V podstatě i v tuto chvíli představujeme spíše duše než fyzická těla. Stvořitel vytvořil touhu užívat si a neexistuje nic jiného než tato touha. Pokud cítíme určité hmotné věci, není to proto, že existuje jiná, samostatná realita. Existuje pouze touha, která se cítí ve fyzickém těle. Je to stejná duše, která cítí jen sama sebe a pouze v sobě. Nevnímá nic mimo.

Z tohoto důvodu duše cítí sebe jakoby existovala ve svém hmotném těle, zdánlivě obklopena podobnými těly. Takto vnímám sám sebe a okolní realitu, protože jsem uzavřený do sebe se svým egem. Jakmile začnu získávat nové touhy a vnímat vlastnosti mimo sebe, začnu vidět realitu jinak.

Realita, kterou vidím mimo sebe, se nazývá „vyšší svět.“ Jak vystoupím ze sebe (ze svého ega) a podívám se na existenci mimo sebe? Musím se propojit s jinými dušemi, s mými přáteli. V tomto spojení mezi námi, ve větší jednotě, odhalíme společné pocity a projevy tzv. „duchovní svět.“

Proto, když čteme Zohar, musíme mít na paměti, že všichni touží odhalit vrchní světlo, odhalit vše, co je popsáno v Zoharu. Ten nám sděluje stavy a obrazy, které hovoří pouze o spojení mezi námi a jeho různých formách. To je celá realita.
[23719]
Z druhé části denní lekce kabaly 15.10.2010, Zohar

 Chceme znát všechny detaily, pochopit kde jsou umístěny, kde je kořen a větev každého názvu a kde je jeho duchovní vlastnost. Hledáme v sobě všechny tyto stupně vlastností, o kterých Zohar mluví.

 Samozřejmě, všechny se nacházejí pouze v nás, na neživém, rostlinném, zvířecím a mluvícím stupni našich tužeb. Vnímáme pouze realitu, která existuje uvnitř naší duše. Dokonce i teď setrváváme uvnitř naší duše, uvnitř tohoto Kli (touhy), všechny jevy se vyskytují v ní.

 Jakkoli, vedle tohoto vnitřního hledání musíme vždy setrvat v naději, že obklopující Světlo nás ovlivní a otevře naše oči. Nepřejeme si odhalit Vyšší světlo svým rozumem, ani najít všechny ty stupně jeho vlastností nebo se zorientovat v naší duši,- přejeme si aby nám svítilo Světlo nápravy. To je uváděno jako „očekávající spásu“.

 Je řečeno, že po smrti je duše „v nebesích“ dotázána pouze dvěmi otázkami – „Studovala jsi Tóru (přitáhla jsi na sebe Světlo nápravy)? Očekávala jsi spásu (kdy tě Světlo napraví)? “ Musíme vždycky setrvat v tomto záměru.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                      Ze

Ze druhé části denní lekce knihy Zohar 27.9.10

Otázka: Během lekce k Zoharu odhalujete velmi důmyslné, skryté a tajné věci, abych tak řekl.

Otázka, kterou jsem obdržel: Pokud je vše připraveno předem, kde potom v tomto procesu přichází do hry účast stvoření? Zdá se, že obdržíme všechno shora, a že je vše dáno předem ….

Otázka, kterou jsem dostal: Proč to někdy trvá mnoho let, než člověk vůbec uslyší, že je potřeba se spojit?

Moje odpověď: V tomto procesu jsme existovali po celou historii. Z jedné generace na druhou, ve všech našich inkarnacích, celý náš vývoj má za účel nás přivést do stavu, kdy se budeme nuceni sjednotit. Celá naše historie začala rozbitím společné duše, naší duchovní nádoby. Od té doby do sebe všechny tyto fragmenty naráží, nenávidí se navzájem a nechápou, kdo jsou, odkud přišly, a proč existují. Pro tyto fragmenty je nejdůležitější věc neustálá bitva mezi nimi.

Postupně, krok za krokem, musíme přijít k důkladnému pochopení toho, že kvůli naší nenávisti a egoismu o spoustu přicházíme, ve skutečnosti o tolik, že se musíme sjednotit. Proč? Protože v procesu vývoje postupně objevujeme, že jsme spojeni. Můžeme se buď navzájem pozabíjet nebo společně žít v míru. 

Avšak ti, kteří cítí touhu po duchovnu mají problém. Celý svět k jednotě postupuje na cestě Bejto (v pravý čas). Ze zoufalství;  tím, že přemýšlí logicky, člověk vidí, že se svět musí sjednotit. Avšak na druhé straně odhaluje, že toho nejsme schopni. Toto cítí celý svět. Avšak ti, ve kterých se probudil bod v srdci, začínají slyšet, že se musíme sjednotit, že pouze jednotou může být dosaženo duchovna. Avšak necítí po jednotě potřebu. Ukazuje se, že někteří odhalí potřebu se sjednotit, ale neví jak, protože k tomu nemají prostředky, zatímco druzí mají prostředky, s jejichž pomocí se mohou spojit, ale postrádají pro spojení vnitřní potřebu, ačkoliv ji zbytek světa má.

Vychází najevo, že se tyto dvě skupiny, vnější a vnitřní části, budou muset sejít a navzájem se doplnit. My jim představíme metodu spojení a oni nám dají potřebu se spojit pravě takovým způsobem, jakým dítě předává své potřeby rodičům, a to rodičům pomáhá získat to, co dítě potřebuje. 

Vnější společnost je tedy nosičem vnitřní potřeby po spojení a my jsme vlastníci metody, jak se spojit. Tímto způsobem se navzájem doplňujeme.

Z první části Každodenní kabalistické lekce, 28/04/2010, “Zohar”

Zohar, kapitola “BaHar (Na hoře Sinaj),” bod 63: “Můžeš je navždy používat jako otroky.” Je Micvou (přikázáním) zotročit kanaánského otroka. Ti jsou ze strany Hama, který spácha incest, jako je psáno: „Proklet budiž Kanaán; služebníkem služebníků bude svým bratřím…“

Být otrokem je také náprava. Touha, která může být přinucena poslouchat moc napravených tužeb, se nazývá „otrok, který je blízký svému pánu.“ Otroctví je forma její nápravy, správný způsob její existence. 

Prozatím nejsem schopen být uvnitř určité touhy svobodný, ani s ní nemohu sám pracovat za účelem odevzdání. Mohu ji pouze připisovat jiné mé touze. Taková touha může být též zvána „dítě,“ „žena,“ nebo „dospívající;“ ještě to není „muž“ ani „hrdina,“ který je schopen „překonat“ (muž, „Gever“ je odvozen od slova „Itgabrut“ – překonávání, zdolávání).

Forma touhy, která je schopna pracovat pouze pod autoritou jiné touhy, se nazývá „otrok.“

Z první části Každodenní kabalistické lekce, 25/04/2010, “Zohar”

Zohar, kapitola “Šemot (Exodus),” bod 177: V pozemské Zahradě Edenu stojí každý v té podobě a formě, ve které byli na tomto světě. (Duchovní stupeň, na které člověk v jakémkoliv danném okamžiku stojí, se nazývá „tento svět“)  A toto skrytí a tajemství je dáno mudrcům. Duch, jenž je ze strany ženy, a který na lidi sestupuje, je vždy vytesán v rytinách jako je tato pečeť, jejíž písmena jsou propadlá. To protože obraz těla v tomto světě vyčnívá ven a duch je vytesán do jeho útrob. Když se duch rozšíří z Guf (těla) a pozvedne se do pozemské Zahrady Edenu, tento duch v pozemské Zahradě Edenu vyčnívá v podobě a obrazu skutečného Guf v tomto světě, jelikož je vždy jako pečeť.

“Tělo” (touha) a “duch” (Světlo, které touhu naplňuje) si navzájem padnou jako pečeť a její otisk. Oddělily se za tím účelem, aby se znovu spojily. Moudrost kabaly nás učí, jak je znovu zcelit. Nazývá se „kabala“ (přijímání), protože my jsme těmi, kdo organizují a kontrolují vstup Světla do touhy, definujíce podobu vstupu Světla do tužeb a jejich náplň.

Z tohoto důvodu studujeme podstatu Světla a podstatu touhy, neboť je nám předtím jejich podstata neznámá. Musíme se spojit se Světlem a touhou, přijmout přesnou formu Světla a touhy a naladit je navzájem tak, aby jedno mohlo vstoupit do druhého. Výsledek se nazývá „věda, jak přijímat Světlo,“ což je kabalistická věda.

Z první části Každodenní kabalistické lekce 15/4/2010, Zohar