Sedm hladových let
Baal Sulam, Předmluva ke spisu Talmud Eser Sefirot (TES): Výrok mudrců: „Ten, pro něhož je jeho Tóra jeho řemeslem.“ V práci s Tórou se poznává velikost víry člověka, neboť slova „jeho řemeslo“ („umanuto“ אומנתו) se skládá ze stejných písmen jako slova „jeho víra („emunato“ אמונתו) Je to podobné tomu, jako když člověk, který důvěřuje svému příteli, mu půjčuje peníze. Možná že mu věří pouze na jeden groš a jestliže přítel prosí dva groše, on mu je odmítne půjčit. A možná že mu uvěří na sto grošů, ale nikoli více. Snad mu uvěří do takové míry, že mu půjčí polovinu svého majetku, ale nikoli majetek celý. A třeba to bude i tak, že mu beze stínu strachu svěří celý majetek. Tato poslední varianta je považována za úplnou víru, zatímco předchozí případy jsou považovány za víru nikoli úplnou, nýbrž částečnou.
Peníze jsou pouze příkladem. Obecně jde o to, jestli jsme připraveni se pro přítele vzdát všeho, co máme. Tohle Baal Sulam nazývá „dokonalou vírou“.
Otázka: Co to znamená „vzdát se všeho co mám“?
Odpověď: Jde o pocit. Pro přítele jsme připraveni vzdát se toho nejdražšího – možnosti vstoupit do duchovna. A pokud nejsme připraveni, pak nedokážeme pracovat ani před Stvořitelem. V takovém případě nemáme víru a v souladu s tím jsme odpojeni od duchovního světa.
Otázka: Proč se to nazývá „vírou“?
Odpověď: Pod vírou se rozumí odevzdání, síla sebeanulování, vzdání se toho, že myslíme pouze na sebe. Nemusíme ale zkoušet vykonat to samostatně – síla odevzdání přijde pomocí světla vracejícího se ke Zdroji, pokud se o to budeme snažit žádat. Proto je zapotřebí vynakládat úsilí, abychom se stali částí skupiny. Potom díky závisti, chtíči a ambicím uvidíme, že přátelé už toho dosáhli a dostaneme přání být stejní. Ale pokud ne, utrpení nás k tomu dotlačí a my stejně budeme chtít přejít od síly dostávání k síle odevzdání.
Po celém světě dnes prochází vlna krizí, která je koncem současné fáze vývoje. Co jsme v této fázi obdrželi? Na jednu stranu se hodně lidem život polepšil. Už nejsou chudí, ze kterých není co vzít, kromě samotného života. Dlouhou dobu jsme věřili v kapitalizmus – jinými slovy věřili jsme v to, že pomocí egoistických motivací se dá dosáhnout úspěchu. Proč ne, ať se každý snaží vzrůst, samozřejmě, že v souladu se zákonem a v přesných hranicích. Každému je poskytnuta svoboda: můžeme se zabývat průmyslem, obchodem, bankovnictvím, vývojem technologií atd. Zkrátka „jdi a dosáhni úspěchu“. Ve výsledku jsme vyrazili na tuto cestu ve snaze získat štěstí a vynaložili na ní hodně úsilí.
Ale na druhou stranu teď máme prostředky, dostáváme vzdělání, vlastníme nemovitosti, cestujeme, zvykáme si na bohatství. Teď jsme ale na rozdíl od chudých citliví k úderům.
To je důvod, proč „sedm hladových let“ přichází po „sedmi sytých letech“. Kdysi žili židé v Egyptě velmi dobře, pod vládou dobrého krále, který jim poskytoval nejlepší podmínky. Pokud bychom faraona té doby přirovnali k nynějšímu prezidentovi, Josef by byl tedy premiérem s neomezeným pověřením. Nikdo proti němu nesměl říct ani slovo. Tak Stvořitel povýšil celý národ, abys „ztloustl, zlaskavěl“ – a pak začal odstraňovat „tuk“ přebytku a židé na sobě velice dobře pocítili vývoj.
Vždyť snížení zisku a ztráta základního kapitálu jsou dvě různé věci. Nevydělat tisícovku je jedna věc, jiná věc je ztratit stovku. Tato ztráta v nás vyvolává větší lítost, než ta tisícovka, kterou jsme viděli jako potenciální výdělek, protože stovku už jsme měli v ruce. Delší dobu budeme cítit její ztrátu, zatímco tisícovka v nás nezanechá takový pocit nadlouho.
Proto je v dnešní době lidstvo pozvednuto na vysokou materiální úroveň a nyní začíná „odstraňování tuku“. Vrstvu po vrstvě, dokud se nedojde až na „maso“, dokud se neodstraní vše až „do kostí“. Je to „sedm hladových let“ a na konci „deset ran egyptských“, kdy „egypťané“ nenávidí „židy“, nesnášejí je. Jinými slovy – člověk nemůže vydržet válku s vlastním egoizmem, neví co dělat ale naprosto chápe, že právě egoizmus mu nedává nadechnout se.
Dnes máme bankovní systém, průmysl, zdravotnictví, školství – vše, po čem vaše srdce touží. Avšak všechny tyto mechanizmy působí proti nám. Pro doktory a farmaceuty je výnosné, abychom byli nemocní a proto nám vnucují občas pochybné nebo naprosto nezabírající léky. Průmysl a obchod se také změnil v nástroj lži a odsávání peněz. Zkrátka všechny člověkem založené systémy, do kterých vkládal obrovské naděje, se obrátily ve zlo.
A stalo se to za posledních 60-70 let. Není to tak dávno, kdy si lidé mysleli, že směřujeme ke světlé budoucnosti, kde každý bude vlastnit dům, mít práci, bude zdráv, samozřejmostí bude pracovní volno a odpovídající důchod… Ale místo toho, dosáhnuvši určité úrovně, začalo egoistické přání sestupovat a pohřbilo naše naděje. Ve výsledku střední třída mizí a postupně se všechno vrací zpět: elita nahoře a miliardy hladovějících dole. To je „sedm hladových let“.
Práme se, jak to že je to tak? V čem je tu logika? Vždyť elity se musí bát takového vývoje dějin, je tu nebezpečí problémů a nepořádků. Je to pravda, chudí po nich budou požadovat odpověď, nebude to možné zastavit. Co více, elita se nedokáže zastavit – vytáhne z národa všechno možné, nenechají lidem nic, přivedou je k úplné chudobě. Egoizmus jim nedovolí zastavit se, protože takový je program…
Takže právě touto cestou, pozvednutím se k bohatství a propadem do úrovně chudoby, člověk změří své ztráty. Lidé, kteří se povýšili a pak spadli, budou muset popřemýšlet, co se stalo? V uvažování o tom co dále, najednou uvidí: „Náš egoizmus nás požírá. Naše vlastní přirozenost nás nenávidí. Nedovoluje nám uspořádat si vlastní život. A pokud nenapravíme svoji přirozenost – jsme ztraceni“.
Odnese to také část elit, která zůstane po boji o kapitál. Z tohoto pekla nahoře zůstane například stovka vítězů, kteří „utlačí“ pod sebe všechno ostatní. Nebudou žádné přestupové body, lidé a instituce, kteří by mysleli na jiné sociální vrstvy. Mechanizmy vládnutí do značné míry přejdu do virtuality. Ve výsledku si každý člověk položí otázku: „Co teď mám dělat?“ A každý pocítí, jak v něm egoizmus bourá hranici, zuří a dělá všechno, co se mu chce. Naše přirozenost nám nedovolí zajistit životní rovnováhu.
Zdá se, že je to tak jasné: je nutné rozdat část majetků chudým, abychom podpořili jejich existenci. Avšak pomoc mizí beze stopy, jako v Africe. Bez ohledu na to, kolik je přiděleno – zítra nic nezůstává a potřeba pouze roste.
A tehdy lidé „zasténají“ díky odhalenému zlu a pocítí, že nejsou schopni vládnout vlastnímu egoizmu. Jakoby se v nich ubytoval had, který je požírá zevnitř, rakovina, se kterou nejde nic dělat.
Takový je postup rozvoje vnějšího světa. Nemůžeme čekat, kdy to přijde, abychom konečně pověděli lidem o metodice nápravy. My nyní už musíme tuto metodiku šířit.
Jdeme stejnou cestou, ale zrychlujeme čas, rozvíjíme se spolu se Stvořitelem, spolu se skupinou, s příkladem toho, čeho musíme docílit. Vidíme dopředu, k čemu nás přivede vývoj – k jednotě mezi všemi, všichni si budeme rovni, navzájem si budeme pomáhat mít rádi bližního svého jako sebe samotného. Dosáhneme správného rozdělení, založeného na vzdělávání v oblasti integrálních vztahů. Nastavili jsme pro sebe takový ideál a usilujeme o jeho dosažení.
Takže mimo problém, který nás tlačí zezadu, budeme mít ještě jednu hnací sílu, táhnoucí nás dopředu. Přestože nátlak bude obrovský, budeme mít snahu a energii postupovat dopředu – a tou je porozumění, poslání a smysl života. Tento obraz doslova jiskří před námi a zrychluje čas.
Ale tak jako tak, ve výsledku si všichni uvědomí, že egoizmus je zlo, že nás umrtvuje. Uvědomí si to s takovou silou, že lidé bude chtít raději zemřít. Ale ani tohle jim nebude dovoleno. Vždyť s přírodou se nedá hádat, pouze použít metodiku nápravy, která je proto přímo předurčena…
[#104051]
Lekce z článku Rabaše, 02.04.2013
Hostina je jedním z centrálních bodů našeho spojení. V lidstvu je zakořeněna od pradávna a kultura jejího provádění nás odlišuje od zvířat.
Z článku Rabaše „Tři modlitby“-
Otázka:
Názor:
Rav Laitman na Twitteru
