Filed under: Cesta, Člověk, Vnímání - Žádné komentáře→

Každý člověk je Stvořitelův dělník, i když to neví nebo necítí. Předpokládejme, že vaše „auto“ má motor, který jej pohání. Ve skutečnosti je to Stvořitel, který s ním pohybuje, tím že vás popohání utrpením zezadu a láká vás potěšeními zepředu. Proto se vaše „auto“ valí ať už chcete nebo ne, tím jak ujíždí od utrpení ve směru potěšení.

Nicméně, přijde čas, kdy dostanete „Jeep“, kterým Stvořitel nepohybuje. Musíte Ho sami požádat, aby nastartoval motor. A když od Něj dostanete sílu, můžete se pohnout ze svého místa pouze do té míry, do jaké jste ho požádali. Jinými slovy, vy a On pracujete jako partneři.

Zpočátku jste nevěděli, kam jste měli namířeno, proč, nebo za jakým účelem. Prostě jste jeli dopředu, aniž byste o tom přemýšleli. Prožili jste mnoho životů tímto bezvědomým způsobem. Pohybovali jste se kupředu, ale jen jako zvíře, které utíká před ranami. Je psáno, že takový život je zvířecí existence, což znamená, že nevíte, odkud vaše touhy pocházejí, a proč jednáte tak jak jednáte. Všichni lidé žijí tímto způsobem, prozatím.

Nicméně, poté získáte bod v srdci a objeví se spojení s Vůdcem. Začnete ho vědomě žádat, o svůj pokrok. Nyní si přejete osvojit si cestu a dosáhnout cíle, nejen se zbavit utrpení a přijímání rozkoše. Je pravda, že vás to nyní zajímá. Tento cíl není propojen s radostí, na čem záleží je, že to je pravda. V současné době jste uváděni do pohybu lží. Proto žádáte aby vám byla dána síla Světla, abyste mohli postupovat navzdory svým pocitům.

Člověk přichází ke studiu, přičemž opouští postup od „hořkého ke sladkému“ a vstupuje do pohybu od „lži k pravdě.“ Navzdory svým pocitům se pohybuje od úvah o pocitech k úvahám o mysli.

Nicméně, tato doba je potřebná dokud „nenastartuje auto a nezačne se pohybovat.“ Musí také projít „testem“ a získat „řidičák“. Tomu se říká „doba přípravy“, která trvá dokud nejste nakonec schopni usednout do auta a jet.

Z čtvrté části každodenní lekce kabaly 13/07/2010, „Úvod do knihy, Panim Meirot uMasbirot“

Filed under: Cesta, Duchovno - Žádné komentáře→

Filed under: Cesta - Žádné komentáře→

Otázka, kterou jsem obdržel: Mluvil jste o naší opakované tendenci utíkat od spirituality dlouho předtím, než se skutečně blíží. Jinými slovy, náš egoismus nás odtahuje od duchovního stavu tím, že nás vrací o určité kroky zpět. Jak se můžeme vyhnout pochybením a jít proti egu?

Moje Odpověď: Je potřeba se připravit dopředu. Když se to již děje, nic nepomůže. Ego dělá triky a zláká vás tak jako tak. Musíte se zajistit předem, zajištovat se neustále. Je to podobné horolezci, který je svázán s jedním člověkem, a tento člověk je spojen s jiným člověkem, a tak dále. Toto vzájemné propojení je zásadní.

Na naší cestě může osoba ztratit přilnavost každou chvíli. Bez tohoto propojení s ostatními padne do propasti, a pak musí vylézt zpět nahoru. Celý život takto může být promarněn. To je důvod, proč může člověk  během svého života selhat v dosažení spirituality nebo v postupu přes 125 duchovních stupňů.

Vše je uspořádáno velmi přesně, logicky a řádným způsobem. Je to přírodní zákon. Neexistuje žádné rozmazlování ze strany Stvořitele, kde by říkal: „Ach, vy jste tak malí, miluji vás, budu pro vás dělat všechno …“ Ne, nic takového neexistuje. Síla odevzdání a síla přijímání jsou v opozici vůči sobě. Člověk mezi nimi musí najít správné propojení a jednat přesně. To je zákon.

Není to jako náš svět, kde jsme se tak nějak přizpůsobili a vytvořili si pro sebe nepřirozené podmínky. V přírodě neexistuje žádné milosrdenství podle našeho chápání tohoto pojmu. Naše chápání milosrdenství je takové, že dostáváme to, co si nezasluhujeme. Nicméně to je nesprávné. Proč by to tak mělo být? Protože jste tak krásní?

Proto kdybychom pochopili podstatu přírody, a jak bychom se měli s ohledem na ni chovat, opravdu bychom uspěli. Místo čekání na milosrdenství, bychom měli činy Stvořitele osporavedlňovat. Měli bychom studovat přírodní zákony a přesně je provádět uvnitř sebe. Pak nebudou žádné problémy. Uvidíme, jak dokonalé a věčné jsou, a staneme se stejnými jako ony.

Otázka (pokračování): Jaké je řešení? Jak je možné připravit se předem?

Moje odpověď: Jen tím, že jsem spojen s ostatními. Tato podmínka nám byla vyhrazena. Pouze stav vzájemné záruky může pomoci. Je to stejné jako s horolezci. Jen ty a já spolu můžeme dosáhnout cíle. Jinými slovy, musím myslet na tebe i na sebe stejně. Musím se starat o každý z tvých činů, stejně jako se starám o své vlastní.

Otázka (pokračování): U horolezců je zřejmé, že pokud někdo padá, je možné to skutečně vidět. Ale tady je to jiné. Pořád se vracíte k příchuti tohoto světa a dělá vám to radost.

Moje odpověď: Toto rovněž spadá pod stejný program vzájemné záruky, vzájemného poznání, že postupujeme v tomto stavu a potřebujeme se držet navzájem. Musíme si to uvědomit.

Člověk by se měl starat o to, co se stane s ostatními, protože jinak nedosáhne cíle. Pak, pod vlivem vrchního světla, ve vztahu k nim získáte takový pocit, že se stávají důležitějšími, než jste vy. Stejně jako v našem světě, když se začnete starat o dítě někoho jiného, toto dítě se pro vás stane důležité a začnete ho milovat. To je vliv vrchního světla.

Zkuste to a uvidíte.

Filed under: Cesta - Žádné komentáře→

Člověk nemůže něčeho dosáhnout či se rozvíjet sám o sobě. Nebude schopen si spiritualitu byť na chvilku udržet. Pokud si člověk myslí, že se může vyvíjet sám prostřednictvím kabalistických knih, udržet se na spirituální cestě konáním nějakých skutků, pak se jedná o sebeklam. Člověk bude lhát sám sobě a marně bude doufat v povznesení. Bez účasti a spojení se skupinou, což se nazývá vzájemná záruka, nemáme naději zůstat ve spirituálním světě ani na chvíli.

A kromě toho být přítomen ve spirituálním prostředí neznamená být v něm fyzicky. Na čem záleží je to, jak silně si člověk přeje být tímto prostředím ovlivňován, jelikož právě to svědčí o jeho touze být pod vlivem Vyšší síly či Stvořitele. Pokud však jen o samotě čte kabalistické texty, nebude pod vlivem Stvořitele, protože všechno, co přečte, prochází skrz jeho egoistický filtr. Knihy bude vnímat, chápat a cítit tak, jak si přeje jim rozumět!

Tak jsem pod vlivem Stvořitele pouze, pokud to, co čtu, ke mně přichází prostřednictvím skupiny. Stvořitel či Světlo “přebývá mezi svým lidem,” myšleno ve skupině, v seskupení duší.

Individuálně nemáme možnost spirituálního rozvoje. Musíme pochopit, že naším jediným nástrojem k odhalení Stvořitele je naše spojení.

Ze čtvrté části každodenní kabalistické lekce 06/06/2010, článek „O významu společenství“

Filed under: Cesta, Duchovno, Spojení - Žádné komentáře→

Otázka, kterou jsem obdržel: Když zlo vítězí a vše vypadá bezútěšně, kde máme najít sílu požádat Stvořitele o pomoc?

Má odpověď: I když člověk uvnitř najde sílu překonat „pád“, bude to sobecký úspěch. Jeho nápravě to nepomůže. Pouze pomocí síly, která přichází od skupiny, je možné překonání a postup.

Padáte, protože Vám Stvořitel přidal další přání, které vyvolalo větší spojení s ostatními dušemi. Větší přání není přidáno do Vašeho „bodu v srdci“, ale spíše se zjeví jako chybné spojení s ostatními dušemi. Cítíte, že jste udělali krok vpřed, ale ve stejnou dobu víte, že je falešný, a že jej musíte napravit.

Náprava je možná pouze za podmínky, že si přejeme být inspirování skupinou, uvědomíme si, že shovívavost přináší jednotu a žádáme Vyšší sílu, aby nás spojila s ostatními. Pouze za těchto podmínek provedete nápravu na správném místě.

Ze čtvrté části každodenní kabalistické lekce 01/06/2010, Spisy Rabašovy

Filed under: Cesta, Jednota - Žádné komentáře→

Otázka, kterou jsem obdržel: Jak prověřím, zda jsem skutečně vystoupil na spirituální žebřík a nepodvádím sám sebe, abych udělal radost svému egoismu?

Má odpověď: Ze Světa nekonečna do našeho světa a zpět vede žebřík, skládající se ze spirituálních schodů, které se odlišují v tloušťce a hrubosti touhy (vůle přijímat) a její clonou, která ji přeměňuje na odevzdání. Všechny rozdíly jsou pouze ve clonách.

Jak stoupám po schodech, moje míra odevzdání narůstá do ekvivalence s tím, které existuje na následující, vyšší úrovni, zatímco má povaha, mé původní vlastnosti zůstávají stejné. Proto každý z nás při svém stoupání po těch samých schodech odevzdává jinak, svým vlastním způsobem.

V našem světě, který se nám zdá vzhledem k spirituálnímu světu jako jeden schod, je 7 miliard lidí a každý z nich je jiný. Podobně je jich 7 miliard na každém ze 125 spirituálních schodů, všechni se liší, ale mají společnou formu. Ve spirituálním světě vše existuje kvůli odevzdání; avšak každý schod se liší druhem odevzdávání.

Zdá se nám, že jediný rozdíl je v množství: větší či menší odevzdání. Nicméně, 125 schodů se neliší v množství odevzdání, ale spíše má každý z nich zcela nezaměnitelný vztah ke Stvořiteli, jiný druh spojení. To je důvod, proč jsou navzájem odděleny.

Z druhé části každodenní kabalistické lekce 25/05/2010, „Předmluva ke komentáři Sulam“

Filed under: Cesta, Duchovno - Žádné komentáře→

Otázka, kterou jsem dostal: Světový sjezd k Zoharu právě skončil. Na sjezdu jsme viděli přes tisíc lidí různých ras a národností, z nichž s sebou mnohé nesou různé historicé stereotypy. Zcela neočekávaně se během pouhých dvaceti – třiceti hodin všechny rozdíly ztratily a daly vzniknout lásce a spojení. Co nám chybí, abychom v tomto stavu byli neustále?

Moje odpověď: Na sjezdu lidé cítili jednotu, inspiraci a důležitost cíle. Avšak od setkání uběhlo dvacet hodin a sotva si dokážeme vzpomenout, jaké to tam bylo. Vše se z našich smyslů a paměti ztrácí. Proč takto nemůžeme pokračovat a být v tomto stavu vždy?

Tento stav, stejně jako všechno ostatní v našem životě, nemůže trvat dlouho. Inspirace a entuziasmus dosáhnou vrcholu a pak se člověk uklidní. Je nemožné, zůstat ispirován napořád. To se odvíjí od zákona obráceného vztahu mezi Světlem a touhou: V jednom okamžiku se musí zvýšit Světlo a v druhém touha. Zvyšují se střídavě a díky tomu postupujeme, jako bychom na dvou nohách kráčeli podél střední linky, které spojuje dvě zbývající linky, levou a pravou.

Dvě linky se spojují pouze za účelem zatlačení dopředu, a pak opětovného započetí pohybu. Nejprve se přesuneme doprava, kde získáme důležitost cíle, spojení a touhu pokračovat a jít.  Pak zleva přichází těžkost srdce, abychom měli něco, na čem pracovat a vracet se ke střední lince. Takto postupujeme. 

Proto nemůže tento stav trvat dlouho: Šlo by to proti naší přirozennosti. Dokonce bych řekl, že není nežádoucnější stav, než být v neustálé eufórii. Člověk musí cítit, že postupuje, pracuje a překonává určitý vnitřní odpor, místo toho aby byl pořád „nahoře v oblacích.“

Naší prací je přesně cítit, že něco dáváme a něco přijímáme, a znovu dávat, a znovu přijímat. Musíme cítit odpor, činnost a dosažení. Proto je tolik potěšení v těžké práci a obtížné přípravě, která kulminuje na tak velikém sjezdu, kde vidíme výsledky naší práce a užíváme si po dva nebo tři dny to, čeho jsme dosáhli. avšak poté se znovu vracíme do stavu břímě, překonávání, hledání, objasňování a náprav, abychom nakonec dorazili k dalšímu krásnému výsledku.

Je to protože Stvořitel a stvoření stojí navzájem proti sobě jako dvě opačné vlastnoti: touha přijímat a touha odevzdávat. Rovnost mezi nimi je dosažena pouze prostřednictvím takových vzájemných činů. Postup je jinak nemožný. Nemůžeme zůstávat v malém stavu (Katnut) nebo v Chafec Chesed: Musíme postupovat dopředu!

Lekce po Sjezdu k Zoharu, 11/05/2010

Filed under: Cesta - Žádné komentáře→

Filed under: Cesta - Žádné komentáře→

Z knihy Šamati, článek 197: Kniha, autor, příběh. Kniha je považována za (stav), který předchází tvorbě (plánu). Autor je majitel knihy. Spojení autora a knihy zaujímá formu „příběhu,“ to jest Tóry spolu s Dárcem Tóry.

Vidíme se uvnitř nějakého druhu reality a musíme zkoumat abychom zjistili, jaký to má význam? Je to iluze nebo pravda? Nebo jsou ty dvě možná stejná věc? Stejný program, který se uvnitř mě odvíjí spolu s řetězcem příčin a následků. Ale kdo je autorem? Budu uvnitř sebe schopen rozpoznat autora příběhu, který čtu? 

Kniha (tato celá realita) již existovala, než jsem ji začal číst a objevovat. Avšak všechna odhalení se odehrávají uvnitř mě, protože, jak procházím knihou od začátku až na konec, ten příběh čtu a získávám dojmy z jeho plynutí.

Do stupně, do kterého se s ní obeznámím a jsem v ní zahrnut, odhaluji uvnitř toho příběhu autora knihy. Jak jdu dovnitř knihy, její příběh mě začíná budovat a tlačí mě, abych se také stal jejím autorem (či písařem).

Příběh je Tóra, která nás vede k úplnému odhalení celé knihy, ve které jsme společně s Tím, kdo Tóru dává. Každý z nás to pro sebe odhaluje na novo, ale potřebujeme učitele aby nám pomohl číst tuto knihu.  Podobně čte v našem světě dospělý dítěti, dokud dítě nevyroste a nenaučí se číst samo.

V kabalistické vědě musí dospělý (duchovně mluvící) pomhat dítěti. Člověk nemůže odhalit knihu sám, ale pouze když mu je předána od učitele (na studenta). Takto se každý z nás musí naučit číst knihu a procházet tímto příběhem, aby odhalil uvnitř knihy odhalil autora.

Dokud se nanaučím číst sám a procházet celou touto cestou, neodhalím knihu a jejího autora, protože to je možné jen tehdy, když jsem Mu podobný. Postupně se sám stávám autorem, jelikož píšu Tóru na látku (hmotu) své touhy, která neustále přejímá nové formy písmen.

Dokonce i když byla tato kniha již napsána Autorem, stávám se jím též. Když tím příběhem procházím od počátku do konce, srovnávám se a spojuji s knihou, autorem a příběhem.

Poznámka: V hebrejštině slovo Sofer znamená jako spisovatele (autora), tak písaře. Jediným autorem je Stvořitel, který napsal pouze jedinou knihu, Tóru, která zahrnuje vše. My ji pouze přepisujeme (odhalujeme), každý z nás uvnitř sebe.

Filed under: Cesta, Knihy - Žádné komentáře→