Je nespočet důvodů k rodinným neshodám a teď k nim přibyl další: politika! Z veřejného prostoru vtrhla až do rodiny a začala ji trhat na kusy. Řeknete možná: copak se milující srdce starají o politiky a o jejich projevy? Nemají snad dost vlastních životních výzev? Jenže se ukazuje, že nemají.

Politické vášně vřou a narůstají i v rodině. K hádkám nezřídka dochází před dětmi a ke všemu se na noc rodiče rozcházejí do různých pokojů? Z blízkých jsou dílem okamžiku vzdálení lidé. Přitom by stačilo dát si pauzu. Počkat. Vychladnout. Možná by uviděli, jak umělý je konflikt, do kterého jsou záměrně vtahováni a který ničí jejich vztah.

Hry na demokracii

Týká se to zejména Ameriky rozdělené v posledních letech na dva nesmiřitelné tábory vedoucí válku na všech frontách, rodinu nevyjímaje. Dilema „republikáni versus demokraté“ to ale nevyřeší, protože jedni ani druzí dnes pořádně nevědí, co pro Ameriku udělat. Politika je za normálních okolností nedokonalým, ale užitečným nárazníkem mezi vládou a lidem, mezi různými tábory a zeměmi. Pokud si však začne osobovat příliš mnoho, pak pouze vyostřuje nerovnováhu a zasévá sváry.

Hry na demokracii nás zavedly do slepé uličky, kde se rodina stává jednou z obětí rozpadu společnosti. Dříve si manželé nesedli povahově, dnes je dělí politický postoj. Ale není v tom velký rozdíl. Tam i tam je třeba umět zastavit a poodstoupit od nutkavé potřeby dokázat svoji pravdu.

Opravdová láska

Existuje prastaré univerzální pravidlo: všechny rozdíly přikrývá láska. To znamená, že pro lásku vůbec nemusíme být „heboučcí a nadýchání“. Opravdová láska je plodem všeho, co nás dělí. Je dvěma stranami jedné mince. Je společným stupněm, na který vystupujeme ze dvou protikladných pólů. Všechny překážky a rozpory nás k lásce pouze přivádějí – znovu a znovu. Neuměli bychom milovat, nebýt protikladů.

Už kdysi jsem říkal: je třeba pokaždé v nitru dojít až na samý konec, abychom potom jeden k druhému o jeden krůček pokročili vstřícně. A ten to všechno přikryje a napraví. Jedině tak se překonává nenávist, která se zdá být nevyhnutelná. Dvě poloviny stvoření, mužská a ženská, jsou si totiž ze své podstaty cizí. Sama příroda je ale spojuje v jedno. A z této jednoty protikladů rodí se stále nové a nové generace.

Skutečný souhlas, skutečné spojení nestojí na ústupcích ani na podobnosti vlastností, ale právě na rozdílech a doplňování se navzájem. Nikdo nemá pravdu sám o sobě. Teprve společně, výše svého Já vytváříme stupeň lásky a ten je pravdou. Proto za každou cenu musíme jít společnou cestou nad skandály, hádkami a výčitkami. Objevily se? Dobře. Teď místo nadávek můžeme mluvit. Namísto vzájemného přiškrcení se můžeme obejmout, přimknout se k sobě. Než se vařit ve vlastní nenávisti, položme na ten kotel pokličku, ať si vře a nám dává sílu povznést se.

Tak se z politikaření, mediálních kauz, demonstrací a slovních přestřelek stanou jen laciné kulisy a provokace egoismu, který se nás pokoušel ovládat. Ve skutečnosti netřeba bojovat s jinými názory. Jsme lidé různí, každý se díváme z jiného úhlu a vidíme to své. To je normální. Jen uvíznout v tom nesmíme.

Ženská moudrost

S manželkou máme už dávno dohodu: nevzpomínáme na včerejšek, necháváme ho minulosti. Mimochodem, první jsem s tím nepřišel já. To ona začala tuto tradici a ukázala mi svůj přístup. Taková srozumitelná, léčivá ženská moudrost: „Tak co, budeš snídat?“ A s čistým listem jde se dál. Zapamatujme si: pravda je tam, kde se setkáváme nad rozpory. Je naším společným vlastnictvím, je třetí a sjednocující silou, kterou tvoří dvě poloviny pravdy. Bez ní se nepodaří nic, jen nenávist zůstane.

Tato pravda – střední linie – nás zahrnuje a propojuje. Ona sama je láskou, Přírodou. Ona nás stvořila protikladné a stále více se rozcházející, ale opět Ona, tatáž Příroda je připravena udržet nás spolu, pokud s tím souhlasíme. Ne jeden s druhým, ale s Ní. Je třeba souhlasit s Ní, s Přírodou tak, aby vzniklo něco nového: ani muž, ani žena, ani demokraté, ani republikáni, ale zcela nová vazba, nová vlastnost, nový stupeň, nový svět, který mezi námi zavládne.

Ať svět počká

Ať už jednou nebo druhou cestou, nakonec k tomu stejně dospějeme. Už dnes cítíme, že v nekonečných sporech není život ani řešení – je v nich naše záhuba. Potřebujeme něco, co nás dokáže spojit nad všemi rozpory. Zoufale potřebujeme třetí sílu, která smíří protiklady. Jen s její pomocí budeme schopni vyřešit všechny své problémy.

Do té doby se však můžeme na chvíli zastavit, ztišit se, podívat se jeden druhému do očí, obejmout se a nikam nespěchat. Ať celý svět počká. Máme schůzku – jako poprvé, kdy nebylo důležité nic jiného než naše vzájemné spojení, pocit sounáležitosti a společné účasti. Po tom toužíme. Jsme připraveni milovat.

Originální článek zde.

 

Filed under: Egoismus, Láska | Add Comment →