„Miluj bližního svého, jako sebe samého“ je základním zákonem integrální přírody v lidské společnosti. Dodržováním tohoto zákona dodržujeme všechny zákony přírody, jinak řečeno, všechny zákony přírody zařazené do tohoto zákona. Znamená to, že nemáme o co více usilovat?

 Cílem přírody je přivést všechny svoje části k úplné harmonii a rovnováze. Tímto člověk dosahuje maximálně komfortního stavu. A všechny události, kterými musíme projít, se dějí pouze proto, aby člověk vědomě dosáhl tohoto stavu.

 Cíl přírody a cestu pro její dosažení musíme prozkoumat a následovat ji. V tomto je záruka našeho šťastného života. Stálá vědecká podpora tohoto principu nám dá jistotu na cestě a přesvědčení v tom, že jsme podporováni přírodními zákony. Pocit úspěchu v případě dodržení zákona přírody, nebo pocit neštěstí v případě jeho nedodržení, musíme v sobě pociťovat jako vzrušení a strach. Toto je záruka naší dobré cesty.

Musíme proto pochopit zákony přírody jako objektivní a směrující nás k jejich vědomému dodržování. Právě ve vědomém plnění je odlišnost rozvoje úrovně „Člověk“ od úrovně „Živočich“. Vždyť všechny naše předcházející úrovně rozvoje jsme procházeli nevědomě, poháněni rozvojem egoismu v nás. Ale dnes nás příroda nutí rozvíjet se samostatně, vědomě, nad egoismem, osvojením vlastností protikladných egoismu, odevzdání a lásky.

Jak může člověk obdržet tuto novou vlastnost – přání odevzdávat a přitom pochopit, že přání dostávat pro sebe mu moc škodí? Vždyť tohle je v protikladu přirozenosti člověka – nemůže přece dělat nic, z čeho nemá vlastní prospěch?

Existuje pouze jedno východisko – aby několik lidí, kteří mají snahu vystoupit z podvlády egoizmu, se spojili do jedné skupiny. Každý člen této skupiny musí vyrovnat rozdíly ve vztahu k ostatním. Snaha dosáhnout vlastnosti odevzdání a lásky je v každém ze členů skupiny, nemají pouze sílu jí realizovat, avšak spojením a potlačením vlastního egoizmu ve vztahu k přátelům, vytvoří novou podstatu. Spojením například deseti lidí do skupiny vytvoří sílu desetkrát větší, než byla u každého zvlášť.

 Toto se stane za podmínky, že lidé spojení do skupiny, budou myslet na to, jak potlačit svůj egoismus, nikoli na to, jak ho mají naplnit. Pokud člověk dosáhne lásky k přátelům, dokáže pocítit touhu dodržovat zákon přírody, protože tímto přivádí celý systém k rovnováze a harmonii.

[72521]
Na základě článku Rabaše „O lásce k přátelům“

Vyjasním několik otázek souvisejících s pojmem „láska k přátelům„:

1. Čím je zdůvodněná nutnost přijít k lásce mezi přáteli?

2. Já si musím vybírat přátele – nebo oni mě?

3. Musí každý z přátel otevřeně projevovat své city, ve vztahu k ostatním členům skupiny, nebo stačí, aby k nim cítil lásku ve svém srdci, bez toho aby to ukazoval vnějším projevem, zůstal ve skromnosti, a nechlubil se svými výsledky?

Není pochyb o tom, že každý otevřeně projevuje lásku k přátelům, kteří se nachází uvnitř jeho srdce, protože otevřené projevovaní tohoto pocitu, může probudit srdce přátel ke stejnému pocitu vůči skupině. Výsledkem je, že city přátel se spojí do jednoho citu, který bude o hodně větší, než jejich matematický součet.

Takovým způsobem, každý z členů skupiny dostane silný pocit lásky k přátelům a pocítí nezbytnost šíření tohoto pocitu. Pokud členové skupiny neprojevují otevřeně své city, nejsou potom schopni pojmout společnou sílu a překonat svůj osobní egoizmus.

V takovém případě je moc těžké ocenit přítele pozitivně a každý si myslí, že právě on je spravedlivý, a že pouze on miluje své přátele, ale oni mu neplatí vzájemností. Vychází z toho, že člověk má příliš málo sil proto, aby dosáhnul lásky k příteli, zjevně projevil své city a neskrýval je.

Je nutné si stále připomínat cíl existence skupiny, v opačném případě egoizmus člověka způsobí zamlžení tohoto cíle, neboť se stále stará pouze o vlastní prospěch.

Člověk potřebuje skupinu proto, aby v sobě odhalil takovou vlastnost a myšlenku, ve které by se nacházel stále, a to je poskytovat potěšení přátelům, a nežádat na oplátku, aby skupina pomáhala naplňovat jeho egoistická přání. Vždyť pokud každý ze členu skupiny, spoléhá pouze na pomoc ostatních, právě taková skupina se zakládá na egoizmu a ten se pouze zvětšuje. Člověk potom vidí ve skupině pouze prostředek, pro naplnění svých egoistických tužeb.

Proto je nutné pamatovat si, že skupina se musí budovat na lásce k bližnímu. Každý z členů skupiny musí dávat do skupiny důležitost lásky k bližnímu a nenávist k vlastnímu egoizmu. Pokud člověk bude vidět, že jeho přítel se snaží potlačit svůj egoizmus, dodá mu to síly zápasit s vlastním egoizmem. Záměry všech přátel se spojí do jednoho celku. A pokud je v této skupině 10 lidí, každý z něj pak dostane síly všech deseti přátel, kteří potlačují svůj egoizmus a usilují v lásce k bližnímu.

A pokud členové skupiny v důsledku falešné skromnosti neprojevují navzájem své city, nezvětšují tím své city, a každý z nich postupně ztrácí přání jít cestou lásky k bližnímu a vrací se k lásce k sobě.

[72489] 

Na základě článku Rabaše „O lásce k přátelům“

Člověk v tomto světě, je podoben člověku, který zabloudil v poli. V naší době se to podobá celému lidstvu, v soumraku se toulající v obrovském a prázdném poli života, bez orientačních bodů. 

Sešli jsme se, abychom založili základ skupiny pro ty, kteří mají zájem studovat zákony přírody a následovat je. Náš rozvoj se podobá cestě, která nám dovoluje pozvedat se od nevědomého rozvoje, pod nátlakem sil přírody na „živočišné“ úrovni a dosáhnout vědomého rozvoje, odpovídající úrovni „člověk“. Rozdíl mezi úrovní „živočišného“ rozvoje a rozvoje na úrovni „člověk“ je v pochopení procesu našeho přirozeného rozvoje a v jeho vědomé realizaci.

Úroveň „člověk“ spočívá v tom, že namísto toho, abychom postupovali ve svém rozvoji nucenými sílami přírody, člověk studuje zákony rozvoje přírody a následuje je vědomě. Tímto vyhrává dvojnásobně: postupuje v souladu se svým přáním a rychle, bez pocitů úderů a s radostí přijímá všechny změny v sobě. Proniká do zákonů přírody a stává se pánem svého osudu.

Je třeba uvědomit si, že příčina všech našich utrpení spočívá v nepochopení zákonů přírody, týkajících se vztahů člověka a společnosti. Studujeme a jsme schopni pochopit přírodu na její neživé, rostlinné a živočišné úrovni, ale proto, že na úrovni člověk se nacházíme my sami, tak tato úroveň, tj. postoj přírody k nám pochopit nemůžeme. Můžeme studovat pouze to, co je pod naší úrovní.

Samotná příroda je integrální, nedělená a postupně rozvíjí všechny své části, včetně nás, do stejného stavu. Do naší doby jsme se rozvíjeli jednoduchým egoistickým způsobem, instinktivně jsme plnili rozkazy přírody. Ale v poslední době, ukončujeme etapu našeho egoistického rozvoje a nadále jsme jak individuálně, tak i společně povinni stát se podobnými integrální přírodě. Úkolem našeho přirozeného rozvoje je poznat podstatu přírody, její program a cíl.

Studiem zákonu integrálních analogových systémů, začínáme rozumět tomu, co znamená naše úplné spojení ve společnosti, ve vzájemném odevzdání a lásce. Plně chápeme, že je to zcela protikladné našemu egoismu – přírodě, ve které jsme stvořeni. Přejeme si pouze naplňovat své osobní přání. Právě tímto jsme protikladní úrovni vzájemného spojení, ke kterému podle úmyslu přírody musíme přijít.

Ale právě díky spojení, navzdory egoistickým přáním každého, budujeme svými činy vzájemného odevzdání mezi námi, model, podobný přírodě, její vlastnosti odevzdávat, a naplňujeme svou část. Svými úsilími ve vzájemném odevzdání a lásce, předbíháme působení na nás, přísných donucujících (stimulujících) sil rozvoje a z vlastní vůle postupujeme k cíli – celkové integrálnosti a podobnosti přírodě.

Musíme být hrdí, že se rozvíjíme vědomě, neprcháme od úderů, jako zvířata, ale chápeme sílu, která nás řídí. Pozvedá nás to na nejvyšší úroveň přírody, k jejímu úplnému odhalení a našemu naplnění její vyšší silou a blahem.

I když jsme ještě nedosáhli cíle, přejeme si ho. A právě tohle pro nás musí být důležité, přes to, že se nacházíme zatím na začátku cesty, máme naději přijít k tomuto vznešenému cíli.

Na základě článku Rabaše „Cíl skupiny – 1„, 1984, článek 1, část 1