Můžete mi povídat o tisíci zajímavých věcí, které se dějí, ale nepřijmu je za skutečnost, neuvidím-li a nepoznám-li je za sebe. Pomozte mi poznat a cítit tyto věci. Budu schopen naslouchat jen tehdy, pokud rozšíříte mé orgány vnímání a ne mou představivost.

Pokud mi chcete dát dalekohled nebo mikroskop, jsem ochoten je akceptovat. Jsem připraven rozvinout nový orgán vnímání, ale pouze zůstane-li v oblasti mé racionální a kritické analýzy.  

Tento vědecký a realistický přístup je tím, o kterém kabala hovoří. Nicméně tisíce let nazpět došlo k „chybě“: Kabalisté naučili budoucí Řecké filozofy správnému vědeckému postoji, ale tito studenti jej překročili. Nechtěli jít proti svému egoismu a použít kabalistickou vědu pro svou vlastní nápravu. Mysleli si, že mohou zkoumat svět, aniž by napravili sebe. To vedlo k rozvoji filozofie. 

To nepatří jen starému Řecku. Je to zkrátka lidský přístup. Téměř každý řekne: „Proč bych se měl napravovat, když všemu rozumím!” Avšak to není možné. Nejdříve musí odhalit stav, ve kterém se nachází. Pak, pouze na tomto stupni, je dovoleno o něm diskutovat. 

Náboženství je také založeno na přístupu v tom smyslu, že nepotřebuje sebenápravu. Vykonáte nějaký čin a vše je dobré. Věříte, že jste si vytvořili spojení se Stvořitelem. Tomu se říká duchovní vyhnanství.  Je to „duchovní” podoba existence bez jejího skutečného vnímání. Tak je o této periodě řečeno: „Byli jsme jako ve snu.”

Kabala vyzývá lidi k návratu ke správnému přístupu k realitě, k odklonu od filozofie k vědě, od náboženství k lásce a odevzdání, a k získání nového orgánu vnímání, kterým člověk uvidí vše za sebe. 
[31519]
Ze 4. části denní lekce kabaly 1/2/2011, “Moudrost kabaly a filozofie”

Shamati #1, A pouze má-li ten člověk opravdovou touhu, dostane pomoc Shora. A je mu neustále dokazováno, jak se ve svém současném stavu mýlí. 

Co je to pomoc Shora? To je, že jste neustále tlačeni do své vlastní vnitřní špíny, do svého egoismu, a je vám ukázána vaše vlastní bezvýznamnost. To je to, co Stvořitel dělá: Neustále člověku ukazuje obrovskou, černou tmu uvnitř něj, skládku smetí v jeho myšlenkách, touhách, záměrech a kalkulacích. 

Proč? Je to pouze proto, aby v něm vznikla potřeba po Stvořiteli, aby ho přivedl ke stavu, ve kterém nebude schopen vystát svůj vlastní zápach. Aby to udělal, je nezbytné ho neustále vytrhávat z tohoto pocitu a ukázat mu jinou existenci —tu, která je trochu výše, jasnější a vyšší než jeho egoismus. Pak mu musí být zas a znova ukázána tvář – nejdříve do jeho egoismu: Podívej se na sebe, pohleď kdo jsi.  A pak musí být zase lehce vytáhnut z té bažiny, a pak znovu strčen hlavou dolů. 

Takhle se to všechno děje dokud člověk nepocítí, že opravdu nemá žádnou „svatost“ nebo duchovní čistotu, a že všechno přichází jen z jeho osobní, malé, egoistické bytosti, která v něm byla stvořena a ve které byl stvořen on. 

Ačkoli příležitostně dostává oživení Shora, což ho každým okamžikem oživuje, ale později padá do místa nízkosti. 

Samozřejmě, to vše jsou Stvořitelovy činy. Ale na tom nezáleží, protože člověk je nad sebou a uvnitř sebe cítí. Vše co jsme, jsou pocity. Není ničeho jiného kromě pocitů a my pouze zjišťujeme, co cítíme. Mysl pocity pouze doprovází.

Nicméně, to je to, co mu způsobí, že dojde [nakonec] zjištění, že pouze Stvořitel mu může pomoci a přivést ho blíže [k dokonalosti]. Tato potřeba či žádost o dokonalost postupně dozrává uvnitř nás přesně z těchto opačných stavů. 
[34357] 
Ze 4. lekce Berlínského kongresu 1/29/11

Otázka: Vypráví se, že když rabi Šimon a jeho učedníci tvořili knihu Zohar, seděli v jeskyni, rabi Šimon mluvil, rabi Abba zapisoval, syn rabího Šimona, rabi Eliazar, ho poslouchal „z úst do úst“, a všichni ostatní poslouchali svým srdcem. Co tyto různé úrovně spojení znamenají?

Odpověď: Kromě vnějšího jazyka, kterým mohou kabalisté komunikovat – „jazyk větví“, existuje ještě vnitřní spojení, které se nazývá „mi pe le – ozen“ (z úst do uší) na úrovni Biny, kdy jsou učitel a učedník spojeni v malém stavu a „mi-pe le -pe“ (z úst do úst), na úrovni Keter, ve velkém stavu. Pro takové spojení není zapotřebí jazyk, jeden chápe druhého beze slov, prostřednictvím vnitřního splynutí, spojení.

To znamená, že si můžeme rozumět:

po dlouhém rozhovoru,

nebo náznaku,

nebo si začneme rozumět beze slov,

nebo splyneme natolik, že není možné říct, zda rozumíš ty mně a já tobě, protože nás nelze rozdělit, a nemusíme si mezi sebou nic předávat.

Takové jsou úrovně duchovního spojení.
[# 35328]

Z lekce z článku „Podstata kabaly, 02/14/2011

Kabala nemluví o našem imaginárním světě, ale o nápravě duše a jak dosáhnout skutečné reality. Skutečnou realitou je Kli, ve kterém  je vnímán Stvořitel na základě určitého stupně sepětí s Ním. 

Kli nebo duše je rozdělena do dvou částí: Israel, část, která usiluje o spojení se Stvořitelem, k cíli, a národy světa, což je část, která toho není schopna. Cítíme jisté toužení odhalit Stvořitele. Věda kabaly je dle definice metoda k odhalení Stvořitele stvoření. Jinými slovy, hovoří o odhalení vlastnosti odevzdání a lásky v samotném stvoření. 

Abychom měli možnost cíle dosáhnout, lidé, kteří mají příslušnou touhu se sjednocují ve společném poli Stvořitele. Cítí se být přitahováni navzájem bez toho, aniž by věděli proč, a shromažďují se jako elektrické náboje či kovové štěpiny v magnetickém poli. To se děje tehdy, když dostanou příležitost realizovat metodu nápravy.

Zprvu nevědí, že musí napravit sebe. Jednoduše cítí volání toho nejdůležitějšího, “Pro co žiji? Co je smyslem mého života?” Nakonec porozumí, že všechny tyto otázky vedou k odhalení Stvořitele, Vyšší síly, která konstruuje, podporuje, utváří a kontroluje celou realitu. Není ničeho kromě této síly. 

Tak člověk od otázky kolem smyslu života přichází k otázce jak Stvořitele odhalit. Vždyť odhalení Stvořitele mu dá odpověď na vše ostatní. Tak, aby se přiblížili Stvořitelovu odhalení, se lidé spojují.

Stvořitel je skrytý, a abychom odhalili spíše Jeho než cokoli jiného, míněno odhalili kvalitu odevzdání a lásky, která se nachází vně naší přirozenosti přijímání a nenávisti, abychom vystoupali nad ni, jsem zaveden na jisté shromáždění lidí. 

Společně s nimi začínám rozumět, že otázka o smyslu života mě posune k potřebě odhalit Stvořitele, coby odpovědi na všechny otázky, které jsem si položil a pokládat budu. Odhalení Stvořitele znamená odhalení síly odevzdání a lásky. Může tomu být rozuměno pouze do míry své podobnosti jí, pouze dosáhnu-li též této kvality, kterou je On. 

Musím tuto vlastnost získat, a abych si zajistil její získání, jsem mezi lidmi, kteří mi jsou podobní. Bylo to tak pro mě zařízeno bez možnosti volby. Stvořitel je skrytý, protože kvalita odevzdání je mým opakem. Vzhledem k jejich zásadnímu rozdílu se tyto kvality navzájem necítí, a proto necítím Stvořitele. A je nemožné pracovat vůči někomu, koho necítím. Zcela jistě budu uveden v omyl a klesnu k sebeklamu. 

Proto, namísto toho, aby pracoval s Ním, Stvořitel mi dal na práci mého souseda. Umožňuje mi to provádět skutečná ověřování, dostávat sílu od přátel, a prověřovat se ve vztahu k nim: Nakolik postupuji od nenávisti k lásce?

Z 1. části denní lekce kabaly 2/15/11, Rabašovy spisy

Otázka: Závisí můj záměr na celém prostředí a záměr prostředí na mém záměru? 

Odpověď: Rozhodně! V Shamati #225 se říká: Člověk se nemůže pozvednout nad svůj kruh. Proto, [přeje-li si člověk postupovat] musí nasávat ze svého prostředí. A člověk nemá na výběr, kromě mnoha práce a Tóry. Tudíž, vybere-li si pro sebe dobré prostředí, ušetří čas a úsilí, protože je podle svého prostření utvářen.

To je jasné. Získám-li energii z prostření — a faktem je, že získám vše abych z něj postupoval – pak budu posupovat jen nakolik od nich dostávám. Nemohu být nad tímto stupněm. 

Otázka: Jak mohu vidět své prostředí coby veliké, nevidím-li jako veliké své přátele?

Odpověď: V tom leží celý problém. Koho považuješ za velkého? Nikdo ve tvém světě veliký není. Myšleno, svět nebyl stvořen pro tebe. Pak jaké prostředky použiješ k tomu, abys postupoval? Stvořitel je skrytý. Prostředí je malé. Nemáš nikoho, ke komu bys postupoval a jsi sám na celém světě. Tak se cítíš. 

Principielně se takto cítí každý a to je to, co musíme změnit. 

Ze 2. části denní lekce kabaly 2/14/11, Zohar

Myslíme si, že každý má své vlastní záležitosti, své vlastní problémy. “Přeji si dosáhnout spirituality a nestarám se o zbytek světa. Někdy na ně myslím, ale co to v podstatě znamená? Kde je svět, a kde jsem já?“

Zřejmě je to normální egoistická odezva. Ale co můžeme dělat? Máme pouze jednu možnost: Opravdu silně přemýšlet o tom, jak jsme navzájem spojení. Kabala říká, že všichni lidé jsou propojení. Už to cítíme, a dnes už si toho jsme více méně vědomi. 

Zatím ještě nejsou žádné výsledky. Je zřejmé, že vlády stejně jak i jednotlivci, nehledě na to, jak jsou inteligentní, se stále nedokáží změnit a  pokračovat v životě uvnitř jejich osobních, egoistických schránek. Tento problém je však skutečný, celosvětový, a může být rozřešen pouze pokud se spojíme. 

Moudrost kabaly říká, že my všichni jsme samostatná individua svázaná dohromady různými druhy spojení.  Je to enormní, hustý, velmi složitý a velmi mnohostranný systém složený ze sedmi miliard propojených částí.

V tomto systému mohu cítit své „já“ uvnitř sebe a pak vnímám náš svět. Nebo, mohu cítit co je vně mě: ostatní části, pouto mezi mnou a všemi ostatními. V tomto případě budu vnímat vyšší svět vně sebe. 

Je považován za vyšší, protože jsem ovládán tím, co je mi dodáváno od každého jiného.  Vše co se uvnitř mě odehraje, nastane protože pouto od všech sedmi miliard částí vede ke mě. 

Jak tedy vyřešíme stávající problém, který nám příroda nutí? Vypadá to, že musíme najít benevolentní spojení mezi námi, protože je to onen ucelený systém, který nám posílá všechny tyto znepokojující signály.  

To vyžaduje, abychom přesáhlli sebe a začali vnímat okolní prostor. Vně sebe, tam je svět nekonečna. Tak musíme vykročit ven a pocítit pole, které mezi námi přebývá. Nikdo jej nemůže cítit uvnitř sebe. 
[34028]
Ze druhé lekce, Berlínský kongres 1/28/2011

Shamati #1, “Není nikoho kromě Něj” Nejenže nepostupuje ve své [duchovní] práci [a nevidí před sebou žádná vyjasnění ], ale [zdá se mu že] se navrací, to je, postrádá sílu dodržovat [Stvořitelovu vůli] dokonce i “ve svůj prospěch,” [zatímco je to Stvořitel, který ho postrkuje vpřed].

Nevytváříme skutečné egoistické přání, které je schopno překonat cokoli. Místo toho začneme zažívat slabost, netečnost, a jsme poháněni automatickým pilotem. “Nechť se stane, co má se stát.” Jdeme jen s proudem. Někdy jsou věci trochu lepší, někdy trochu horší. 

Že pouze opravdovým překonáváním všech překážek, nad rozumem, můžeme [postupovat vpřed]. Co znamená “opravdovým překonáváním překážek nad rozumem”? To znamená, když namísto své touhy a myšlenek, bez jakékoli způsobilosti tak učinit, se člověk začne spojovat s učitelem, skupinou a knihami. To vše dohromady je nazýváno “prostředí” či okolí.

V tomto případě však, když se s nimi začne spojovat, pořád je jím ve vztahu k učiteli, skupině či zdrojům knih házeno nahoru či dolů. Někdy se mu chce a někdy nikoli. Někdy tomu věří a někdy ne. Někdy je z toho nemocný a unavený a někdy usiluje jít kupředu, atd.  

Jak se obtíže nasčítají, člověk pocítí, že na této cestě není nic přitažlivého či vyjímečného, nic ho nemotivuje postupovat. Není tam jiskra, nic skutečně takového, pro co by se vzdal svého života, kariéry a úspěchu.

Výsledkem člověk upadá. Jeho pád je vážný, opravdový, skutečný a pěkně vleklý. Tak dosáhne konečného rozhodnutí, že ani skupina, ani učitel, ani knihy, ani námaha – nic mu v tomto světě nepomůže, kromě jediné všezahrnující síly, Stvořitele.

Po všechnu tu dobu, co člověk padá a stoupá, všechny ty stavy, které jím prochází, všechny tu byly jen proto, aby pocítíl celkovou a absolutní závislot na nikom jiném, než na Stvořiteli. Představte si, jak moc musí být člověk bit ze všech stran, protřepán, odstrkován a přitahován, musí mu být předvedena existence ohromného množství sil a rozmanitých příčin jeho stavů tak, aby byl na závěr přesvědčen, že neexistuje nic, než jedna jediná Síla. Nepomůže-li mě ta, pak nikdo. Jen ta mě přijde zachránit, budu-li to vyžadovat.

Tak v člověku vzroste následující potřeba: aby mu Stvořitel rozhodně pomohl. Tvorba této žádosti také není vůbec jednoduchá. Nestane se to za chvilku, ale postupným stoupáním v člověku, se stává sugestivně vyjádřenou, zuřivě a trvale. Jako dítě, které se dožaduje svého, ať se děje, co se děje– jen mu dejte co chce a nedokážete ho přesvědčit jinak. To je druh stavu, kterého musíme dosáhnout. A v tomto stavu nám Stvořitel skutečně pomůže. 

Jen ti lidé, kteří opravdu touží přiblížit se Stvořiteli, tak že se nespokojí s málem, myšleno, že nezůstanou jako děti bez rozumu,, těm je dána pomoc Shora, aby nebyli schopni říci, mám vše a co dalšího potřebuji?
Ze 4. lekce Berlínského kongresu 1/29/11

Otázka: Jak mohu poděkovat Stvořiteli za malá duchovní odhalení?

Odpověď: Odhalení okamžitě získávají v člověku velkou hodnotu, jelikož je doposud nikdy nezažil. Nikdy předtím jsem si necenil toho, že se nad sebe povznáším, ale teď mám pocit, že jsem vystoupal nad svůj egoismus, což vidím jako skutečný poklad.

Odkud tento postoj pochází? Ze světla. Je zřejmé, že to nejsem já, kdo dělá správné vyhodnocení. Dle podstaty věci, zatímco prožívám vzestup, raději se držím pravdy.
[33457]
Z 1. Části denní lekce  kabaly 23.1.2011, Spisy Rabáš