Neuvědomujeme si, že celý pohled na svět prochází prizmatem lidské společnosti. Rozdíl mezi živou úrovní a naší, lidskou, leží přesně v tom faktu, že si budujeme prostředí.
Kdysi jsme žili ve stádech jako zvířata. Pak jsme však začali organizovat vztahy mezi námi, rozmístili jsme lidi podle hierarchie, rozdávali funkce. Náš vývoj tak nabral sociální charakter, ačkoli je stále egoistický, přirozený, instinktivní, podle příkazů přírody. Stali jsme se lidmi.
Nedokážeme si ani představit, jaké by to bylo žít zcela osamoceně, bez jakýchkoli vzpomínek na lidskou společnost. V této situaci by člověk žil podle sebe, na úrovni zvířete.
Z toho je jasné, že nevnímáme realitu takovou, jaká je, ale prostřednictvím prostředí. Vychovala mě společnost, vybavila mě zvyky a vzory, které diktují, jak nahlížet na to, co se děje, jak věci hodnotit a jak akceptovat vše, co vidím. Můj rozum a pocity jsou naprogramovány podle hodnotového systému, který mi společnost určila během mých prvních 20ti let života. Nevidím svět takový, jaký je, ale mně, společností vnucený, obraz.
Podobně, v duchovní společnosti, musíme dát člověku náš pohled na svět, proudící skrze prizma lásky, úsilí odevzdávat druhým, namísto osobního zisku. Odevzdání musí v očích člověka nabýt největší důležitosti.
V tu dobu pohled člověka na svět bude stále založen na programu „vloženém“ do něj společností. Je to přirozené, protože to je jediný způsob, jak se na svět může dívat. Člověk sám je jen „pozorovací bod“, zatímco analýzy a porozumění pochází z norem společnosti, které mu říkají: To je důležité a to není, to znamená to a to zas ono. Je to, jako bychom před člověkem zkonstruovali matrix, prostřednictvím kterého vidí vyšší Světlo. Jinak by nebylo možné jej vidět.
Na druhé straně, právě nyní pozorujeme vyšší Světlo prostřednictvím matrixu společnosti. To je náš svět.
Musíme se maximálně začlenit do skupiny za užití materiálů od Baal HaSulama a Rabaše. Tak si vybudujeme novou představu o světě uvnitř nás. Vidíme to zcela jasně na začátečnících. Přijdou na lekce či přednášky, jako by přišli z jiného světa, postupně si zvolí malinko jiný směr, jinou perspektivu, jiné hodnoty. Postupně jsme jim blíže a oni změní svůj pohled, „zaostření“ jejich obrazu vnímání. V tom samém světě před ně přichází jiná forma bytí.
Pak skončí hodina, spojení se mnou je přerušeno a vše zmizí. Příště se vrátí znovu nezaostření, se zdeformovaným „rozlišením“. Na každé lekci to zabere nějaký čas, opět je zaostřit, přivést všechny rozptýlené detaily v jejich očích zpět do jednoho.
Nejsem schopen to dělat celou dobu. Musíte se zaměřit sami sjednocením tak, že každý vzájemný akt vás bude stále držet v duchovním ohnisku. Musíte se zaměřit trochu víc a pak ještě trochu víc, jako byste zaostřovali rozlišení na dalekohledu otáčením dvou čoček tak, aby se spojily na duchovním cíli. Když toho dosáhnete, okamžitě odhalíte duchovní svět.
Vše je určeno láskou mezi přáteli. To je „ohnisko“, které umožňuje vidět Stvořitele. Přátelé svádí mé pocity a rozum do jednoho směru, k lásce k bližnímu a požadují, abych se díval jen na ně a přemýšlel o tom, jak jim pomoci. Soustředím se stále na to a prostřednictvím skupiny zaměřím svou pozornost do té nejužší linky. Tak odhalím Stvořitele.
Z 5. Lekce WE! Kongresu 01/04/11, Účel skupiny
Filed under: Duchovno -
Žádné komentáře→
Otázka: Jaké jsou hlavní znaky, které ukazují, že se člověk přiblížil opuštění Egypta?
Rav Laitman na Twitteru
