Z toho je nám jasné, že když vidím někoho, kdo jedná proti přírodním zákonům, musím ho zastavit, neboť se nacházíme v jednom systému, a pokud člověk jde proti jednomu z jeho zákonů, pak má nutně špatný vliv na celou přírodu a na každého.

Obecně, všechny vaše činy musí být doprovázeny porozuměním, co děláte. Je to proto, že ovlivňujete ohromný kolektivní mechanismus, vzájemné spojení množství částí, integrálně a globálně. Neznáte-li přírodní zákony, neznamená to přece, že nezpůsobíte škodu.

Příroda akceptuje vaše činy takové, jaké jsou, a zda je záměr dobrý či špatný, nebo chybí, to už je zbytečné. Nicméně, jakkoli by to bylo, z materialistického úhlu pohledu musíme pochopit, že se nacházíme v uzavřeném systému, a proto jsme všichni závislí na všech. Nikdo se nemůže cítit osvobozen od povinnosti systém nepoškozovat.

Poté je možné pokračovat. Jsem také osvobozen od toho být systému prospěšný? A pokud se nad tím zamyslíte, no, nejste. Je to proto, že se jedná o uzavřený systém, každý má své místo a funkci, a proto, každý je zavázán systém nepoškozovat a také je zavázán mu být k užitku. A v tom nemá nikdo svobodnou volbu. Spíše naopak, my všichni jsme zavázáni býti správnými částmi uvnitř, systému prospěšnými.

Nicméně, mezi všemi částmi systému se nachází další mechanismus nazývaný „spojka.“ Čím více jsme stlačováni k sobě – společně stmelováni do celkového systému – a do stupně naší vzájemné přilnavosti, se tento „pedál“ postupně více a více uvolňuje, vzrůstá vzájemná závislost, a my jsme zavázáni konat podle toho, neškodit a přinášet prospěch v souladu se „zápornými přikázáními“ i „kladnými přikázáními.“

[115773]

Ze 4. části  denní lekce kabaly 28/08/2013, Spisy Baal HaSulama “Mír“

Odpověď: To vlastně není pravda. Není to o skupině deseti, kterou můžete fakticky napočítat, ale o konečném, pevném přání, coby  výsledku našeho spojení, jež se stává silným a skutečným.

Není v tom rozdíl, účastní-li se v ní 50 nebo 80 lidí. V duchovnu není na kvantitu brán zřetel, ale pouze na kvalitu. Když řeknu, že nižní úroveň je desetkrát dále od vyšší úrovně, má to co dělat s kvalitativním měřítkem, ne s kvantitativním.

Celkově vzato, to říká, že minimem jsou dva, kdy jeden každý může opustit sebe a vyrůst nad své ego a spojit se s jiným, takže dokonce i dva mohou být zváni „skupinou deseti.“

Je to podmíněný termín. V našem světě měříme kvantitu, zatímco v duchovnu měříme kvalitu. Ale ačkoli užíváme slova tohoto světa, musíme porozumět, že zde to ukazuje na kvalitativní změny.

[115695]

Z denní lekce kabaly 25/08/2013, Otázky a odpovědi s p. Dr. Laitman

Odpověď: Stvořitel je zdrojem potěšení. Stvořil nás jako subjekty potěšení vyhledávající. Nicméně jeho cílem je naučit nás nepronásledovat potěšení jako takové (protože v takovém případě jsou z nás nemyslící zvířata, roboti), ale raději, naučit nás milovat Jeho, Toho, který nám radost dává, namísto abychom byli přitahováni přímo potěšeními.

Co musí udělat, aby dosáhl takového cíle? Musí nám postupně ukázat, co nám radost nedělá, takže si přímý vztah vybudujeme spíše k Němu, než abychom toužili po potěšeních, která nám dává.

Je to hra: více potěšení – méně potěšení, a v reakci na naši reakci: náš postoj ke slasti, která vychází ze Stvořitele, nebo k samotnému Stvořiteli.

[108317]

Odpověď: V našem světě termín „věřit“ se stal banálním: „věřím,“ „jsem věřící,“ atd. Podle moudrosti kabaly, termín „věřit,“ má zcela jiný význam. Věřit znamená cítit.

Vše, o čem moudrost kabaly hovoří, jsou dvě síly: přijímající a dávající, což znamená přání a Světlo (jeho naplnění). Navíc, naplnění vždy utváří přání a mění jeho formu, jak se učíme, ve čtyřech fázích Přímého Světla.

Proč se jedna ze sil nazývá Světlo a ne potěšení? Protože Světlo fáze ovlivňuje podle toho, jakou nádobu vyvíjí, a ne vždy je pociťováno jako potěšení. Vše však dělá Světlo. Proto neexistuje takový termín, jako je „věřit“.

Co to znamená, že v něco věřím? Má to co dělat s něčím, čemu nerozumím, že to je fádní či nehmatatelné? Nikoli. Vždy mluvíme z pohledu nádoby (přání), z perspektivy toho, co cítí.

Hlavní je cítit velikost síly, která mě stvořila a ovládá, cítit, že je dobrá a dávající. Tomuto pocitu říkáme věřit.

Také atributům dávání a milování říkáme věřit, protože cítěním síly, která mě stvořila, cítím atribut dávání a lásky uvnitř sebe. Jinak bych nebyl schopen tuto sílu cítit, protože je pociťována pouze do té míry, do jaké jsem s ní v ekvivalenci formy; do míry, do jaké mám určitou vlastnost, cítím tento atribut jako sobě externí, ačkoli nic takového, jako mě externí, není, a vše je vždy pociťováno uvnitř mě.

Musíme pochopit, že cokoli cítíme, je proto, že jsme identičtí s tímto pocitem a vlastně se z tohoto atributu skládáme. Celkově vzato, cítíme sebe! Otázkou je, jak můžeme sebe změnit tak, abychom se cítili jinak, abychom se cítili, že jsme duchovní.

Věřit ve Stvořitelovu velikost znamená cítit nadřazenost a velikost síly, která vše stvořila, a že vše naplňuje.

[115631]

Z denní lekce kabaly 25/08/2013, Otázky a odpovědi s Dr. Laitmanem

Takže nikoho neobviňujme. Stvořitel je dobrý a přináší dobro, a zákony, které ustanovil, ve světě konají a nemohou být překročeny. Ukazuje se, že v celém systému světů, v celém vesmíru, pouze my samotní máme ve skutečnosti sílu něco měnit.

Jsme v ohromném oceánu světla, rozumu, moudrosti a programu stvoření, jako na malém prámu. A my můžeme tento oceán ovlivnit tak, že se v něm budeme cítit sebevědomě, bezpečně, a vyrovnaně, můžeme však v tomto oceánu zapříčinit prudkou bouřku. Vše záleží na nás!

Všechny části stvoření, mimo nás, se nemění. Světlo je ve stavu absolutního klidu, a nádoba, přání, je zcela závislá na Světle. A pouze my, uprostřed mezi nimi, máme svobodnou volbu.  Proto,  na rozdíl od nás, nikdo nic změnit nemůže, protože plně poslouchají vyšší řízení. Je to sytém, jehož prostřednictvím nás Stvořitel ovlivňuje, abychom srovnali naše cesty a přivedl nás blíže k Sobě.

Je řečeno, že  “Faraon přivedl děti Izraele blíže ke Stvořiteli..” Každá oběť (Kurban) přibližuje (Karov) k Němu, a záleží pouze na tom, jak využijeme naši vlastní svobodnou volbu.

Tak nemůžeme čekat a promarnit ani chviličku; jsme zavázáni dělat svou práci jak nejvíce je možné. Ve skutečnosti se nic nezmění, kromě toho, co změníme svým vlastním úsilím.

 [115567]

Z 2. části denní lekce kabaly 20/08/2013,  Předmluva ke knize Zohar

Otázka: Co se přesně děje, když člověk Stvořiteli nabízí oběť?

Odpověď: Vezme egoistické přání a “vyřízne a odstraní“ jej, jak je řečeno: “Ten, který si přeje žít, se musí zabít.” Pak, oživí své přání žít kvůli dávání. To je to, čemu říkáme „oběť“.

“Oběť” (קֻרְבַּן) znamená “sblížení” (קרבה) se Stvořitelem. Člověk se Mu přibližuje do stupně, kdy dokonce i jí jídlo kvůli dávání. Nabízením obětí, člověk roste z úrovně Izrael (přímý záměr směrem ke Stvořiteli) do úrovně Levité a Cohena. Na těchto úrovních, nabízí oběť a přijímá ji nazpět, ale nyní už má altruistický záměr, čímž se má na mysli, že napraví svá přijímající přání a obrací je do dávajících. „Jí maso“ a „pije víno,“ a tím se obětovává ve prospěch Stvořitele, čímž se k Němu přibližuje.

Tyto činy jsou popsány jako porážení zvířat a vaření jejich masa. Zatímco kohenité dělají tuto práci, levité “zpívají.” To je jejich konkrétní práce, kterou provádí ve třech krocích zvaných „Israel,” “Kohenité,” a “Levité.” Zatímco stoupají, člověk napravuje svůj egoismus, „zvíře“ v sobě tím, že jej zabíjí a připravuje jej přijmout kvůli dávání. To je obrázek, který se dramaticky liší od fyzického líčení.… jak je tomu u všech přikázání.

[108130]

Odkud skupina bere sílu ovlivňovat mě více, než síla Klipy? Skutečností je, že skupina jedná úplně stejně, s mým egoismem tak, jak to dělá Klipa. Pokud mě skupina přesvědčí, že cíl je velký, že je to sen našeho života, pak je to důležité dokonce i pro můj egoismus, ať už je cíl duchovní či materiální. Pokud každý kolem mě tvrdí, že je to důležité, pak budu mít síly bojovat se svou leností.

Této velké pomoci se nám dostává jako výsledku rozbití přání. Díky tomu si mohu hrát se svým egoismem, se svým srdcem z kamene, s pomocí prostředí. Přátelé mě mohou dotáhnout kamkoli, dokonce i dovést na smrt, a já půjdu radostně s nimi.

Pokud prostředí ví, jak na mě zapůsobit, budu připraven na cokoli. Výzvou však zůstává, ujistit se, že naše prostředí na nás působí jen do míry, do jaké mu to dovolím, oddám se mu! Za tento zvláštní vliv skupině platím; integruji se s přáteli. V opačném případě na mě skupina nemá vliv.

Toto není běžná společnost, protože mohu být ve skupině a necítit žádný z jejích vlivů. Vidíme to na příkladech osob, která s námi studují přes patnáct let a nejsou pod vlivem společnosti, protože nechtějí před ostatními sklonit svou hlavu.

Zde mám však svobodnou volbu: Skloním-li se před skupinou a připojím se k ní, pak mě do té míry začne ovlivňovat. Tak, ve skupině, získám příležitost svobodného rozvoje. K tomu všemu nakonec dojde kvůli mně! Anuloval jsem se, a tak mě prostředí ovlivňuje, a vstoupím do duchovního světa. Sám dosáhnu duchovního světa, za použití prostředí, o své vlastní vůli.

V tu samou dobu, pokud vstoupím do běžné společnosti, člověk zcela upadá pod její vliv, a nic na něm nezáleží; prostředí ho ve všem ovlivňuje a ovládá. V kabalistické skupině se musím před prostředím anulovat každou vteřinou.

[114567]

Ze 2. části denní lekce kabaly 12/08/2013, Kniha Zohar – Předmluva

Odpověď: Jsme zavázáni ukazovat náš dobrý vztah k druhým. Musíme přítele učinit šťastným! V žádném případě bychom mu neměli ukazovat „kyselý“ obličej, či k němu přistupovat hrubým způsobem.

A když vztah exploduje, víme, že i to má své místo, a přistupujeme k tomu s porozuměním, že se to může stát každému. Vždyť to vypovídá o tom, že se přítel nachází ve vnitřním napětí, že na sobě pracuje, a že mu není lhostejné, co se děje. A tak mu odpouštíme.  A naopak, vzhledem k negativnímu skutku, s ohledem na tento výbuch, kompenzujeme to dobrým činem, a to vede k dobrému výsledku.

Je však nezbytné být opatrný, aby tyto negativní emocionální výbuchy nebyly obvyklé, nestaly se zvykem. Každý ve skupině musí pracovat na tom, aby ji naplňoval pocit štěstí, úspěchu a velikost cíle.

 [114535]

Z kongresu v Petrohradu, „Den třetí“, 14/07/2013, 5. lekce

Odpověď: Odkud máte myšlenky jako tyto? Vidíte, předtím vás tak jako nyní neobtěžovaly. To vypovídá o tom, že se dostatečně nekoncentrujete na cíl. A pokud je vaše prostředí ok, pak něco není dobře s Vámi.

Toto je vaše diagnóza: nedostatek spojení s prostředím. Kdyby bylo spojení s nimi silné, zajisté by se ve vás takové vnější myšlenky neobjevovaly.

Ve chvíli, kdy jsem našel svého učitele, Rabaše (hledal jsem učitele dlouho, měl jsem před ním několik učitelů) snažil jsem se k němu úplně přilnout; takovým způsobem jsem za sebou spálil všechny mosty.

Otázka: Jak v sobě mohu vzbudit takovou důležitost? Nevím, co mám dělat, co se sebou.

Odpověď: Ve chvílích, kdy Vám dají velké přání, je nezbytné si to uvědomit tak, že už nebudete mít možnost couvnout. Víte, potom vám dají tak velké překážky a vy je budete muset překonat. A když spálím předchozí most za sebou, předchozí úroveň, nemám se kam stáhnout. A dají mi ohromné překážky! A já nemám kam uniknout! To je moc důležité. V případě, kdy si nejsme vědomi, že nám stále zůstává úniková cesta: „Není to tak zlé,“ „později,“ „necítím se moc dobře,“ se začneme litovat. Tak v nás mluví opovrženíhodná  sebeláska.

Máte skupinu, studium, práci, šíření, a všechno. Musíte však k tomu připojit sebe! V opačném případě budete couvat pokaždé, a turbulence vám nedovolí se pohnout vpřed. Skupina musí prověřit všechny své přátele a takovým způsobem je ovlivnit, že se uvnitř budou více přizpůsobovat. To je náš problém.

Na jedné straně chceme, aby byla skupina co největší, aby každý mohl přijít bez podmínek. Jaký je v tom rozdíl, přijde-li člověk na lekci dvakrát za týden, nebo sedm dní v týdnu? Jaký je rozdíl v tom, kdy se vážně učí, nebo poslouchá na půl ucha? Zkrátka na nic víc není připraven! Kolik lidí se stalo vědci? Všichni ostatní školu opustili! Což v principu znamená, že ke vstupu do skupiny není zapotřebí striktních omezení. Všichni, kteří chtějí, by měli přijít! Zvláště v dnešní době, když tolik mluvíme o integrálním vzdělávání!

Na straně druhé, musíme upevnit spojení mezi námi, jak nejvíce je možné, a držet při sobě. Když se však podíváme na ty, kteří chodí jednou za týden; já sám budu takový.

A zde opět nacházíme rozpor, který je naší cestě typický a my neustále nemůžeme najít střední cestu. Pokud vás v tomto ohledu něco dobrého napadne, rád bych si to poslechl.

[114290]

Z kongresu v Petrohradu „Den třetí“, 14/07/2013, 5.lekce

Odpověď: Tím, že se zaobíráme mechanickými činnostmi.

Otázka: Řekněme, že se jeden obává, že jeho přání dosáhne machsom a stane se “pravdou;” pak nebude k čemu aspirovat. Můžete nám takovou situaci osvětlit a říci nám, co s tím?

Odpověď: To znamená, že jeden nemá přání dávat.

Otázka: Může to zpomalit náš vstup do duchovna?

Odpověď: Ano.

Otázka: Mohl byste nám prosím vysvětlit, proč k duchovnímu vzestupu potřebujeme rodinu? Jaký je rozdíl mezi ženatým a svobodným mužem a ženou? Pokud všechny mé skutečné činy jsou vykonávání úsilí k tomu, abych se sjednotil se skupinou a staral se o ni (a opravdu v to věřím), pak proč mám hledat svou druhou „půlku“ v duchovnu a vytvářet rodinu?

Odpověď: V tomto světě bychom měli odpovídat světu vyššímu.  To je důvod proč ten, kdo může, by měl mít rodinu. Tím urychlujeme naši duchovní cestu, nezpomalujeme ji.

[113013]