Otázka: Proč se říká, že dělám všechny opravy ve mně?

Odpověď: Neopravuji sebe, ale pouze můj postoj a spojení. Zlý sklon není ve mně, ale mezi mnou a ostatními – v mém postoji vůči nim.

Potřebuji být s někým ve spojení proto, abych zjistil, zda je toto spojení dobré nebo špatné a zda vyžaduje změnu. První stupeň spočívá v odhalení, že tato síť existuje. Od tohoto okamžiku dále se začnu pohybovat dál a dál, vědomě odhalovat to, co je třeba opravit: jaké vztahy a vlastnosti jsou nyní vyžadovány a které vlastnosti budou třeba později.

Postupně tak odhaluji celý systém vztahů mezi mnou a ostatními. Ale pak zjistím, že to bylo vlastně spojení se Stvořitelem. Jedná se o dva stupně v práci.

Pokud mohu s jistotou pracovat bez jakéhokoliv odkazu na sebe, odhaluji, že Stvořitel se skrývá za sousedem. Do té doby toto není jasné, mohu ukrást trochu tady a tam a dělat různé egoistické kalkulace. Stvořitel mi pomáhá zjistit, které kalkulace jsou správné, a proto se mi ukazuje v podobě přátel nebo některých jiných hmotných obrazů, se kterými mohu vzájemně pracovat.
[83397]
Z 1. části denní lekce kabaly 9. 7. 2012, spisy Rabaš

Otázka: Proč je první fází po fázi kořene neživá povaha? Proč vše nezačne z jiné fáze?

Odpověď: Protože tato nejnižší fáze v sobě zahrnuje vše. Nejsou v ní žádné vnitřní rozdíly, a tak nemůže nic rozlišovat na vnější straně. Mluvíme o vyšším Světle pouze vzhledem k nádobám stvořených bytostí. Proto, neživá povaha je první fází, ve které stvořené bytosti obdrží pouze sílu omezení, která jim neumožňuje objevit více, než objevují nyní.  

Síla omezení působí na nádoby a Světlo, které v nich může být odhaleno. Působí na všechno. Otázkou je: Co tato síla ovlivňuje? Má vliv na střed stvořené bytosti nebo jeho limity? Jinými slovy, na co působím při restrikci – na své přání přijímat nebo na Světlo? 

Samozřejmě, ovlivňují své přání. Nikdy nemám vliv na Světlo. 

Omezím přání přijímat a udržuji ho. Díky tomu na nic „neskočí“. Tak omezím sám sebe, abych Světlo získal jen tímto způsobem. Je to tím, že vím, že na více nemám sílu, takže neustále „udržuji hranice,“ udržuji své ego v neutrálním stavu.

To je fáze neživá: Ego se stále vyvíjí, a já jej neustále držím na té samé neživé úrovni. Vlastně to je ohromná pozitivní práce, která se odehrává v různých formách. Svou povahou však patří k neživé úrovni: Sám své přání umisťuji do režimu neživého, kde mé přání zůstává stejné.

Uvnitř tohoto přání pracuji ve vztahu ke Stvořiteli. Co mohu dělat? Uvnitř Něj se anulovat.  Tak mohu být ve Stvořiteli a splynout s Ním, mohu v Něm být obsažen, což je atribut úrovně neživé. Nedovolím sám sobě nic, kromě sebe-anulování. Představte si, že jste uvnitř ohromné síly, a nemáte jinou možnost, než tuto, jak se jí můžete držet. 

Na druhou stranu mě toto připravuje pro další, vegetativní úroveň. Je tomu tak tím, že uvnitř mě dochází k neustálým změnám, které narůstají až do páté fáze neživé úrovně. Mohli bychom si myslet, co kdybych se namísto malého oblázku stal velkým vzácným drahokamem? To ale zatím není vše: Změny, kterými jsem prošel, mě naučili, co znamená růst. Vzestup ve fázích neživé úrovně uvnitř mě zrodil rozum, neboť jsem měl možnost věci porovnávat a přivyknout si na konkrétní fakt nestability. 

Své narůstající potěšení jsem čas od času omezil, ale v tu samou chvíli jsem následoval změny, dokud jsem nepochopil, že se opravdu mohu změnit, a posunul jsem se dále na úroveň vegetativní. 

Tak mluvíme o kvalitativním vývoji a nikoli o kvantitativním: Na konci neživé úrovně, v jeho poslední, čtvrté fázi, již ze zkušenosti chápu, že se dokáži sám změnit, vědomě a cíleně. Tak se zrodí příležitost, posunout se z poslední úrovně neživé fáze do vegetativní. V tomto místě se vytváří počáteční bod, změnou v přání.

Každá taková změna pochází ze Stvořitele ve formě obnovující síly. Nikdy bych úvodní podmínky pro růst nenašel uvnitř sebe. Proto, Stvořitel mě nejenže rozvíjí; vkládá do mě Svou sílu tvoření tak, že se Mu budu podobat. Výsledkem tohoto vývoje se ve stvoření staneme my a Stvořitel partnery. Jeho cílem není zvětšit přání přijímat, tím že by jej prováděl řadou změn, ale spíše, aby mě naučil Svému umění. A co více, učí mě kvalitativním způsobem. 

Tak díky všemu, čím procházíme, dosáhneme Jeho činů podle pravidla: „Podle Tvých činů Tě poznáme.”
[83418]
Ze 4. části denní lekce kabaly 17/7/2012, „Úvod ke knize Zohar“

Otázka: Víme, že můžeme od Stvořitele přijmout potěšení pouze tehdy, je-li pro nás důležité. Dostáváme se k tomu, že i v případě, kdy přede mnou stojí zeď, vše záleží na tom, jek je to pro mě důležité. 

Odpověď: Oba, jak Rabaš, tak Baal HaSulam vypráví příklad nevěsty, která je spokojena, když ten, kterého považuje za důležitého, souhlasí, že si ji vezme. Tím, jakoby si ji „koupil“. Ale nic nezaplatil; nic jí nedal, tak proč je s tím spokojená? Protože on je pro ní důležitý. 

Co dostává naše přání přijímat od Stvořitele? Nic. Ale On je velký, a my jsme připraveni na „svatbu“; souhlasíme s tím, že k Němu přilneme srdcem a duší v nekonečném, úplném splynutí. Stvořitel si vás „koupí“ pouze svou důležitostí. Je to ta jediná věc, kterou nabydete svým vývojem, a to je to, co vás naplňuje.

Naše přání – které díky Světlu roste, které od Stvořitele přijalo dávání – z čeho se chce radovat? Vlastně se chce těšit z velikosti a ničeho jiného. Nemůžeme se těšit z radosti jako takové; k tomu dochází pouze v našem světě s imaginárními potěšeními, které pochází od Stvořitele do bodu něčeho z ničeho. Radosti tohoto světa jsou k mání pouze k tomu, aby nás podporovali do doby, dokud nezačneme chápat Stvořitelovu velikost. Všechny duchovní úrovně jsou uvědoměním Jeho velikosti, a s Jeho pomocí se radujeme, pokud Mu chceme dávat. 

Na druhé straně, zlý sklon, Faraón, je snaha radovat se přímo, ale znovu pouze Stvořitelovou velikostí. To se nazývá duchovním potěšením. 

Zdá se, že velikost je nezbytná pouze k tomu přemoci naše ego, a poté se bude schopno radovat, aby dávalo, ale není tomu tak; veškerou naší prací je pozvednout Stvořitelovu velikost v našich očích. Tím rozvíjíme nová přání, a důraz se přesouvá z přijímání přímých egoistických potěšení na přijímání potěšení z Jeho velikosti; tak nakonec dosáhneme Klipot (skořápek), a to vůbec není jednoduché. 

Stvořitelova velikost nás předchází a je velice složité dostat se z tohoto zajetí. Vždyť celou podstatou stvoření jsou příčky žebříku. Když někdo z vyššího stupně na mě září trochou své velikosti, pak se vzdávám, stanu se závislým na kořenu a od té chvíle je mým “bossem”, “králem.”

Já však chci jednat jinak, vědomě a inteligentně. Chci se ubránit výhodě vyššího, kterou nade mnou má; nechci být uplacen Jeho důležitostí a Jeho silou. 

To znamená, že to není jen o přijímání od Něj. Během úrovně důležitosti zápasíme. Nechci pracovat jen ve prospěch vyššího zkrátka proto, že On je velký. Tím sebe jednoduše anuluji přirozeně. 

Otázka: Znamená to, že všechny kabalistické knihy a všechna ta léta vývoje byly zasvěceny pouze jediné věci, nezávislému uvědomění si Jeho důležitosti?

Odpověď: Správně, a není náhodou, že je moderní svět tak zmatený, a že nikdo nechápe, o co jde. Vždyť vše se vyvíjí pouze kolem bodu spojení. 

Otázka: Stále však není nic důležitějšího v tomto světě. Nesnažím se povznést důležitost něčeho falešného. Jsou všechny světy a všechny úrovně určeny pouze k tomu?

Odpověď: Byly stvořeny jako důsledek naplnění přání Světlem a dalo mu různé formy. Čím nás Stvořitel naplňuje? Jaké potěšení získává tím, že stvořil stvoření, že bude chtít pouze to? A co více, má Stvořitel něco jiného, než sílu dávání? Nikoli. Stvořil mechanismus přijímání ve stvoření, úrovně především pro tuto sílu dávání; rozvíjíme se pouze podle této důležitosti. 

Kde jsou potěšení, která pro mě připravil ? Kde je pohoštění, které hostitel připravil, podle známého příkladu? 

Neexistuje dokonce ani jedna unce takového potěšení, jaké si představujete. Není žádné pohoštění, ačkoli by se to tak mohlo zdát, je to pouze iluze. V našem světě si vystačíte s falešnými radostmi, hltáte pochoutky, ale nejste naplněni. Takže se zbavte té iluze a začněte rozlišovat stupně velikosti Dávajícího. Tehdy začnete soudit věci v rámci mezí svého přijímání.   

Nyní bychom mohli pochopit, co se stane při první restrikci. Malchut začala omezovat sama sebe, když odhalila, že přijímá ve vztahu k Dárci; odhalila propast mezi přijímajícím a Dávajícím a ne mezi hladem a vynikajícím pohoštěním. Je to velikost Dárce, která mě dostane ze sebe ven. Nepočítám toto „potěšení“, ale spíše potěšení od Dárce. Když objevím dávání na Jeho straně a přijímaní na mé straně, jsem naplněn hanbou, ne kvůli pohoštění, ze kterého se těším, ale z hanby, když vidím Jeho velikost v porovnání s mou ubohostí.

[83415]
Ze 4. části denní lekce kabaly 17/7/2012, “Úvod ke knize Zohar”