Myslíme si, že každý má své vlastní záležitosti, své vlastní problémy. “Přeji si dosáhnout spirituality a nestarám se o zbytek světa. Někdy na ně myslím, ale co to v podstatě znamená? Kde je svět, a kde jsem já?“

Zřejmě je to normální egoistická odezva. Ale co můžeme dělat? Máme pouze jednu možnost: Opravdu silně přemýšlet o tom, jak jsme navzájem spojení. Kabala říká, že všichni lidé jsou propojení. Už to cítíme, a dnes už si toho jsme více méně vědomi. 

Zatím ještě nejsou žádné výsledky. Je zřejmé, že vlády stejně jak i jednotlivci, nehledě na to, jak jsou inteligentní, se stále nedokáží změnit a  pokračovat v životě uvnitř jejich osobních, egoistických schránek. Tento problém je však skutečný, celosvětový, a může být rozřešen pouze pokud se spojíme. 

Moudrost kabaly říká, že my všichni jsme samostatná individua svázaná dohromady různými druhy spojení.  Je to enormní, hustý, velmi složitý a velmi mnohostranný systém složený ze sedmi miliard propojených částí.

V tomto systému mohu cítit své „já“ uvnitř sebe a pak vnímám náš svět. Nebo, mohu cítit co je vně mě: ostatní části, pouto mezi mnou a všemi ostatními. V tomto případě budu vnímat vyšší svět vně sebe. 

Je považován za vyšší, protože jsem ovládán tím, co je mi dodáváno od každého jiného.  Vše co se uvnitř mě odehraje, nastane protože pouto od všech sedmi miliard částí vede ke mě. 

Jak tedy vyřešíme stávající problém, který nám příroda nutí? Vypadá to, že musíme najít benevolentní spojení mezi námi, protože je to onen ucelený systém, který nám posílá všechny tyto znepokojující signály.  

To vyžaduje, abychom přesáhlli sebe a začali vnímat okolní prostor. Vně sebe, tam je svět nekonečna. Tak musíme vykročit ven a pocítit pole, které mezi námi přebývá. Nikdo jej nemůže cítit uvnitř sebe. 
[34028]
Ze druhé lekce, Berlínský kongres 1/28/2011

Shamati #1, “Není nikoho kromě Něj” Nejenže nepostupuje ve své [duchovní] práci [a nevidí před sebou žádná vyjasnění ], ale [zdá se mu že] se navrací, to je, postrádá sílu dodržovat [Stvořitelovu vůli] dokonce i “ve svůj prospěch,” [zatímco je to Stvořitel, který ho postrkuje vpřed].

Nevytváříme skutečné egoistické přání, které je schopno překonat cokoli. Místo toho začneme zažívat slabost, netečnost, a jsme poháněni automatickým pilotem. “Nechť se stane, co má se stát.” Jdeme jen s proudem. Někdy jsou věci trochu lepší, někdy trochu horší. 

Že pouze opravdovým překonáváním všech překážek, nad rozumem, můžeme [postupovat vpřed]. Co znamená “opravdovým překonáváním překážek nad rozumem”? To znamená, když namísto své touhy a myšlenek, bez jakékoli způsobilosti tak učinit, se člověk začne spojovat s učitelem, skupinou a knihami. To vše dohromady je nazýváno “prostředí” či okolí.

V tomto případě však, když se s nimi začne spojovat, pořád je jím ve vztahu k učiteli, skupině či zdrojům knih házeno nahoru či dolů. Někdy se mu chce a někdy nikoli. Někdy tomu věří a někdy ne. Někdy je z toho nemocný a unavený a někdy usiluje jít kupředu, atd.  

Jak se obtíže nasčítají, člověk pocítí, že na této cestě není nic přitažlivého či vyjímečného, nic ho nemotivuje postupovat. Není tam jiskra, nic skutečně takového, pro co by se vzdal svého života, kariéry a úspěchu.

Výsledkem člověk upadá. Jeho pád je vážný, opravdový, skutečný a pěkně vleklý. Tak dosáhne konečného rozhodnutí, že ani skupina, ani učitel, ani knihy, ani námaha – nic mu v tomto světě nepomůže, kromě jediné všezahrnující síly, Stvořitele.

Po všechnu tu dobu, co člověk padá a stoupá, všechny ty stavy, které jím prochází, všechny tu byly jen proto, aby pocítíl celkovou a absolutní závislot na nikom jiném, než na Stvořiteli. Představte si, jak moc musí být člověk bit ze všech stran, protřepán, odstrkován a přitahován, musí mu být předvedena existence ohromného množství sil a rozmanitých příčin jeho stavů tak, aby byl na závěr přesvědčen, že neexistuje nic, než jedna jediná Síla. Nepomůže-li mě ta, pak nikdo. Jen ta mě přijde zachránit, budu-li to vyžadovat.

Tak v člověku vzroste následující potřeba: aby mu Stvořitel rozhodně pomohl. Tvorba této žádosti také není vůbec jednoduchá. Nestane se to za chvilku, ale postupným stoupáním v člověku, se stává sugestivně vyjádřenou, zuřivě a trvale. Jako dítě, které se dožaduje svého, ať se děje, co se děje– jen mu dejte co chce a nedokážete ho přesvědčit jinak. To je druh stavu, kterého musíme dosáhnout. A v tomto stavu nám Stvořitel skutečně pomůže. 

Jen ti lidé, kteří opravdu touží přiblížit se Stvořiteli, tak že se nespokojí s málem, myšleno, že nezůstanou jako děti bez rozumu,, těm je dána pomoc Shora, aby nebyli schopni říci, mám vše a co dalšího potřebuji?
Ze 4. lekce Berlínského kongresu 1/29/11

Otázka: Jak mohu poděkovat Stvořiteli za malá duchovní odhalení?

Odpověď: Odhalení okamžitě získávají v člověku velkou hodnotu, jelikož je doposud nikdy nezažil. Nikdy předtím jsem si necenil toho, že se nad sebe povznáším, ale teď mám pocit, že jsem vystoupal nad svůj egoismus, což vidím jako skutečný poklad.

Odkud tento postoj pochází? Ze světla. Je zřejmé, že to nejsem já, kdo dělá správné vyhodnocení. Dle podstaty věci, zatímco prožívám vzestup, raději se držím pravdy.
[33457]
Z 1. Části denní lekce  kabaly 23.1.2011, Spisy Rabáš

Naše hmota, touha po potěšení, se nemění zatím co metoda zaměstnat jí ano:  Touha po potěšení musí být používána k dávání. A k dosažení toho potřebujeme cítit touhy ostatních. Pouze pak odhalíme, že zatímco přijímáme, jsme schopni dávat.

Duchovní čin se zdá velmi podivný, ne jako materiální činy. Pouze pokud odhalíme hlouboké, silné, vzájemné spojení mezi námi, odkrývajíc mezi námi spojení, kamarádství, záruku a lásku, můžeme interahovat jako ozubená kolečka v jednotném systému: Přijímat to, co mi ostatní chtějí dát, tudíž já dávám jemu.

Ukazuje se, že stvořené bytosti pouze přijímají, ale nejprve musí odhalit, že přebývají ve vzájemném dávání a vyjádřit to přesně tímto způsobem. Jak toho dosáhneme?

Stvořitel, základní síla dávání je přítomna mezi a uvnitř všeho. Tudíž, pokud se každý anuluje a my, společně, si začneme přát mu dávat, pak přijímáním jeden od druhého, budeme skutečně schopni dávat. V tomto případě, nikdo od ostatních nepřijímá, ale spíše přijímá vše od Stvořitele. Je tu ale jedna podmínka: Zatímco od něj přijímáme, musíme být jedním.

Může to být přirovnáno k matce, která má mnoho dětí a přeje si dát lásku každému z nich. Když si přejí podporovat vzájemnou záruku a jednotu, aby ji mohli zpětně milovat, když jsou připraveni přijmout její lásku společně, protože jsou svázaní jeden s druhým, pak ji těší a ona je šťastná, že je může milovat, zatímco oni jsou šťastní, když přijímají její dary. Takové přijímání je považováno za úplné dávání. 

Očividně nemohou stvořené bytosti moc dělat vyjma připravit se, a není od nich více očekáváno. Potřebují jen připravit  strukturu, ve které přijmou bohatsví Stvořitele. Nepraktikují dávaní jako takové, nýbrž dávají úmyslem. Tím, že takovým způsobem přijímají, těší dárce.
[33569]

Z 1. části denní lekce kabaly 24/02/11, Rabašovi spisy

Otázka: Jak se liší kabalistická modlitba od náboženské?

Odpověď: Kabala se zásadně liší od všech ostatních metod a od všeho, co je v našem světě. V krátkosti, Kabala je jedna věc a všechno ostatní jiná.

Jaký je tedy rozdíl? Rozdíl je v tom, že kabala je založena na změně člověka jako takového, spíše než něčeho mimo něj, jeho okolí. Ani nestaví na žádání nějakého „milého Boha“, aby se ke mně choval lépe, nebo aby změnil postoje jiných lidí vůči mně. Nežádám ho změnit svůj zdravotní stav nebo osud, nic takového. Žádám ho o přeměnu svého ega, jen o to!

Celá metoda kabaly je uspořádána tak, aby člověk mohl změnit sám sebe. Na druhou stranu, všechny ostatní metody a náboženství jsou založené na myšlence, že Stvořitel by měl změnit svůj postoj k člověku: žádám ho, aby byl ke mně více milosrdný a laskavý, zatímco ho uplácím.

Kabala nic podobného neumožňuje. V souvislosti se Stvořitelem, jsem jako muž, který se mění v podobu Absolutního. A tento Absolutní je neměnný. Pokud je Stvořitel prvotní příčinou, počátkem všeho, a pokud je naprosto dobrý, absolutní, věčný a dokonalý, pak se nemůže změnit. Jen to co je nedokonalé se může změnit. On se změnit nemůže.

Proto všechny změny nastávají pouze v člověku. Jinými slovy, v závislosti na svých silách, vnitřních stavech a vlastnostech, se cítím více či méně pohodlně. Ale jsem to pouze já, kdo se může změnit. Stvořitel se nikdy nezmění, On je konstantní, všemocná síla přírody.

Proto všechny modlitby, které kabala popisuje, představují prosbu člověka být přeměněn. Komu je člověk adresuje, nějaké zdi? Pokud je Stvořitel konstantní, věčný a úplný, nereaguje na vás žádným způsobem.

Nicméně když na Něho apelujete, budete jiní a obdržíte jinou odpověď, protože zatímco tak děláte, zvýšíte svoji citlivost. Jste stále přítomní ve stejném konstantním poli považovaném za „Stvořitele“, ve stejné konstantní síle. Přesto se modlíte, zatímco si přejete změnit se a výsledkem se vás toto pole dotýká s větší intenzitou. Toto nazýváme „modlitba“.

Slovo „modlit se“ v hebrejštině (Lehitpalel) znamená sobě-uložený soud. „Modlit“ znamená soudit, hodnotit a potrestat sám sebe. Není to apel k někomu, aby prokázal milosrdenství nebo laskavost. Ne, je to vlastní přehodnocení. A to je modlitba.

Proto i když v náboženství používají stejné slovo, v kabale to má opačný význam, stejně jako všechno ostatní.
[33395]

Když zkoumáme vesmír, vidíme, že příroda spolu s naším světem jsou nám skryty. Odhalujeme svět v průběhu tisíců let, z generace na generaci a poznáváme ho stále více.

Stvořitel je obecná síla přírody, proto budeme potřebovat ještě nějaký čas k Jeho dosažení. Avšak proč je nám realita skrytá? Proč se nám Stvořitel skrývá?

Koneckonců, On není jako přírodní zákony, které se Jím řídí: neživá, rostlinná a živočišná úroveň rozvoje či úroveň lidská. On je obecný zákon, který obsahuje myšlenku, jakož i začátek a konec vesmíru. Vše je v Něm zahrnuto. Proč tedy vytvořil všechno tak, aby byl před námi skrytý?

Co je tak výjimečného na tom, abychom sami dosáhli Jeho odhalení a tím Jej žádali o pomoc? Co je to za hru? On se nám skrývá a my musíme trpět v průběhu tisíců let našeho vývoje, dokud nepřijdeme k otázce: „Proč je Stvořitel skrytý?“ Teprve poté se moudrost kabaly, metoda Jeho odhalení, stane odhalenou. Co z toho budeme mít? Odhalíme ho, a co se stane pak?

Lidé říkají, že pak budeme šťastní, protože Stvořitel je dobrý a dělá dobro, a my budeme existovat v lásce nade vším utrpením, jakmile dosáhneme Jeho zjevení. Nicméně pokud je Stvořitel síla nekonečné lásky a odevzdání, tak proč nás vytvořil tak ubohé a nízké? Proč máme pracovat tak těžce, abychom přišli k tomu, kdo nás miluje?

Vidíme, že všechno je stejné i v tomto světě. Lidé, kteří překonali různé překážky na cestě k dosažení lásky, jednoty a odhalení si jich váží. Pociťují, že prospívají a že objevili něco velkého, drahého a důležitého.

Vidíme také, že každý člověk v našem světě, si v podstatě přeje být milován takový, jaký je. Avšak tento druh vztahu mezi námi nemůže existovat. Pouze matka zažívá tyto pocity vůči svému dítěti, a tato láska je tělesná a živočišná. Přišla k matce od přírody, a ta ji zavazuje své dítě milovat, dát mu život, podporovat jej a usnadnit jeho další rozvoj.

Toto je jediná výjimka. Jelikož nemilujeme ostatní lidi, takové jací jsou, chceme mít důkaz o tom, jak nám to prospěje. To vše nám pomáhá alespoň trochu pochopit, proč Stvořitel potřeboval tuto hru (skrytí).

Chce, abychom k této lásce přišli, aniž bychom z toho očekávali prospěch. Stejně jako my chceme být milováni pro to, kdo jsme, on chce být milován pro to, kým je, bez našeho očekávání osobního prospěchu. Dokud se neosvobodíme od našeho ega, nebudeme schopni pochopit, jak s Ním navázat spojení.

První věc, kterou musíme udělat, abychom v nás rozvinuli pocit Stvořitele, je povznést se nad naší přirozenost. Jinými slovy, musíme se povznést nad osobní zájmy, nad to: „Jak výhodné to pro mě bude?“

To bude možné, až se zvládnu od ní zcela osvobodit, jako bych neexistoval, jako bych byl naprosto nezávislý a objektivní a byl schopen vidět a posuzovat věci tímto způsobem. Od toho okamžiku mohu začít vnímat Stvořitele, sílu odevzdání, sílu dobra.

Naopak, kdyby se mi odhalil, šel bych k němu, protože by to pro mě bylo přínosem. Neboť kdybych pocítil, že vzbuzuje pouze lásku, bezpečí, zdraví a štěstí, byl bych nucen ho milovat, protože On je zdrojem všeho dobrého. Tato láska by byla nucená a závislá.

Proto se musím vyzbrojit clonou, omezením a mojí anti-přirozeností a osvobodit se od svého vlastního ega. Pak bychom se oba stali nositeli nekonečné a čisté lásky bez osobního prospěchu a začali bychom chápat, že to není Stvořitel, kdo se skrývá před člověkem, ale člověk, který ho zakrývá svým egem.
[33053]
Z úvodní přednášky „Proč je Stvořitel Skrytý“ 14.12.2010

Otázka: Kdo má překonat zlo: já nebo Stvořitel?

Odpověď: Bez ohledu na to, co mi jiní říkají o Stvořiteli, musím pracovat sám za sebe od začátku až do konce. Potom v závislosti na tom co je mi odhaleno, budu schopen říct, jak přesně to probíhá: sám, na základě svého úsilí, nebo s pomocí určité Vyšší síly.

Neměli bychom čekat, že přijde něco shora. Nic nepřijde. Vlastními silami a úsilím musím odhalit obraz, který již existuje.

Vše záleží na tom, jak moc po tom toužím. Jsem jako dítě, které roste jen do té míry, do které chce růst. Musím přidat tuto touhu sám. Teď si jen představte, jaký by život byl pro to dítě.

V našem světě se děti vyvíjí přirozeně a my s nimi můžeme jen stěží držet krok. Dítě všude pobíhá a vždy něco chce. Takto bychom měli dělat i naší spirituální práci. Jinak se nebudeme rozvíjet a růst. Avšak to, co namísto toho děláme, je že si pořád bereme „přestávky“ a time-outy k zastavení a rozmýšlení.

Bere si dítě někdy time-out? Ne, nezažije ani chvíli odpočinku. Musí dobývat svět v každém okamžiku.
[32481]
Z 1. Části denní lekce kabaly 11.1.2011, Spisy Rabáš