Jako by nám čas protékal mezi prsty, to je pocit mnoha lidí. Samé naléhavé, neodkladné věci a to nejdůležitější stále odkládáme, až najednou už není čas. Jak správně s ním naložit, abychom každou minutu využili co nejefektivněji? Nejprve si ujasněme výraz „co nejefektivněji“.

Dejme tomu, že svůj život chci věnovat uspokojení základních tužeb po jídle, sexu, rodině, bohatství, slávě a poznání. Tyto touhy jsou vlastní každému člověku a v různých kombinacích nám dávají vzájemnou odlišnost.

Tyto kombinace určují naše životní cíle, ty se však časem mohou měnit podle toho, nakolik jsme závislí na svém okolí a jeho preferencích. Silný vliv okolí ve mně může probudit touhu po vědě, moci nebo penězích až do té míry, že původní priority, jídlo, sex a rodina mi zůstanou jen k dosažení slávy nebo moci. Může to však být i naopak.

Na společnosti závisí, jak člověk realizuje sám sebe, ale velmi důležité jsou zároveň i přirozené sklony k určité, jemu vlastní oblasti. A právě tady probíhá neustálý boj mezi jednotlivcem a společností. Člověk se chce realizovat prostřednictvím společnosti, zatímco společnost, pokud je to možné, chce potlačit jeho osobitost a využít ho pro své vlastní dobro bez ohledu na jeho přání.

Jednotlivci sami o sobě totiž pro společnost nemají žádnou hodnotu, kromě toho, nakolik se do ní začleňují. Jestli tedy chci sám řídit svůj čas, musím být skutečně rozvinutou osobností vnitřně i společensky. Právě ve spojení těchto dvou oblastí nebo na jeho hranici najdu pro sebe optimální realizaci.

Musím vycítit, jaký je cíl společnosti, oč usiluje, a porovnat to se svým vlastním směřováním a přirozenými sklony: jaký by byl můj cíl, kdybych mohl celý svět změnit ve svůj prospěch, a jak mohu své okolí využít k seberealizaci. Teprve potom lze říci, že začínám řídit svůj čas a využívat ho co nejefektivněji.

Povznést se nad čas

Na konci života mnoho lidí zjistí, že cíle, které si kdy stanovili, byly nesprávné. Honili se za požitky, co jim unikaly, aby nakonec zůstali „u prázdného hrnce“ a teď už jim nezbývá než litovat promarněného života. Také začínají objevovat, co dříve přehlíželi, že existují i vyšší, nepomíjivé a jak se říká, nadčasové hodnoty. A právě ony – láska a odevzdávání, nikoliv přijímání, mohly jejich život učinit úplně jiným. Oni však nedokázali svůj čas správně využít a teď už ho zbývá tak málo…

Proto je nezbytné už od mládí lidi učit, jak správně stanovovat cíle ve svém životě a správně využívat čas k jejich dosažení. Pak se jim otevře možnost povznést se na úroveň existence nad časem, který nám byl dán právě k tomu, abychom se nad něj povznesli. Co to znamená?

Především je třeba pochopit, že čas je pouhý pocit v našem těle a mimo něj neexistuje. Jde o velmi subjektivní, vnitřní vnímání člověka. V čase funguje náš organismus. Měříme jej frekvencí dechu, srdečním tepem, rychlostí metabolismu, tedy podle života našeho těla. Pokud se však od něj odpoutám, mohu se povznést k jiné časové ose. Už to nebude čas, ale sled činností, které jsem schopen vykonávat. A to na čase vůbec nezávisí.

Je to představa náročná, ale takové měření existuje. Přece Einstein nám řekl, že čas je relativní: lze ho roztáhnout nebo stlačit, dokonce i úplně zastavit. A když získáme další systém vnímání, založený na činech odevzdávání a přijímání, pak na vstupech a výstupech tohoto systému začneme pociťovat zcela jiný život, mimo čas a prostor.

Nová matrice vnímání

Náš svět se dělí na čtyři úrovně: neživou, rostlinnou, živočišnou přírodu a lidskou úroveň — tu nikoliv v jejím materiálním projevu, ale v duchovní oblasti. Čím se tedy od zvířat lišíme? Z fyziologického hlediska patříme do stejného živočišného světa. Lišíme se svou vnitřní podstatou a vnitřním rozvojem.  Proto musíme vystoupit za hranice času, pohybu a prostoru, které náleží těmto třem úrovním — neživé, rostlinné a živočišné — a začít život na stupni Člověk. Zatím ještě tohoto stupně nedosahujeme, ale čeká na nás.

Potěšení přijímané na tomto stupni nezávisí na čase a není omezeno prostorem, protože je určeno pouze upřímnými vztahy mezi lidmi a láskou k bližním. Ty dávají člověku opravdové potěšení a naplňují ho a pozvedají nad živočišnou úroveň k pocitu věčného života. Tento stupeň se nenachází v našem světě. Teprve jej musíme rozpoznat, vytvořit a žít v něm. Není totiž spojen s naším tělem, ale s novou matricí vnímání, s novým vědomím

Chceme-li se tedy naučit řídit svůj čas, musíme se nad něj povznést k realizaci své duchovní úrovně, ke stupni Člověk, tedy k odevzdávání a lásce.

Originální článek zde.

Filed under: Duchovno | Add Comment →