a Jeho jedinečnost.
[82693]
Ze 4. části denní lekce kabaly 11/7/2012,“Úvod do knihy Zohar”

Otázka: Jak máme vybudovat integrované vztahy v rodině? Které vlastnosti a funkce jsou typické pro muže a pro ženy z integrální perspektivy? Nebo snad žádná taková rozlišení podle integrální metody neexistují?

Odpověď: Máme to, co jsme dostali od přírody. Bez ohledu na to, jak moc se snažím, nemohu být ženou, ne v úklidu, praní, žehlení, vaření či v uklízení celého domu za deset minut. Mě to vezme pět hodin a stále ještě dům nebude uklizený. Příroda nedala muži stejné schopnosti, stejný postoj, stejné pohnutí k tomu, co se nazývá „domov.“

Je to ženská záležitost, ženská část, ženský osud, ženská oblast. Žena by měla řídit domov. Měla by cítit, že ona je manažer domova, a že je její.

Nedostatek vzdělání vytvořil úplně jiný postoj k domovu a k rodině, ale jako celek byla starost o domácnost dána ženám od přírody. Můžete pozorovat zvířata: každý samec se spáří a odchází, zatímco samice porodí potomky, pečuje o ně, olizuje a krmí je, učí je jak lovit, jak být dospělý a posílá je do světa. Vidíme to v každém druhu. To je způsob, jak je to nastaveno od přírody, snad s výjimkou určitého časového období, kdy třeba ptáci sedí společně na vejcích než se vylíhnou.

Když se podíváme na lidi, všechno je organizováno touto cestu, muž jde na lov, zatímco žena střeží domov, a není možné tomu uniknout. Čím blíže jsme k přírodě, tím pohodlněji a příjemněji se budeme cítit a tím silnější porozumění bude mezi námi. V každém případě tyto atributy jsou naší součástí a nemůžeme je v žádném případě potlačit. I když existují mutace, stále máme své instinkty, Hollywood, unisex, a jiné módní trendy na tom nemění vůbec nic.

Proto bychom měli zajistit místo, kde každý hovoří o relativních právech a povinnostech a vztahu mezi muži a ženami. Nebudeme-li mít správný vztah, pak nebude žádná rodina, nebo cokoli jiného, kromě negativního populačního růstu. Takže to musíme ukončit jednou pro vždy a netančit na písně různých politických stran, které chtějí dosáhnout vlády, snažíce se být originální tím, že požadují práva pro různé skupiny.

Nejsem pro omezení práv nebo pro potlačování jakékoli skupiny ve prospěch druhých. Jsem pro to učit se od přírody a podobat se jí, jak jen to půjde, to je vše.

Za druhé, karty jsou rozdány tak, že muž má být hlavním poskytovatelem a žena se musí postarat o rodinu a vychovávat děti. Neexistuje způsob, jak tomu můžeme uniknout! Vidíme, že pokud to nedělá žena, pak nikdo. Výsledkem je, že příští generace bude ještě horší, než tato generace. To znamená, že se musíme ujistit, že žena bude volná, nikoli zaměstnaná, ale skutečně svobodná.

Neznamená to, že ji zamkneme do nějakého domácího kláštera nebo za zamčené dveře. Naopak, ona by měla studovat, dostat se na univerzitu v jakémkoli věku, a dokonce i po celý život. Měla by absolvovat různé kurzy a neustále obohacovat své znalosti tak, že bude vzdělávacím vzorem pro své děti a manžela. To znamená, že matka, která se cítí jako skutečný majitel domu, by měla mít také pocit, že ona je páteří rodiny, od které se celá rodina dozvídá o světě, o správném postoji k životu, o vzdělání a všem ostatním.

Koneckonců, člověk je stále pod vlivem ženy. Kdo neposlouchá svou ženu a tajně se jí neobává? Je to proto, že všechno pochází od matky – vždyť chápeme naši psychologii.

Je proto velmi důležité, abychom neustále povyšovali ženu, vzdělávali ji a naplňovali ji. Přes ní toto naplnění přechází do zbytku společnosti. To znamená, že ona by měla hrát aktivní roli ve svém vlastním rozvoji a vzdělávání, a také v oblasti výchovy a vzdělávání všech členů rodiny.

Pokud neuděláme tuto revoluci, pak ztratíme rodinu, děti, naší populaci, společnost atd. Můžeme to vše udělat skrze ženu. Abychom toho dosáhli, média musí udělat trochu úsilí. Neměl by to být plán státu, ale celosvětový.
[82718]
Z „Diskuse o integrální výchově“ 28. 5. 2012

Otázka: Které žádosti dosáhnou Stvořitele?

Odpověď: V prvé řadě musíme pochopit, že když žádost nepochází z kolektivní žádosti, není vůbec akceptována. Lidé volají na Stvořitele z hloubi jejich srdcí, když se zhroutí a ve chvíli smrti, ale nic nepomáhá. Proč? Protože jejich modlitba neprochází filtrem, který je tou jedinou cestou, jak je žádost akceptována. Pouze prostřednistvím systému, pouze prostřednictvím spojení mezi námi, a nezáleží na tom, zda je dobré či zlé, je to pouze s ohledem na spojení, kdy je žádosti vyhověno. 

Otázka: Jak mohu spojit své přání s přáním někoho jiného, když jej vlastně necítím?

Odpověď: Snaž se cítit anebo alespoň brečet, protože cítit nemůžeš. Prostě nechápeš, že tvé osobní, individuální přání nemůže konat jinak. Když přijdou dvě, je to skvělé! Takže, co chceš? Ustanovit spojení, sjednotit? Hádáte se? Jste ale dva; vyjasnili jste si vztah mezi sebou? Skvělé!

Proč je nyní čas k nápravě? Je to tím, že lidé začínají cítit, že ve spojení mezi nimi není něco vpořádku. Bylo to však OK už dříve? Předtím žádné spojení nebylo. Dnes cítíme, že je něco špatně, a že to musíme napravit; takže náprava začíná ode dneška a dále.

Pokud nebudeme brát spojení mezi námi v úvahu, bez ohledu na to jaké je, není nic, s čím můžeme ke Stvořiteli přijít. Osobně nemohu udělat nic; ve mně není nic k napravení. To jediné, co musíme napravit je spojení mezi mnou a ostatními. 

Otázka: Jednou jste o systému řekl, že převádí nereálnou žádost v reálnou. Měl jste na mysli žádost jednotlivce nebo obecně?

Odpověď:  Žádost jednotlivce  není! Skutečnost, že individuálně křičím neznamená, že má žádost je individuální. Důležitou věcí je, ohledně čeho křičím. To je to, co určuje, zda je má modlitba modlitbou mnoha anebo není.

Lidé si myslí, že když se Minyan (deset mužů) shromáždí, že se jedná o modlitbu. Může to však být jeden člověk, který si žádá spojení, nápravu systému, a pak se to nazývá „modlitbou mnoha.“

Takže, když přistupujeme ke studiu, je velice důležité přijít se správnou žádostí. V opačném případě nás studium vzdaluje, namísto elixíru života se z něj stává lektvar smrti. Vidíme, že lidé odchází, utíkají a upadají. Proč se to děje? Je to proto, že to samé Světlo, které operuje ve špatném směru, přináší temnotu, což znamená, že Vás k cíli vede delší cestou. 
[82775]
Z 2. části denní lekce kabaly 12/7/2012, Zohar

Otázka: Co se počítá za naše úsilí?

Odpověď: Hlavní úsilí spočívá v práci proti vlastní lhostejnosti, proti  přehlížení, pocitu nedůležitosti odevzdání. Hlavní a permanentní válka by měla být vedena proti neúctě k odevzdání. V tom musíme vždy hledat ty věci, které nás dělají silnějšími. 
[82771]
Z 1. části denní lekce kabaly 12/7/2012, Rabašovy spisy

Člověk se neustále anuluje, neustále plní vůli Stvořitele, neustále „posílá sám sebe v prázdnotu“ na vrcholu přání, které v něm roste. 

Na začátku se anuluji nad malým přáním neživé úrovně, a pak jsem jako v matčině lůně, v „devítiměsíčním spánku.“ Poté se ve mně probudí skupina přání, které patří k vegetativní úrovni, a vůči nim se opět musím anulovat. 

Nicméně k tomu, abych se mohl anulovat, mohl ze sebe udělat nic, musím se do toho zapojit. Prostřednictvím činů opačných Stvořiteli vytvářím to, co se nazývá „pomoc proti Němu“ a tím se anuluji, že Mu dávám.

Na závěr nezavrhuji nic. Všechna přání jsou využita, jak je řečeno: „Vše je přidáno na celkový účet.“  Žádám jen o to, se anulovat, čehož dosáhnu pouze svým porozuměním a cítěním sebe a všech, celého světa. Právě to mi dovolí přilnout ke Stvořiteli. 

Otázka: Mohu říci, že sebe-anulování je láskou?

Odpověď: Láska není projevem sebe-anulování, ale velikosti, to když použiji všechny své vlastnosti k dávání, k odevzdání. Láska znamená, že odevzdávám, ustanovím spojení a celkově jsem aktivní. 

Sebe-anulování je kvalitou zárodku nebo dítěte, a ne vyjádřením lásky.

[82687]
Ze 4. části denní lekce kabaly 11/7/2012, „Úvod ke knize Zohar“