Síla odevzdání je síla spojení. Bez ní nemám spojení ve své rodině nebo kontakt s jinými lidmi a dětmi; nemám žádné spojení s lidskou společností jako celkem. Jednoduše zabíjíme sebe i naši komunitu tím, že nepoužíváme sílu dávání.

To je důvod, proč je nyní naprosto nezbytné, abychom získali tuto sílu. Prostě je to otázka života a smrti. To je důvod, proč přišla krize, aby nám ukázala, kde jsme. Sami jsme se dostali do tohoto stavu. Teď už je jen třeba ho zkoumat a vyhodnocovat abychom pochopili, co nám chybí. Chybí nám síla dávání. Jak ji tedy získáme? Jen tím, že vybudujeme dobré prostředí.

Toto prostředí v přírodě neexistuje. Musíme ho vybudovat uměle tak, že bude sloužit jako příklad, tlačit nás, pomáhat nám začít trochu dávat. Tato společnost bude léčit každého, jako by jim dávala varování: „Nebudete mít nic, pokud nebudete dávat. Nejen že nic nedostanete, také ztratíte jakoukoli úctu, kterou nyní máte, takže budete mít pocit, že nejste nic, absolutní nula, kterou každý pohrdá.“

Společnost vás bude ovlivňovat skrze vaše děti a další osoby, jejichž názoru si vážíte. To naruší pocit vlastní hodnoty a sebeúcty v každém člověku, který nebude usilovat o odevzdání tím, že se ukáže jak nízký a zkažený se jeví v očích společnosti. Každý se prostě od něho odvrátí a nechce být blízko něj.

Tímto způsobem zavážeme člověka přemýšlet o získání síly odevzdávat. Necháme ho poznat co to je a chtít být takový. Poté s ním společnost bude zacházet opačným způsobem: bude ho respektovat a velmi oceňovat.

Nemáme jinou možnost, protože se musíme naučit, co to znamená odevzdávat. Když přijdu studovat, mám zájem, aby se mnou prostředí pracovat v těchto dvou rovinách: s holí proti mému egoismu, trestá mě svým opovržením, a na druhé straně mě chválí za odevzdání. Tímto způsobem se můj egoismus rozhodne vážit si hodnoty odevzdání namířené proti němu.

Dostanu naplnění a uznání společnosti, když odevzdávám. Společnost bude ke mně blíž a neurazí můj velký egoismus a nezostudí mě.

Jinými slovy, vidíme, že tímto způsobem budeme jednat nad naším egoismem, který vyrostl a nafoukl se mimo meze v každém z nás. Můžeme vzdělávat člověka specificky s pomocí egoismu prostřednictvím vlivu prostředí. To se nazývá integrální výchovou, protože učíme člověka být integrálním, spojeným s každým.

Člověk si začne vážit síly odevzdání na základě toho, že si získá respekt a úctu prostředí. Lidé mu závidí, jak moc roste a je vážen jeho prostředím. Tímto způsobem si egoista začne vážit síly dávání a zjišťuje, co lze udělat se správným prostředím.

Prostředí zde hraje roli vychovatele, jako otec a matka ve vztahu k dítěti, stejně jako učitelé a vychovatelé ve vztahu k dítěti, nebo jako profesor ve vztahu ke studentovi. Velká lidská společnost funguje stejným způsobem ve vztahu ke každé dospělé osobě.

Způsob, jakým prostředí zachází s člověkem, závisí na jeho postupu. Potom, díky těmto dvěma silám: přijímání a odevzdávání společnosti, člověk získává nástroj dostat se hlouběji do sebe, společnosti a přírody. On nebo ona začne chápat, co se děje v oblasti silových polí, ve své vlastní vnitřní psychologii a psychologii vnitřní přírody a společnosti.

To pomáhá člověku začít cítit, jak tyto dvě síly jednají v celé realitě, jakým způsobem fungují v neživém kameni, v rostlinách a zvířatech, uvnitř člověka, okolním prostředí a rodině – všude. Pracuje s těmito dvěma silami jako jejich vlastník. Tímto způsobem je zkoumá a učí se o nich všechno.

Vstoupí do sítě, která spojuje celou realitu, síť vytvořenou prolínáním těchto dvou sil. To je důvod, proč rozumí celému programu stvoření, celému procesu vývoje a kam směřuje.

Koneckonců, všechno odpovídá určitému procesu. My to pouze nyní nevidíme, protože pracujeme pouze s jednou silou. Když člověk sám začne používat obě tyto síly, dává mu to vědecký nástroj pro výzkum, s jehož pomocí zkoumá vše co se děje v přírodě. Tímto způsobem se stává skutečným mistrem svého osudu a všeho, co se děje. To vše se děje tím, že povýší vědomí na novou úroveň.
[72150]
Z „Diskuse o integrální výchově“ # 12, 16/12/2011

Otázka: Vím, že věnujete velkou pozornost každodenní rutině ve skupině a tomu jak vaši studenti pečují o své fyzické zdraví.

Odpověď: To je pravda. Pokud by lidé ve skupině byli uvolněni od zbytečné práce, která jen znečišťuje životní prostředí a strávil dvě až tři hodiny denně prací ve prospěch integrální společnosti, budou mít hodně času v průběhu dne a každopádně by se věnovali sportu a tělesnému cvičení.

Část pohybových aktivit by se měla konat pod širým nebem: v přírodě, na plážích, během pikniků, kempování a různých výletů, které za určitých podmínek můžou trvat i několik dní. Již praktikujeme tyto věci. Nikdy nezanedbáváme význam tělesného vývoje.

V naší skupině máme báječného maséra, chiropraktika, tanečníky, a tak dále. Vidíme, že v rámci skupiny si to žije vlastním životem, přátelé si navzájem pomáhají řešit zdravotní problémy. Věnujeme tomu velkou pozornost, a já to považuji za nedílnou součást integrovaného procesu.

Kromě našich přestávek na jídlo a dalších událostí, nejméně třicet minut denně, třikrát denně (ne-li více) věnujeme fyzickému cvičení. V každém okamžiku je možné dát si kávu nebo kdo chce cigaretu. Nikdo není omezen žádným způsobem. Nicméně, tělesné cvičení, běh, rychlá chůze, masáže, a tak dále, jsou naprosto nezbytné.

[72367]
Z „Diskuse o integrální výchova # 11 12/16/11

Vědci si stále myslí, že intelekt je zárukou úspěchu a rozvoje. Individualismus moudrých je upřednostňován před všemi ostatními vlastnostmi. Géniové jsou v módě již 500 let!

Ale moudří individualisté nejsou schopni motivovat lidstvo, rozvíjet civilizaci, zvláště v dnešní době, kdy se svět stává globální, uzavřený, kdy se ocitáme v síti specializovaných odborníků spojených mezi sebou.

Proto v dnešní době, kdy svět je stále více a více integrální, my, individualisté, egoisté, chytráci, náhle zjistíme, že nechápeme, jak je postaven a nejsme schopni ho řídit. K tomuto účelu potřebujeme náš jednotný, kolektivní rozum, který není postavený na konkurenci, ale na ústupcích na správné práci v naší analogové síti spojení celého lidstva.
[72171]

Náprava se děje od nejjednoduššího ke stále obtížnějšímu. Nicméně, patřičná náprava se nám jeví obtížná na každém stupni a nemůžeme si představit nic většího a těžšího. Každý člověk to vnímá podle svého stupně.

Když se však podíváme na celý duchovní žebřík, je jisté, že čím vyšše rosteme, tím těžší jsou touhy, se kterými pracujeme. Ale se zkušeností, kterou člověk již získal a částečně napravenými touhami, kterých již dosáhl, je snadnější překonat tyto těžkosti a postupovat.

Je psáno, že „moudrost přichází se zkušenostmi.“ Proto vnímáme nápravy s větším klidem, stanou se pro nás jasnější. Klíčem k úspěchu je dobýt první stupeň. Nejtěžší je otevřít oči.

Doufejme, že toho dosáhneme velmi brzy. Záleží to na světě a na nás, protože jsme od sebe neoddělitelní.
[72298]
Z přípravy na lekci 9/3/2012

Egoismus se netýká nutkání obyčejného člověka po naplnění jeho fyzických (jídlo, sex, rodina) a sociálních tužeb (peníze, moc a znalosti), ale jeho odporu k jednotě, odevzdání a lásce k lidem. Toto odmítání se projevuje pouze při účasti ve skupině integrální výchovy, a to v rozsahu do jakého se člověk snaží spojit se členy skupiny.
[72264]

Otázka: Pokud není shoda v kabalistické společnosti, jak můžeme vysílat shodu do vnějšího světa?

Odpověď: Na jedné straně je to pravda. Na druhé straně bychom měli rozhodně něco dělat. To je důvod, proč nám příroda dala tuto příležitost. Stvořitel nás vědomě tlačí k tomuto vzdělávacímu procesu.

Vidíme to na příkladu rodiny, když se vezmou dva mladí lidé. Nejsou zatím příliš moudří, ale když mají dítě a stanou se rodiči, postupně získávají zodpovědnost v důsledku nezbytnosti a dalších okolností. Zrají tak a stávají se dospělými. Když člověk nemá děti, zůstává dítětem.

Pokud tedy budeme šířit naše materiály do vnějšího světa, dospějeme také. V opačném případě nikoli. To je jediný důvod, proč nám byla dána práce v šíření. To je to, co nás nutí zrát.

V moudrosti kabaly studujeme, že pokud nebudeme šířit, můžeme mít jen malý stav (Katnut). Pokud šíříme, světlo skrze nás prochází k ostatním a získáme velký stav (Gadlut), světlo Hochma, světlo moudrosti. Proto, bez ohledu na stav v jakém můžeme být, nemůžeme dělat nic jiného než se zapojit do šíření.
[71622]
Z nedělní virtuální lekce 12/2/2012

Otázka: Když je člověk znechucený v postupu, znamená to, že neinvestoval dostatečné úsilí směrem k lásce přátel?

Odpověď: Je-li osoba znechucená ze svého duchovního vývoje, pak to obvykle pramení z pýchy, z toho že se staví nad ostatní. A to je obecná choroba, která se nachází v každém z nás. Pýcha je základem touhy přijímat, která k nám přichází přímo od Stvořitele. Stvořitel je jedinečný, a tak se také cítíme býti jedinečnými.

Já jsem opravdu jedinečný, protože jsem kousek obecného puzzle, který se nenachází v nikom jiném. Oprávněně tak pociťuji, že jsem jedinečný. Otázkou je jen, jak budu tuto jedinečnost používat? Budu se snažit doplňovat ostatní jakýmkoli způsobem, jakým to bude možné?

Duchovní puzzle není stejné jako tělesné puzzle, kde každý kus je v kontaktu pouze s několika nejbližšími sousedy a daleko od všech ostatních. V duchovním puzzle jsem připojen ke každému. To je úžasné! Představte si, že existuje 600.000 kusů puzzle a jsem připojen ke každému z nich. Také každý z nich je spojen se všemi ostatními kusy. To není jednoduché spojení, ale spojení na každé úrovni, všechny naše Keterim(koruny) jsou vzájemně propojeny, na všech úrovních Biny (moudrosti) jsou vzájemně propojeny a tak dále.

Proto mezi námi existuje těsné spojení dávání, které stále potřebujeme odhalit. Na konci nápravy, díky našemu vnímání a pochopení této složité souvislosti, se odhalí s „620“ krát větší intenzitou: místo Nefesh de nefesh, NRNHY de NRNHY.

Představte si, že existoval tento jednoduchý systém 600.000 kusů, které byly zapojeny v sérii, jeden po druhém, jako stádo ovcí. A najednou se propojí ve všech druzích vazeb, doplňujíce a naplňujíce jeden druhého ve všech situacích a atributech.
[71599]
Z 1. části denní lekce kabaly 2/3/12, Shamati # 35