Otázka: Sedí dvě veverky pod teplým zářijovým sluncem a jedna se ptá druhé:
„Řekni, v čem je smysl života?“  Druhá se zamyslí a říká: „Pamatuješ si minulý rok? Sucho, les hoří, není co jíst, hladové lišky nás hledají, my jsme hladové. Musely jsme se otáčet, abychom přežily. A tehdy jsme žádný smysl života nehledaly. Takže tehdy vlastně byl. A teď se podívej: jsme v bezpečí, lišky nás nehoní, lidé nás nechávají být, jídla je hodně, život je v pořádku – ale my hledáme jeho smysl. Znamená to, že jsme ho ztratily?“

Veverky mají železnou logiku. Řekněte prosím – proč, když se máme dobře, nehledáme smysl života?

Odpověď: A k čemu? Nejsou žádná přání, všeho je dost. Proto nehledáme žádný smysl života. Život – existuje? Ano. Je naplněný? Ano. Dává nám nejrůznější potěšení? Ano.

Otázka: Takže existuje smysl života?

Odpověď: Ne, smysl života není, ale nejsou ani utrpení.

Otázka: Takže Stvořitel musí udělat něco takového, aby nás donutil hledat smysl života?

Odpověď: Samozřejmě.

Otázka: A je to nutné?

Odpověď: Jak jinak? Jako s dítětem. Když ho nebudeš nutit, ono nebude růst.

TOtázka: akže já musím pořád popohánět? Váš závěr je tedy, že člověk musí projít utrpením?

Odpověď: Ano. Ale lidé to nechápou. Myslí si: „Odstraňme ze světa utrpení a bude krásný svět. Proč ho Stvořitel takto nevytvořil?“ Protože jinak by se lidstvo neposouvalo dopředu.

Otázka: Kdyby bylo pořád sluníčko, chodili bychom ven, bylo by nám dobře, usmívali bychom se na sebe – a tak bychom žili a žili… Vy říkáte, že svět by se v tom případě zastavil?

Odpověď: Ano. Viděl bys celý svět, jak jen leží, lidé umírají, všechno je „v pohodě“ a vše se pozvolna rozpadá.

Otázka: To kdyby nebylo utrpení?

Odpověď: Ano.

Otázka: To člověk nikdy nepochopí. Člověk přece nechce trpět, je to tak?

Odpověď: Ano, ale musíme přece jen trochu zvýšit svou úroveň uvědomění. Požadavky. Podívat se na sebe zvenčí.

Otázka: Tak mi prosím řekněte, jestli utrpení tak či tak k něčemu vede?

Odpověď: Utrpení vede k pochopení jeho příčiny. Když trpíme, chceme poznat příčinu – a jak se jí zbavit.

Otázka: K jaké hlavní příčině nás má utrpení dovést? Musí nás přece k něčemu dovést.

Odpověď: Postupně, postupně vede lidstvo k uvědomění toho, že veškerá příčina utrpení je v samotném člověku.

Poznámka: Takže nejdřív si myslím, že je v sousedovi, v sousedech, v sousední zemi…

Odpověď: To už jsme dávno-dávno překonali. Kdybychom opravdu chtěli poznat příčinu utrpení, rychle bychom pochopili, že je v našem egoismu.

Otázka: Takže je ve mně? A to je to hlavní, co nás žene?

Odpověď: Ano.

Otázka: Ve chvíli, kdy pochopím, že veškerá příčina utrpení je ve mně, v mém egoismu – co se stane? Utrpení přestane? Není už důvod nás hnát?

Odpověď: Samozřejmě.

Otázka: Takže pokud říkáme, že Stvořitel popohání celé lidstvo utrpením, tak On se uklidní ve chvíli, kdy pochopíme, že veškerá potíž je v nás?

Odpověď: On se neuklidňuje. Stvořitel nemusí měnit Sebe. My se měníme. A utrpení mizí.

Otázka: Veškerá potíž je ve mně, konečně to chápu. A co dál? Jaký je můj další krok?

Odpověď: Když se začnu chtít zbavit utrpení, začnu hledat příčinu utrpení. Zjistím, že příčinou jsou různé formy nenávisti ke všemu kolem. A tehdy začnu své vztahy ke všemu měnit.

Otázka: Takže na téhle své nenávisti musím pořád pracovat?

Odpověď: Ano. A postupně, postupně ji měnit – a začnu cítit, že mě to vede k dobrému životu. A to je vše. Jakmile se nad touto nenávistí pozvednu, nebo ji nahradím láskou, vřelejším vztahem – utrpení přestane.

Otázka: A tomu říkáme jaký život? To už není obyčejný pozemský život?

Odpověď: To je jedno. Dejme tomu pozemský.

Otázka: Takto začne žít člověk i celé lidstvo?

Odpověď: Ano.

Otázka: Je to vůbec možné, věříte tomu? Zní to logicky.

Odpověď: Ne. Nevěřím tomu. Ale kdybychom chtěli, pochopili bychom, jak dosáhnout toho, aby nás Stvořitel obrátil tím směrem, že bychom to udělali.

Poznámka: Takže bychom pocítili, že veškerá příčina je…

Odpověď: Veškerá příčina je v nenávisti.

Otázka: A musíme Ho požádat?

Odpověď: Ano. Musíme Ho požádat. A to je vše.

Poznámka: Takže to je jiná psychologie – psychologie „mohu se změnit“. A vy říkáte, že se změnit nemohu.

Odpověď: Já se změnit nemohu nijak. Jediné, co mohu – prosit Stvořitele, aby On mě změnil. A tehdy zasvítí sluníčko.

Otázka: Necítíme Stvořitele, nevidíme Ho. Vyslovujeme to slovo „Stvořitel“, a přesto – je moje prosba k tomu, koho nevidím, neznám, nechápu – účinná?

Odpověď: Ano.

Otázka: Takže říkáte, že člověk, který nechápe vůbec nic, by se stejně měl obracet ke Stvořiteli? A říkáte, že to bude fungovat?

Odpověď: Ano. Bude to fungovat. Vidíme, jak malé děti, novorozené, křičí. Kam křičí, co křičí? Není jasné, co křičí, ale je jasné, že je jim špatně.

Otázka: Že žádají: „Zařiď, aby mi bylo dobře.“ A tak to má dělat člověk?

Odpověď: Ano.

Otázka: Ale v principu jeho žádost by měla být, jak říkáte: „Moji nenávist obrať, změň mě k lepšímu?“

Odpověď: Ale to už je uvědomělý stav a pak jiný stav.

Otázka: Je to Vyšší stav? K němu musíme dojít, právě k němu?

Odpověď: Ano.

Z televizního pořadu „Zprávy s Michaelem Laitmanem“, 4. března 2024

Originální článek zde.

[#327112]

Filed under: Duchovno | Add Comment →