Desítky by se neměly izolovat jedna od druhé. Žádná z nich by se neměla cítit oddělená, odlišná od ostatních. Připojuji se k desítce, abych neutralizoval své ego a byl oddán celému světu. Pokud k tomuto pocitu nedospěji, pokud nejsem oddán světu, nejsem s ním spojen, pak je moje desítka k ničemu. Nepřipravuje mě totiž správně.

Desítka je mini-svět, v němž se spolu s ostatními učím vzájemně se začleňovat. Neboť když nejsem začleněn do druhých, nevytvářím správně své ego – směrem od lásky ke stvoření k lásce ke Stvořiteli.

V desítce musím vytvářet nejrůznější cvičení, abych se naučil vycházet ze sebe, abych se cítil „rozprostřený“, „rozmazaný“ mezi všemi. Neexistuji, necítím sám sebe, svou individualitu, své JÁ – a desítka by mi v tom měla pomoci. „Ať člověk pomůže bližnímu svému,“ – takto bychom měli být navzájem propojeni.

V důsledku toho by v „centru“ desítky měla hořet naše společná touha, která patří každému z nás. A v této touze cítím, že neexistuje „já“ a „ostatní“, ale pouze „MY“.

Uvažujeme, cítíme, rozhodujeme se pouze tak, že vycházíme z této jednoty – pouze z NÁS. Potlačuji vše, co je „JÁ“, a pozvedávám, pěstuji vše, co se týká NÁS. Mé myšlenky a pocity vznikají jen z naší jednoty a na svět, na vše kolem sebe se dívám pouze skrze ni, jako skrze brýle nebo dalekohled.

Zde je nutné určité vnitřní úsilí, aby člověk „rozptýlil“ své JÁ, nedovolil svému JÁ se soustředit na sebe, ale udržoval v pozornosti pouze střed skupiny, kde jsme MY společně – a takto viděl svět, skutečnost. Nic, co by nepatřilo k NÁM, pro mě neexistuje.

V tomto vnitřním úsilí by měl člověk co nejvíce žít a pracovat. Neboť právě skrze střed desítky, který si představuje, obdrží světlo, které vrací ke Zdroji.

Avšak kvůli tomu, aby zaměření na MY, na střed desítky, bylo správné, musí celá desítka udržovat záměr ve prospěch odevzdávání. Jak se to prověřuje? Podle jejího vztahu k ostatním desítkám a ke světu. Když se desítka spojí v jeden celek, když se desítka stane jedním celkem, tato jednota nabývá na objemu – opět se zmenšuje na jednotku a opět nabývá na objemu, dokud nakonec nedojdeme k Jednomu, ke Stvořiteli.

Kritériem naší jednoty je tedy touha desítky se spojit se všemi ostatními a stát se s nimi jedním celkem. Jak toho dosáhneme? Jak mohu sám sebe prověřit?

Mohu se prověřit, když se připojím k libovolné desítce, zda se všude cítím tak, jako bych byl ve své první desítce. Neexistují žádné primární a sekundární desítky a mně nezáleží na tom, ve které jsem. Prostě se spojuji s lidmi, kteří se chtějí spojit – spojuji se bez rozdílu.

Aby naše práce byla co nejčistší, nelze považovat současnou desítku za svůj „domov“ a všechny ostatní za „cizí území“ nebo „zámoří“. Ne, mým „územím“, stále stejnou desítkou jsou všichni lidé, kteří se chtějí sjednotit. Stačí sebemenší tíhnutí k jednotě z jejich strany a již spolu s nimi mohu být ve spojení.

Z rozhovoru o desítkách, 20. 8. 2013.

Originální článek zde.

[#115066]

Filed under: Desítka, Skupina, Spojení | Add Comment →