Otázka: Řekl jste, že dobrá, silná skupina dokáže jakýkoli problém vyřešit uvnitř ní. Když na člověka sáhne smrt, sjednotíme se, nevzdáváme se toho člověka, a něco nám vyjde. Nicméně, co můžeme udělat, když člověku hrozí duchovní smrt tím, že se vzdálí skupině?

Odpověď: Zde se jedná o svobodnou volbu. Obecně k němu můžete přijít, mluvit s ním, přesvědčovat ho, třást s ním.  

Máte právo to udělat, neboť jste byli jeho přáteli. Nicméně, musí Vám k tomu dát nějakou příležitost, kvůli minulosti.

Když však vidíte, že je to zbytečné, nechte ho. Čas udělá své, možná že ani ne v tomto životě, ale on se příště vrátí a dokončí to.  
[87206]
Z kongresu v Charkově „Sjednocení kvůli vzestupu“ 19/08/2012, lekce 7

Otázka: Když nevím, na koho se před modlitbou obracím, tak proč před Stvořitelem zažívám pocit úzkosti, strach z dovolávání se Stvořitele?

Odpověď: Závidím Vám. To znamená, že víte, ke Komu se obracíte. 

Je to velmi vznešený stav, kdy člověk oslovuje kvalitu dávání, Světlo, něco vyššího, a vnímá pocit úzkosti. To znamená, že vnímá míru, do které jeho stav, jeho život, každá buňka a každá vteřina, všechny jeho vztahy a setkání, vše, závisí pouze na Světlu. Tak ucítí, že není tím, který má nad sebou kontrolu, že není odpovědný za to, co se vzápětí stane, a že vše jde mimo něj. Zatím nevnímá, v čích rukou se nachází, a kvůli tomu cítí úzkost. Prozatím je to úzkost živočišná, ale ta nás popohání vpřed.

Pak, v nějakém bodě, se objeví opačný pocit důvěry, který mě nutí cítit se dobře, jako by mi na sobě nezáleželo. Ve skutečnosti nemůže být nic horšího, než mít na starosti sebe a svůj osud!

Jsem rád, že tu je Světlo, které vše určuje, vše tvaruje, a doprovází mě. Zbývá mi udělat jedinou věc, cítit a pracovat v souladu se Světlem, což je jediný způsob, jak si tohle všechno uvědomit.

[86430]
Z kongresu v Charkově, „Sjednocování kvůli vzestupu“, 18/08/2012, lekce 5

Otázka: Co znamená dávat příteli?

Odpověď: Dávat příteli znamená dělat to, co chce. Jsme-li přáteli a sejdeme se ve skupině, abychom dosáhli cíle, musím mu pomoci vším možným, aby toho mohl dosáhnout. 

Může postrádat životně důležité materiální věci, a pak se v prvé řadě musím postarat o toto. Jakmile se mu však jednou dostane základních životních nezbytností, měl bych mu pomoci dostat se do cíle, dosáhnout ho.  

Potřebuje mě, abych mu dal sílu, popostrčil ho, dodal mu inspiraci, a kráčel společně s ním. Tomu se říká pomoc příteli, jak je řečeno: “Každý by měl pomoci svému sousedu.” Takže mu povím, jak velký cíl je před námi, a jak jsme spolu, a jak jej společně dosáhneme. Ukáži mu, jak ho miluji, jak v něj věřím, a jak ho na této cestě potřebuji. Povzbuzuji ho, a jeho prostřednictvím dostávám sílu. 

V opačném případě nedosáhneme cíle;  sám to člověk nedokáže. Minimálním množstvím je deset lidí. 

Tomu se říká dávat přátelům. Co jiného jim chcete dát? Nemá-li přítel na chleba, pak mu dáte půlku svého. Ale vším ostatním, vyjma základních životních nezbytností, která dát můžete, je to pouze síla na této cestě, inspirace a velikost cíle. Musíte mu být skutečným psychologem; tak pracujeme jeden s druhým. 
[86528]
Ze 3. části denní lekce kabaly 26/08/2012, Studium deseti sefirot 

Otázka: Jak mohu uhodnout, že má modlitba ke Stvořiteli je správná?

Odpověď: Správná modlitba je taková, kdy si nežádáš, aby potíže zmizely, ale abys v nich viděl dobro a užitečnost. Musíš se povznést nad takové ruchy a pochopit, že nás vedou k vzestupu, rozvoji a postupu směrem k cíli, a že v tom nejsou žádné vedlejší a náhodné síly. “V králově hradu není trestuhodných”—každý v tomto světě je Jeho oddaným služebníkem, kterého využívá, aby Vás dovedl k nápravě. 

Pokud chcete, aby se Váš postoj k tomu, co se děje, změnil a on se nezmění, znamená to, že Vaše modlitba je stále falešná a povrchní, a uvnitř stále egoistická. Tj. stále jste nedokončili tuto žádost v plné míře, která je nezbytná, aby byla skutečná a způsobila vaši nápravu. Stále je do ní namíchaná nějaká ta nečistota či nějaký ten egoistický prospěch. Proto Stvořitel, buď před Vás staví jednu překážku za druhou, nebo Vás bije těmi stejnými potížemi, a tak to může jít po léta, dokud nakonec nepochopíte. 
[86294]
Z 1. části denní lekce kabaly 23/8/2012, BaalHaSulamovy spisy

Otázka: Vylíčil jste mnoho překážek, které člověka potkají, když začne pracovat ve skupině. Jednou z nich je, že se mohou zdát člověku příležitostmi; mohou se jevit jako lákavé a atraktivní, schopné vylepšit jeho život, a že nepřekáží duchovní práci.

Odpověď: Všechny překáží duchovní práci. Jinak by to nebyly překážky. Pouze se Vám zdá, že když se něco pokazí, něco se stane, že to musíte napravit, a pak se můžete vrátit k duchovní práci, ale především to je překážkou ve vaší duchovní práci. Jakýkoli druh!

Otázka: Pokud se člověk chce vypořádat s některými ze svých fyzických tužeb tak, aby jej nerozptylovaly, bylo by to bráno také za překážku?

Odpověď: Jak je psáno, “Není-li mouky, není Tóry.” Musíme vytvořit všechny potřebné podmínky pro existenci, nezbytné a dostačující, jako v matematice. To znamená vést obyčejný život. V dnešní době to nemusí být tak snadné. Vše záleží na tom, co pro sebe považujeme za dostačující.

Jednou jsem se na to zeptal Rabaše a dal mi velice zajímavou odpověď, “Základní úroveň toho, co je pro mě dostačující, je takového stupně, kdy budete šťastný, že se tím nebudete muset zaobírat.” To znamená, že byste byl šťastný, když nebudete muset pít, jíst, spát, koupit si Chevrolet nebo jet na dovolenou do Karibiku. Základní úrovní je to, čím jste skutečně přinucen se zabývat – přinucen – a nejste šťastný, protože musíte udržovat život takového těla, abyste mohl vzrůst na další úroveň. Co k tomu potřebujete?

Je-li mysl člověka na správném místě, nepřikládá tomu, co je pro něj zásadní, důležitost. Vemte si kteréhokoli muzikanta či spisovatele, který „žije“ svou prací. Pro jakéhokoli kreativního člověka je kreativita vším. Nic jiného nepotřebuje!

Co jí, nebo jak vypadá, pro něj nic neznamená. Hoří svou prací. Tak musíte hořet svou prací, pak byste neměli takové otázky.

[85955]
Z kongresu v Charkově „Sjednocování k vzestupu“, 17/08/2012, Lekce 2

Otázka: Pokud jeden člověk ze skupiny dosáhne Machsomu, jak jej ve skupině můžeme lépe využít?

Odpověď: To nelze. Jeden člověk ze skupiny nemůže dosáhnout Machsomu! Několik ano, ale ne pouze jeden. 

Otázka: Co když k tomu dojde? Jaký je nejlepší způsob využití takového člověka ve skupině?

Odpověď: Měli byste pokračovat stejným způsobem, jako dosud, být obsažení v sobě navzájem. V takovém případě Vám intenzivněji pomůže. Neřekne Vám však nic o tom, co odhalil! Do té míry, do jaké to cítí, bude potichu.

Člověk, který skutečně začne cítit duchovní svět, o tomto tématu moc nemluví. Tzimtzum, restrikce, clona v něm funguje a on to nemusí rozhlašovat. Pro něj je to něco natolik drahého a natolik vnitřního, že to prostě jen tak nepustí ven. Pokud začne učit, začne to vysvětlovat jasně po určitých porcích. Nikdy neukáže nějaké zázraky, protože ty neexistují, a bude vědět, jak metodu po částech vysvětlit. Jsou mezi námi tací lidé, kteří se více či méně v pocitu tohoto stavu nachází. Samozřejmě, musí být posilován. Nic Vám ale neřeknou.

[85901]
Z kongresu v  Charkově “Sjednocování k vzestupu” 17/8/2012, Lekce 1

Baal HaSulam, “Úvod ke knize Zohar,” Bod 28: …A pak jsme se pustili do nového druhu práce – vložit všechnu tu zveličenou vůli přijímat do formy odevzdání. Pak je uzdravena, protože nyní získala ekvivalenci formy…. Je to tak, že byla dána Klipot pouze prozatím, pro očištění. Ale nakonec, nesmí to být jiné tělo.

Existuje touha přijímat, která byla stvořena Stvořitelem. Není to touha, kterou všichni máme proto, abychom udržovali naše animální tělo, ale touha, která je mimo tento svět, která nám byla dána, abychom ji napravili, napravili náš postoj k druhým.  

Vše, co je mimo postoj k druhým se vůbec nepočítá. Naše “animální” část je charakterizována touhami po jídle, sexu, rodině, penězích, respektu a vědomostech. Je jedno, jakou formu mají; vůbec se nepočítají. 

Vzdělání, kultura, etika a ostaní hodnoty jsou části našeho světa pouze proto, že uvažujeme o nápravě postoje k takovým věcem, tím, že jim přidáváme určitou důležitost. Původně nám však byla dána jasná instrukce: “Miluj přítele svého jako sebe.” Je to komplexní, universální princip. To je ta jediná věc, kterou musíme napravit a ten jediný směr, kterým bychom se měli zaměřit, bez ohledu na všechna ostatní přání. Je to v postoji k druhým, kde došlo k „rozbití nádob“, a je to tam, kde odhalíme vyšší Světlo, přilnutí, nápravou.

Kabalisté říkají, že musíme odhalit egoistické přání ve vzájemných vztazích s ostatními a přiznat si skutečnost, že to všechno je v můj prospěch namísto ve prospěch druhých. Vše se poměřuje ve vztazích k druhým, a je to právě podle tohoto kritéria, kvůli kterému se přání přijímat říká, jak jej kabalisté definují,  „zlý sklon.“ 

Je-li má síla zaměřena na můj vlastní prospěch a ne na dobro druhých, pak je nazývána  „zlým sklonem.“ Teď jej musím obrátit v dobrý sklon tak, aby ta samá síla, to samé přání, nebylo pro můj vlastní prospěch, ale ve prospěch druhých. Proč je tomu tak? Protože tím přinášíme uspokojení Stvořiteli. 

Pokud tímto způsobem pracuji, přivolávám Světlo, které napravuje, sílu, která mě napravuje vzestupy a sestupy. Nyní považuji svůj dobrý postoj k druhým za „vzestup,“ zatímco při „sestupu“ vidím, že jsem stále proti dávání druhým.  

Pokračuji v těchto vyjasněních, dokud celé mé přání přijímat není vlastně „mrtvé“ a ničeho schopné. Pak , ze stavu smrti jej oživím a dosáhnu „vzkřísení mrtvého,” a tak dosáhnu Gmar Tikkunu (konečné nápravy).

Takže, vše se odehrává uvnitř mého přání přijímat, které je zaměřeno na druhé – individuálně a vůči prostředí, a obecně vůči Stvořiteli. Měli bychom si toho být zcela a jasně vědomi. 

[82511]
Ze 4. části denní lekce kabaly, “Úvod ke knize Zohar”

Jsme výsledkem rozbití. Chceme-li se přiblížit Světlu, duchovnímu životu, podobat se Stvořiteli, pak je to možné pouze prostřednictvím jednoty. Tak procházíme mnoha situacemi, ze kterých se musíme naučit, že bez jednoty nenajdeme sílu, úsilí, myšlenky nebo správná přání. 

Mnohokrát za život člověk říká, že je toho dost a rozhodne se, že od nynějška už to bude brát vážně a každou chvilku zasvětí duchovnímu rozvoji, že využije všech možných prostředků, že přestane marnit svůj život a kazit příležitosti, které nám jsou dány shora.

Avšak hned následující okamžik na tyto myšlenky zapomene. Vidí, když přichází překážky, že jim není schopen čelit. Je to úmyslné, aby se naučil, že pokud se chce držet cesty a udělat pokaždé správné rozhodnutí, musí získat sílu z prostředí.

Tuto sílu může získat, pokud své prostředí považuje za větší než je on sám.  Má-li jednoho přitele, kterého vidí alespoň o jednu úroveň výše než sebe, pak je to jako jednička směrem k nule. To znamená „10“. Pokud má několik přátel, pak toto číslo úměrně roste. 

Nakolik je schopen se anulovat před ostatními, natolik je i bere jako větší než je on sám, a tak od nich může nabýt větších dojmů, myšleno sílu modlit se, jednotu a všechnu duchovní práci. 

Už se vlastně před nimi anuloval, a tak k němu přichází duchovní síla. Prozatím je však tato duchovní síla, sebeanulování, a to samé pole, ve kterém koná společně s přáteli, egoistická  “Lo Lishma” (Ne pro její jméno). V každém případě jsou to správné činy, a to je důvod, proč fungují. 

Neměli bychom je degradovat, vždyť všechna tato malá množství se nasbírají do jednoho velkého světla. Jeho úsilí se akumuluje, aby pozvedal své přátele výše a výše, a to je účelem stvoření, že si přeje, aby dosáhnul s jejich pomocí. 
[82215]
Z 1. části denní lekce kabaly 4/7/2012, Rabašovy spisy