Člověk nemá sílu usilovat o nápravu svého egoismu, ale být kolem lidí, kteří usilují o svou nápravu. Pokud jsou mu tito lidé příjemní, pak od nich dostává sílu překonat svůj egoismus a je prodchnut jejich přáními, aspiracemi a sílou ducha. Díky jeho postoji a respektu k těmto lidem, dostává nové touhy a cíle.
[79428]
Od Baal HaSulama, Shamati # 99
Před tím, než se společně scházíme, musí být určen plán setkání. Jinými slovy, každý, nakolik je schopen, musí promluvit o důležitosti skupiny, o tom, co mu skupina dává. V souladu s tím co očekává od skupiny, že mu skupina dá něco důležitého, čeho sám nikdy nemůže docílit, v té míře skupině naslouchá.
A smyslem toho je, aby byla zpočátku vybudována důležitost (velikost) skupiny, cíl přírody, nutnost jeho dosažení. Právě v míře důležitosti cíle, dokáže člověk vynakládat úsilí nad vlastním egoizmem, anulovat svůj názor před názorem skupiny, a činit to ne pouze pro skupinu, ale také pro přírodu, její jedinečnost. Díky takovému směru myšlenek, člověk pocítí pomoc všech sil přírody.
To stejné se týká lásky k přátelům: před tím, než se scházíme, musíme vybudovat důležitost přátel, důležitost každého z nich. A v té míře, ve které člověk ctí důležitost skupiny, natolik si ji pak bude vážit. A poté člověk musí kontrolovat sebe, kolik vynakládá usilí pro blaho skupiny. A pokud zjistí, že nemá síly udělat něco pro blaho skupiny, pak je tu místo pro žádost ke skupině, aby dostal sílu a přání, usilovat o dosažení lásky k bližnímu.
A pokud požádal, třeba pouze v myšlence, musí si potom být jistý, že dostane síly ke spojení – a zkontrolovat sebe, jestli se nachází v radosti, jako znak toho, že věří v sílu skupiny, a že je připravena mu pomoci přijít k nápravě.
A protože v tomto případě jsou všichni přátelé jedním přáním, pak si člověk přeje vidět všechny v rozkoši. Po všech uváženích pak přichází doba radosti z lásky k přátelům. A každý se musí cítit šťastný, protože teď jakoby vykonal velké dobro a tím vydělal hodně peněz. A teď, jak je to zvykem v tomto světě, hostí své přátele.
Stejně tak i tady, každý se musí starat, aby se jeho přítel pohostil, protože teď je člověk šťastný a přeje si, aby se jeho přátelé cítili dobře. Proto ukončení setkání musí probíhat v radosti a povzbuzení. A tehdy všichni pocítí dokonalost.
[#73126] na základě článku Rabaše „Pořádek setkání skupiny“ článek 17, rok 1984, část 2
Do tohoto všemi známého pravidla je důležité zapojení nápravy všech přání (srdce) a myšlenek (rozumu) člověka. A naopak, pouze nápravou všech těchto svých přání a myšlenek, dosáhne člověk vlastnosti lásky k lidem, lásky ke všemu lidstvu a k přírodě.
V každém člověku je láska k bližnímu velmi slabá, a proto ji neprojevuje zjevně, ale pokud se několik lidí spojí do skupiny, a každý bude potlačovat vlastní egoizmus ve vztahu k druhému, pak každý dostane síly všech ostatních. V takovém případě se zvětší osobní síla všech členů skupiny, a přemění se do jedné velké síly, a tak se objeví možnost plnění zákona přírody, „miluj bližního“.
Vzniká tak rozpor: pro dosažení lásky k bližnímu je nutné napravit všechny své egoistické vlastnosti, nebo pro dosažení lásky k bližnímu je zapotřebí pouze láska k přátelům ve skupině?
Obvykle se lidé spojí, aby zlepšili svůj vlastní stav, a každý kalkuluje, kolik odevzdává a kolik dostává od ostatních. Taková skupina se zakládá na egoizmu. A pokud člen takové skupiny cítí, že je schopen mimo skupinu dostat více, než ve skupině, lituje pak, že se v ní nachází. Taková společnost oddaluje člověka od povznesení na úroveň „Člověk“.
Ve skutečnosti, dosažení lásky je možné pouze díky nápravě všech svých egoistických vlastností a myšlenek. Ale pokud se v lásce spojí malá přání každého dohromady, pak ve spojení se vytvoří nová, obrovská síla – a tuhle sílu má každý ze skupiny možnost použít pro dosažení lásky k přátelům, a poté člověk dokáže přijít k lásce ke všemu lidstvu a Přírodě.
Ale všechno to je možné za určité podmínky: že každý potlačí vlastní egoizmus ve vztahu k druhému. Pokud je však člověk svým egoizmem odloučen od přítele, nemůže pak od něho dostat sílu lásky k bližnímu. Tj. pouze v míře sebe anulování ve vztahu k přátelům, může od něj dostat sílu lásky. Dále…
Podobá se to napsání čísel: pokud na začátku napíšeš 1, a potom 0, je to 10, tj 10x větší, a pokud po jedničce napíšeš dvě nuly, bude to 100, tj o 100x více. To znamená, že pokud je přítel – jednička, a já jsem 0, pak dostávám od svého přítele 10x víc. Ale pokud si myslím, že jsem jako dvě nuly ve vztahu k příteli, dostávám od něho 100x víc.
A naopak, pokud se člověk cítí, že je jednička, a přítel je nula, dostane pak 0,1, to znamená, že je 10x menší než jeho přítel. A pokud si člověk říká, že je jednička, a má dva přátele, kteří jsou jako dvě nuly proti němu, pak je 0,01 proti nim. Takže, čím více člověk ponižuje své přátele, tím je sám menší.
Nicméně, i když už má síly milovat bližního, a je schopen tuto sílu reálně projevit, a cítí, že vlastní výhoda mu pouze škodí, přesto – nevěř sobě a boj se, že se můžeš zastavit uprostřed cesty, a spadnout do egoizmu. Musíš se bát, že dostaneš takové radovánky, kterým nedokážeš odolat, a naplníš se jimi, namísto lásky k bližnímu. Právě strach, zřítit se do egoizmu, poskytuje člověku síly dodržovat zákon přírody – zákon odevzdání a lásky.
(Na základě článku Rabaše „O pravidle miluj bližního svého, jako sebe samotného“) [72525]