Otázka: Pokud pár lidí vytvoří skupinu a propojí se navzájem, jak mohou šířit tento pocit spojení do celého světa?

Odpověď: Stačí, abych dosáhl vlastnosti spojení, odevzdání a lásky prostřednictvím své malé skupiny. Když se obrátím k získání této vlastnosti na velký svět, vidím ho jako jednotný. Koneckonců, pokud mohu vystoupit ze sebe směrem k jedné osobě, stejně tak můžu vystoupit ke všem a ke Stvořiteli. Objeví se ve mně smyslový orgán pro vnější svět (clona a Ohr Hozer). V důsledku toho svět spadá do dosahu mého vidění.

Bez něho objevuji jen věci, které odpovídají mému egu. Jednoduše nevidím co můj egoismus nemá rád nebo o co nemá zájem. Na světě existuje spousta věcí, které nejsem schopen vnímat. Existuje úžasný a neobyčejný vesmír, duchovní svět, ale já jsem k němu slepý. Prostě nemám potřebné orgány vnímání. Necítím duchovní svět. Jenom kolem mne teče. Je tady a teď, ale já ho všechen postrádám!

Musím získat nový smyslový orgán: pocit lásky a odevzdání. Potom budu cítit odevzdání a lásku, která prostupuje svět. To je to, co se nazývá Stvořitelem. Když dostanu tyto pocity, i ty nejmenší, do té míry ucítím část duchovní reality. To bude znamenat, že jsem se vyšplhal na první duchovní úroveň. Poté rozšířím své vnímání, získám schopnost milovat a odevzdávat více a budu cítit více.

Čím bude větší moje duchovní nádoba, můj nástroj vnímání, tím více ucítím duchovní svět. Tímto způsobem vystoupám 125 duchovních stupňů a postupně dosáhnu plného pocitu vlastnosti odevzdání. Tím dosáhnu kompletní opravy mé duchovní nádoby a uvidím celou realitu, celého Stvořitele a všechny síly odevzdání a lásky, které existují. Cítím tuto sílu, a to mě naplňuje. Stvořitel a já jsme teď spolu. Jednám nyní s nově získanou vlastností, novým smyslovým orgánem.

Z tohoto důvodu, pokud nemám tuto vlastnost lásky a odevzdání, nemůžu si stěžovat, že nemám smysl pro duchovní realitu, která existuje tady a teď. Není skrytá kdesi daleko na jiném místě. Prostě ji necítím, neobjevuji nebo nevidím. Je to jako kdybych sundal brýle a ztratil schopnost rozlišovat předměty: celý svět pro mě zmizel a neexistuje.

Z 1. části každodenní lekce kabaly 25/06/2010, Shamati #99

Filed under: Z ranní lekce - Žádné komentáře→

Filed under: Z ranní lekce - Žádné komentáře→

Otázka:  Když je člověk obklopen velkou skupinou, kde je podporován a starají se o něj při jeho pádu, je to skvělé. Ale co ti ostatní, kteří žijí odděleně, daleko od nejbližší kabalistické skupiny, v prostředí, které je spiritualitě vzdáleno,  jako například Evropa?

Filed under: Duchovno, Z ranní lekce - Žádné komentáře→

Filed under: Z ranní lekce - Žádné komentáře→

Filed under: Z ranní lekce - Žádné komentáře→

Otázka, kterou jsem obdržel: Studuji Zohar každý den, ale necítím nic kromě toho, že roste moje touha. Pokračuji správným směrem?

Moje odpověď: To je velmi dobře! Pokud vaše touha roste z jednoho dne na druhý, pak nepotřebujete nic jiného! I když vám rostoucí touha přináší zklamání, musíte to vidět jako odměnu. To je proto, že touha nebo nedostatek naplnění je síla, která vás posunuje vpřed. Když máte prázdnou touhu, cítíte, že vám chybí jednota se stvořitelem, pocit spojení s Ním, kvalita odevzdání.

Proto je správné přání odměna. V našem světě musíte získat naplnění, ale v duchovním světě, musíte získat duchovní nádobu, touhu. Naplnění je tam vždy, jste vítáni přijít a vzít si je! Ale do čeho je naberete? To je otázka.

Právě teď existují duchovní poklady všude kolem vás: „diamanty“, „zlato“, „peníze“, a cokoli jiného, co si můžete přát. Prostě po nich netoužíte, což je důvod, proč je nepoznáváte. Prostor kolem vás se zdá prázdný! Všechno nejlepší co máte možnost si přát, je již přítomno, ale je to jako kdybyste měli roubík a ruce a nohy byly svázané, a pak jste byli umístěni před tento poklad a bylo vám řečeno: „To je tvoje!“ Ale jak to může být vaše, pokud si to nemůžete vzít?

Je nezbytné vyvinout a připravit přání, duchovní nádobu. To je všechno, co musíme udělat. Proto je naše odměna touha či aspirace, a ta musí být vytvořena světlem. Musíme změnit naše vnímání, náš postoj k odměně a trestu. V našem světě je trest touha nebo pocit nedostatku, zatímco odměnou je naplnění, které uklidňuje, protože žijete uvnitř vůle přijímat.

Nicméně pokud jste uvnitř vůle odevzdání, a máte touhu odevzdávat, je to odměna. Proč je rozdíl tak velký? Je to výsledek omezení. Omezení bylo provedeno na přijímání, ale neexistují žádné omezení na odevzdání.

Pokud již máte touhu odevzdávat, pak před vámi leží vše otevřené a vše se vám odhaluje ve stejné míře. Uvnitř vašich přání odevzdávat, začnete vidět v odraženém světle všechno kolem vás, a můžete si to vzít!

Takto postupně, od jednoho dne k druhému, Zohar mění naši vizi a směr našeho uvažování tím, že staví nové, odlišné postoje k životu a fázím duchovního vývoje.

Z druhé části každodenní lekce kabaly 18/07/2010, Zohar

Filed under: Vnímání, Z ranní lekce - Žádné komentáře→

Otázka, kterou jsem obdržel: Světlo, které lidé vidí v průběhu klinické smrti, jim dává pocit míru, má toto světlo něco společného s okolním světlem?

Proč by živé tělo mělo přijímat světlo jen proto, že zemřelo? Proč by si člověk měl myslel, že smrt fyzického těla znamená korekci? Po smrti tělo zůstává na fyzické úrovni, stejně jak tomu bylo za jeho života. Jak to ovlivní duši?

Jediná věc, která má dopad na duši je korekce. Naopak, pokud duše jednoduše opustí tělo, aniž byla provedena jakákoli duchovní práce, proč by měla mít nárok na světlo? Byla by to „hanba“ – jako „chléb, který není jeho.“ Kdybyste dosáhli Vyššího světa pouze tím, že jste řízeni vyšší silou, která na vás působí od narození po smrt, kde je pak vaše svobodná vůle a vědomé úsilí? Kdybych uvnitř sebe prostřednictvím své vlastní práce nezformoval nádobu, schopnou vnímat Vyšší svět, jak budu vědět, že to je vyšší svět? 

Po smrti našeho těla nedostaneme nic, protože zůstává na stejné fyzické úrovni, jako když bylo živé. Jediná věc, která zůstává po smrti jsou Rešimot (informační data, záznamy). Nicméně, jestliže člověk nerealizuje své Reshimot, bude se starými Rešimot narozen v novém těle.

Ve fyzickém těle z masa, není nic duchovního nebo posvátného. Respektujeme mrtvé tělo, protože nám představuje duši. Proto v naší snaze zrcadlit Vyšší duchovní činy, provádíme určité rituály. Kdybychom udělali to stejné prostřednictvím sil naší duše, pak bychom udělali skutečné nápravy.

Baal HaSulam napsal: „Je mi jedno, kde pohřbíte můj pytel kostí.“

Z 4. části každodenní lekce kabaly 16/07/2010, článek „Podstata moudrosti kabaly“

Filed under: Z ranní lekce, Zdraví - Žádné komentáře→

Filed under: Z ranní lekce - Žádné komentáře→

Člověk roste takovým způsobem, že v první řadě dostává nové touhy a naplnění, které jsou nezbytné pro jeho rozvoj, a které pracují v jeho prospěch. To je směr, který je mu dán od přírody, která chce aby vyrostl a stal se soběstačným, tak jak rostou děti v našem světě.

Toto není považováno za zakázanou radost, protože musím projít touto přirozenou cestu vývoje, dokud se nestanu „dospělým.“ Skutečně, vidíme jak jsou děti obvykle plné různých přání a mají radost ze života.

Nicméně ve chvíli, kdy se stanu dospělým, musím začít růst a rozvíjet se vědomě, spíše než silou přírody. Najednou se pro mě všechny radosti stávají škodlivými, protože je necílím jako odevzdání.

Dříve veškerá zodpovědnost spočívala na přírodě. Stvořitel určil mou cestu a vedl mě až do věku 15-20 let. Všechno, co jsem si vzal z tohoto života, bylo pro můj vývoj přínosem. Ale jakmile jsem dokončil toto období „dětství“, musím začít stanovovat svůj vlastní směr. Nyní musím přidat záměr odevzdání o své vlastní vůli. Jinak mě již žádné potěšení, které obdržím,  nebude pozvedat a posunovat dál, ale bude mě zabíjet! To mě povede zpět, abych ucítil, že je nemožné jít dál tímto způsobem, a že namísto rozvoje prostřednictvím svého egoismu a potěšení se musím vyvíjet přes záměr odevzdání.

Proto všechna potěšení, které osoba obdrží po dosažení věku dospělosti jsou pro něj škodlivá. Je to jako člověk, který si škrábe vlastní ránu. Jak hluboko musíme být ponořeni v tomto zle, abychom pochopili, že nemůžeme pokračovat tímto způsobem – jako děti, které vyrostly, a kterým příroda už nedovoluje užívat si života lehkomyslně, ale místo toho od nich požaduje odevzdání?

Jak hluboko budeme muset „škrábat vlastní rány“ je něco, co závisí na nás. Máme všechny prostředky a vysvětlení a jsme postaveni před studium, knihy, a skupinu, která je místem, kde se musíme stát vážnými a přemýšlet o tom, co musíme přidat do našeho života s cílem rozvíjet se správně.

Co navíc přidáváme k rozlišení „sladké vs. hořké“ je „pravda vs. nepravda“ – na rozdíl od dětí, které chápou jen „hořké a sladké.“ Abychom nezůstali dětmi po zbytek našich životů, jak se říká: „Co dělat s dětmi, které přestárly?“, musíme začít jednat v souladu se zásadou „pravda vs. nepravda“. Přesto bychom neměli vymazat „sladké vs. hořké“, ale spíše nad tím postavit nový postoj k životu. To je možné pouze tím, že na sebe přivoláváme Vyšší světlo pomocí studia kabaly.

Z 4.části každodenní lekce kabaly 18/07/2010, „Úvod do knihy, Panim Meirot uMasbirot“

Filed under: Studium, Z ranní lekce - Žádné komentáře→

Otázka, kterou jsem obdržel: Co dělá skupina? Má mi pomoci vidět můj egoismus nebo ho opravit?

Moje odpověď: Obojí. Nikdo z nás nemůže žít bez systému, bez duchovního prostředí. Mé cvičení svobodné vůle, stejně jako moje práce, na něm zcela závisí. Semínko vytažené z půdy a ponechané bez potřebného prostředí zemře! Co vzejde z toho, pokud ho upustíte na zem a nezakryjete půdou, která poskytuje vodu, výživu, minerály a energii?

Pro člověka spočívá rozdíl v tom, zda pracuje ve skupině nebo ne. Předpokládejme, že máte pytel semen a můžete je zasadit, aby v něco vyrostly. Pokud ne, k čemu jinému jsou dobré? Pouze k jídlu ….

Z 2. části každodenní lekce kabaly 16/07/2010, Zohar

Filed under: Prostředí, Z ranní lekce - Žádné komentáře→