Odpověď: Bude mást sebe i skupinu. Věřím, že když máte vážný zájem, studujete pouze jednu věc.

Například, prve jsem se zabýval bio-kybernetikou s velmi vážným úmyslem stát se tím nejlepším bio-kybernetikem na světě. Pak jsem zjistil, že mě tato profese neuspokojila a začal jsem hledat něco jiného. Našel jsem kabalu a to bylo ono! Když studujete kabalu, tak s největším kabalistou. Studoval jsem s mnoha učiteli, dokud jsem nenašel Rabaše. Poté jsem zcela přerušil spojení s mým předchozím životem, přestěhoval jsem se blíže k němu, a byl jsem s ním po 12 let až do jeho smrti.

Věřím, že jiné cesty není. Není možné čehokoli dosáhnout, když přeskakujete od jednoho učení k druhému, od víry k víře. Nechci ani probírat, zda jsou dobré či špatné, moudré či hloupé, na tom nezáleží. Zkrátka, pokud studujete dvě metody, není to dobré.

Jak budete schopni porozumět, co je lepší a co horší? Nebudete znát ani kabalu, ani jinou metodu. Co z toho budete mít, když se budete zaobírat oběma? Salát.

Proto Vám radím, zanechte kabaly a dělejte jen jednu věc. Při nejmenším budete odborník alespoň v něčem.

V každém případě, proč v našem světě vidíme tolik hrozných věcí? Samozřejmě, „Není nikoho jiného kromě Něj“ myšleno pouze jediná činná síla. V návaznosti na to, vše pochází od Stvořitele. Tak jak je možné, že naše stavy cítíme jako špatné?

Faktem je, že Baal HaSulam vykládá, že Stvořitelovo řízení je orientováno na cíl. Aby nás učil, dovedl na vrchol uvědomění a pochopení, Stvořitel nás musí provést různými druhy poněkud nepříjemných stavů. Díky nim začneme rozlišovat, co je dobré a co špatné ne v očích našeho egoistického přání, jako na počátku, ale ve vztahu k přání dávat.

Toto měřítko je natolik protikladné tomu, jež v nás bylo vytvořeno od narození, že ani nechápeme podstatu jejich protikladnosti. Tu stále musíme objevit, a cestou nám bude opakovaně představováno v jiné formě, jiném stavu, vyžadujíc jiný přístup. Vždyť každý stupeň je opakem těch sousedících, obou nižšího i vyššího.

Tak, samozřejmě, si člověk nikdy nemůže být jist ničím, co zažívá. Má pouze „kotvu“, náš svět. Zde jsme od duchovna odtrženi a v každém stavu se vracíme do této separace, protože s každým stupněm musíme spadnout na nižší úroveň, dokonce i na kratičkou chvíli. Cítíme, jako by vše duchovní úplně zmizelo, a pak stoupáme na novou úroveň.

Stav “tohoto světa” je mimořádný, protože zde můžeme nějak existovat bez jakéhokoli záměru, izolováni od duchovna. Může to být imaginární svět, a přesto v něm žijeme, abych tak řekl. Později uvidíme a pochopíme, že toto není existence, není to bytí, ale jakýsi druh „kolísání“.  Nicméně, můžeme stoupat žebříkem náprav pouze pokud stojíme v tomto světě, zažíváme v něm různé fenomény, posilujeme skupinu a snažíme se v jejím rámci  dělat nezbytné.

Tady se zabýváme šířením; tady chceme vidět nápravu. Protože dosud nejsme v duchovním světě, tento imaginární, materiální svět se pro nás stává „základnou“, pevnou a neotřesitelnou. To znamená, že specifičnost naší skupiny vychází také z tohoto světa.

Tak na cíl zaměřené řízení Stvořitele nás provádí hroznými stavy, příznačné procesu zrození úžasného a sladkého ovoce. Je řečeno, že užitek světla je znám ze tmy. Když je proces zpožděn, ukazuje také na výši a jedinečnost daného stvoření. Vždyť čím komplexní duše je, o to více stádií růstu vyžaduje.

To však nemá přímé spojení s jeho tempem. Čas akcelerujeme, když si každou chvíli přejeme změnu. Když jsem v „kšeftu“ po dvacet let, a nikam jsem se nedostal, neměl bych se ujišťovat, že mám vysokou duši, která vyžaduje k „stoupání“ dlouhý čas. Nikoli, měl bych svůj rozvoj soudit ne podle výsledků, ale podle rychlosti vnitřních změn. To je to, co určuje, zda jdu cestou Světla či temna, cestou Tóry nebo cestou utrpení.

A tady všechno závisí na přípravě z mé strany: když se na změny připravím, urychluji čas a obracím cestu nežádoucí na cestu žádoucí. Po pravdě žádná „nežádoucí“ cesta není. Člověk si plačky nemůže přiznat, že ho Stvořitel vede k cíli stvoření. Nejsme horda otroků plahočících se za absolutním dobrem, nucená bičem. To je zkrátka nemožné. Ne, v každém stádiu a chvíli mám možnost výběru mezi cestou Tóry a cestou utrpení. Rozdíl mezi nimi je v mé přípravě: pokud chci svůj stav odhalit dopředu a vidět, jak daleko je k cíli stvoření.

A cílem je mé přilnutí ke Stvořiteli, čímž se má na mysli úplná ekvivalence formy s Ním. Jak je to možné? On je přání dávat a já jsem přání dostávat. Jsme si protiklady.

Fakt je, že Stvořitel mi posílá Světlo, které napravuje tak, že mé přání získává „oděv“ dávání. Tomu se také říká „clona“ a „Odražené Světlo.“ Tak se stanu takovým, jako On.

Mohu se ujistit, že postupuji správným směrem? K tomu mám skupinu, ve které musím pracovat. Pokud opravdu toužím, čekám, zatímco na mně Stvořitel provádí nezbytné, připravuje pro mě „cvičení.“ Jsem na ně připravený; chci je a vše ochotně přijmu, s radostí a vděčností, žehnaje za zlo stejně tak jako za dobro.

Jak však při tom mohu sám sebe prověřit? Kritérium je následující: Když se dostaví tíha srdce, jsem rád, rád, že mám místo pro práci, že na mě Stvořitel nezapomněl a ukazuje mi výši dalšího stupně. Nyní k tomu, abych vzrostl do altruistického záměru, postrádám pouze Světlo.

Tak, tíha srdce ukazuje, že nyní mohu stoupat k vlastnosti dávání. To je rozdíl mezi cestou Tóry a cestou utrpení.
[119898]
Ze 4. části denní lekce kabaly 7/11/2013, Spisy Baal HaSulama

Na jedné straně cítím velmi velkou tíhu při tom sebemenším kroku vpřed. A na straně druhé vidím, že pokud tento krok vpřed neudělám, pak vše zmizí a já vše ztratím. Všechno moje úsilí vyjde na prázdno, jako bych nic nedělal.

Proto jsme zavázáni posilovat skupinu, jsme zavázáni posílit vzájemnou podporu a nebát se překážek. Neboť 49 Bran Nečistoty se musí ukázat v celé své intenzitě.

A není třeba se bát egoistických narušení, jež na nás dopadnou a oslabí nás. Jinými slovy, musíme znovu a znovu vstát. Problém je v tom, že zapomínáme důvod našeho pádu a ptáme se, proč je to najednou pro nás takové špatné, proč se neprobereme? Jen včera jsem byl celý v ohni, pracoval jsem na „plné obrátky“, a dnes jsem se probudil jako tupé zvíře – nic si nepamatuji, ničemu nerozumím a o ničem nemohu přemýšlet. Cítím se unavený a nepozorný a nerozumím tomu, že se musím sám probouzet každý den. A celou tu dobu jsou tu nová objasnění nových “Kelim”, jež jsem dosud nevyjasnil.

A může být, že uprostřed dne se najednou objeví nějaké nepříjemné novinky, které mě jednoduše omráčí. A nebýt podpory přátel a skupiny, upadl bych. Pro samotného je nemožné se udržet, pokud se váha sil naklání směrem ke zlu. Skupina musí člověku dodávat energii po celou dobu novým nadšením a probuzením. Musí se stát zdrojem ducha života.
[119590]
Z 1. části denní lekce kabaly 30/10/2013, Rabašovy spisy