V každém případě, proč v našem světě vidíme tolik hrozných věcí? Samozřejmě, „Není nikoho jiného kromě Něj“ myšleno pouze jediná činná síla. V návaznosti na to, vše pochází od Stvořitele. Tak jak je možné, že naše stavy cítíme jako špatné?

Faktem je, že Baal HaSulam vykládá, že Stvořitelovo řízení je orientováno na cíl. Aby nás učil, dovedl na vrchol uvědomění a pochopení, Stvořitel nás musí provést různými druhy poněkud nepříjemných stavů. Díky nim začneme rozlišovat, co je dobré a co špatné ne v očích našeho egoistického přání, jako na počátku, ale ve vztahu k přání dávat.

Toto měřítko je natolik protikladné tomu, jež v nás bylo vytvořeno od narození, že ani nechápeme podstatu jejich protikladnosti. Tu stále musíme objevit, a cestou nám bude opakovaně představováno v jiné formě, jiném stavu, vyžadujíc jiný přístup. Vždyť každý stupeň je opakem těch sousedících, obou nižšího i vyššího.

Tak, samozřejmě, si člověk nikdy nemůže být jist ničím, co zažívá. Má pouze „kotvu“, náš svět. Zde jsme od duchovna odtrženi a v každém stavu se vracíme do této separace, protože s každým stupněm musíme spadnout na nižší úroveň, dokonce i na kratičkou chvíli. Cítíme, jako by vše duchovní úplně zmizelo, a pak stoupáme na novou úroveň.

Stav “tohoto světa” je mimořádný, protože zde můžeme nějak existovat bez jakéhokoli záměru, izolováni od duchovna. Může to být imaginární svět, a přesto v něm žijeme, abych tak řekl. Později uvidíme a pochopíme, že toto není existence, není to bytí, ale jakýsi druh „kolísání“.  Nicméně, můžeme stoupat žebříkem náprav pouze pokud stojíme v tomto světě, zažíváme v něm různé fenomény, posilujeme skupinu a snažíme se v jejím rámci  dělat nezbytné.

Tady se zabýváme šířením; tady chceme vidět nápravu. Protože dosud nejsme v duchovním světě, tento imaginární, materiální svět se pro nás stává „základnou“, pevnou a neotřesitelnou. To znamená, že specifičnost naší skupiny vychází také z tohoto světa.

Tak na cíl zaměřené řízení Stvořitele nás provádí hroznými stavy, příznačné procesu zrození úžasného a sladkého ovoce. Je řečeno, že užitek světla je znám ze tmy. Když je proces zpožděn, ukazuje také na výši a jedinečnost daného stvoření. Vždyť čím komplexní duše je, o to více stádií růstu vyžaduje.

To však nemá přímé spojení s jeho tempem. Čas akcelerujeme, když si každou chvíli přejeme změnu. Když jsem v „kšeftu“ po dvacet let, a nikam jsem se nedostal, neměl bych se ujišťovat, že mám vysokou duši, která vyžaduje k „stoupání“ dlouhý čas. Nikoli, měl bych svůj rozvoj soudit ne podle výsledků, ale podle rychlosti vnitřních změn. To je to, co určuje, zda jdu cestou Světla či temna, cestou Tóry nebo cestou utrpení.

A tady všechno závisí na přípravě z mé strany: když se na změny připravím, urychluji čas a obracím cestu nežádoucí na cestu žádoucí. Po pravdě žádná „nežádoucí“ cesta není. Člověk si plačky nemůže přiznat, že ho Stvořitel vede k cíli stvoření. Nejsme horda otroků plahočících se za absolutním dobrem, nucená bičem. To je zkrátka nemožné. Ne, v každém stádiu a chvíli mám možnost výběru mezi cestou Tóry a cestou utrpení. Rozdíl mezi nimi je v mé přípravě: pokud chci svůj stav odhalit dopředu a vidět, jak daleko je k cíli stvoření.

A cílem je mé přilnutí ke Stvořiteli, čímž se má na mysli úplná ekvivalence formy s Ním. Jak je to možné? On je přání dávat a já jsem přání dostávat. Jsme si protiklady.

Fakt je, že Stvořitel mi posílá Světlo, které napravuje tak, že mé přání získává „oděv“ dávání. Tomu se také říká „clona“ a „Odražené Světlo.“ Tak se stanu takovým, jako On.

Mohu se ujistit, že postupuji správným směrem? K tomu mám skupinu, ve které musím pracovat. Pokud opravdu toužím, čekám, zatímco na mně Stvořitel provádí nezbytné, připravuje pro mě „cvičení.“ Jsem na ně připravený; chci je a vše ochotně přijmu, s radostí a vděčností, žehnaje za zlo stejně tak jako za dobro.

Jak však při tom mohu sám sebe prověřit? Kritérium je následující: Když se dostaví tíha srdce, jsem rád, rád, že mám místo pro práci, že na mě Stvořitel nezapomněl a ukazuje mi výši dalšího stupně. Nyní k tomu, abych vzrostl do altruistického záměru, postrádám pouze Světlo.

Tak, tíha srdce ukazuje, že nyní mohu stoupat k vlastnosti dávání. To je rozdíl mezi cestou Tóry a cestou utrpení.
[119898]
Ze 4. části denní lekce kabaly 7/11/2013, Spisy Baal HaSulama