Existuje jedno podobenství nebo anekdota:

V nebesích probíhá rozdělování – do pekla nebo do nebe. Přichází řada na slavného kazatele. Je klidný – a najednou je poslán do pekla.

Říká: „Jak mohu jít do pekla?! Přede mnou jste poslali do nebe jednoho odvážného řidiče!“

Na to mu odpovídají: „Co sis myslel? Na tvých kázáních všichni spali. A když on vezl lidi, všichni se modlili.“

Otázka: Jak bychom se k tomu měli vztahovat? Máme být vedeni k modlitbě, dokud žijeme? Nebo jak to vlastně má fungovat?

Odpověď: Jsme vedeni. Pokud se snažíme dosáhnout spojení se Stvořitelem, kladou se před nás různé překážky, podmínky – a my, ať chceme nebo ne, vidíme, že tyto podmínky nejsme schopni splnit. Ledaže bychom obdrželi silnou pomoc shora.

Otázka: Takže pokud usilujeme o spojení se Stvořitelem, máme být za všechny ty věci a překážky vděční?

Odpověď: Za tu hůl.

Otázka: Pořád říkáte: „Polib tu hůl, která tě bije.“ Takže ji máme políbit? A právě tak bychom…

Odpověď: Jinak se budeme řídit naším egoismem po takových klikatých cestách – jako ryba, která plave.

Otázka: Jak se tedy máme vztahovat ke všemu, co nás přivádí k modlitbě, i když ještě nesměřujeme k cíli stvoření?

Odpověď: Musíme se navzájem povzbuzovat. Musíme jít příkladem. Musíme se sebou trochu zatřást.

Otázka: A co já, obyčejný člověk, který neusiluje o spojení se Stvořitelem, který se snaží jen klidně a jednoduše žít tady na zemi – jak se mám stavět k tomu, co mě vede k modlitbě – k těm neštěstím, těm problémům?

Odpověď: Je přirozené, že člověk nechce ani utrpení, ani modlitbu, ani nic podobného.

Otázka: A jak bych se k tomu měl stavět? Měl bych od toho utíkat?

Odpověď: Samozřejmě. Nejlepší věc, kterou můžeš udělat, je od toho všeho utéct – tak to dělají všichni.

Otázka: Takže když po ničem neusiluji, a jen chci dobře prožít tenhle život tady na zemi…?

Odpověď: V tom případě „není třeba utrpení a není také žádná odměna“.

Otázka: A co poradit takovým lidem?

Odpověď: Rada pro takové lidi je: snažte se žít tiše. Ještě níž, ještě tišeji, ještě klidněji. A ať tak žijí.

Otázka: Aby vlny šly nad námi?

Odpověď: Ano, ale takový je jejich osud. Jsou lidé, kteří to chtějí. Jsou i tací, kteří s tím nesouhlasí. A pak jsou tací, kteří nesouhlasí, ale po pár ranách – už souhlasí.

Otázka: Takže dřív nebo později ty rány člověka donutí – když už tady je a chce tu zůstat?

Odpověď: Všechno závisí na kořeni duše.

Otázka: A rada pro ty, kteří usilují o Stvořitele, o spojení?

Odpověď: Pro ně je nejdůležitější přiblížit se ke Stvořiteli – a je jedno, jakou cestou: ať už dostanou po cestě pár ran, nebo něco jiného.

Otázka: Takže tak či onak, budou a měli by vnímat ty útoky jako pomoc?

Odpověď: Samozřejmě.

Otázka: Takže to podobenství je spíš určeno těm, kteří se obracejí ke Stvořiteli?

Utrpení existuje vždy. Ale pokud není kritické, ale obyčejné, každodenní, různá jiná utrpení – jsou vždy dobrá.

Otázka: Takže tak se k nim máme vztahovat?

Odpověď: Ano.

Otázka:  A co se stane, když je takhle začnu vnímat?

Odpověď: Jde o utrpení, které člověka neodvádí od budování správného života, správného spojení s ostatními a se Stvořitelem. A pokud je ho příliš, tak to není ten správný druh utrpení.

Z televizního pořadu „Zprávy s Michaelem Laitmanem“, 4. 8. 2022.

Originální článek zde.

Filed under: Člověk, Duše, Náprava | Add Comment →