Před Roš ha-šana (Novým rokem) je zvykem litovat svých hříchů a prosit o odpuštění. Z článku Rabaše „Prosba o odpuštění“: Pokud člověk prosí Stvořitele o odpuštění, znamená to, že vidí skutečnou příčinu všech hříchů. A pokud nemá úplnou víru, prosí Stvořitele, aby mu dal sílu k dosažení víry v srdci.

Z toho vyplývá rozdíl mezi tím, kdo získal víru (vlastnost odevzdání), a proto se nazývá „Jisra’el“ (směřující ke Stvořiteli), a tím, kdo víru nezískal, a proto se nazývá „gój“ (cizinec – tj. s jiným přáním, protože přání je Racon, od slova Arec – země, tj. gój – nesměřující ke Stvořiteli).

Ten, kdo dosáhl trvalé víry, vidí rozdíl mezi těmito dvěma stupni duchovního vývoje člověka, a když přejde ze stupně „gój“ na stupeň „Jisra’el“, může velebit Stvořitele: „Děkuji ti, můj Stvořiteli, že jsi mě nestvořil jako góje!“

„Cizincem“ se nazývá člověk, který jedná ve svůj prospěch, a „Jisra’el“, „Jehudi“ – je ten, kdo se chce sjednotit se Stvořitelem, aby Mu odevzdával.

Tyto dvě části jsou přítomny v každém člověku: nenapravená část, kde vládne jeho ego, a napravená, kde vládne a kterou řídí vlastnost odevzdávání.

V tom spočívá veškerý rozdíl mezi „cizincem“ a „Jisra’elem“, a zároveň je to ukazatel všech našich hříchů. A my se vždy musíme vidět uprostřed – tato sebereflexe znamená přípravu na začátek Nového roku, nové změny.

Každý by se měl cítit jako „obyvatel Babylonu“, který si vybírá, koho bude následovat: buď Abrahama a stane se „Jisra’elem“, tedy hledajícím Stvořitele, vlastnost odevzdávání, nebo si zvolí cestu všeho ostatního světa, cestu egoismu.

Vše se měří pouze ve vztahu k vlastnosti Stvořitele, vlastnosti odevzdávání – do jaké míry chceme, aby v nás vládla a vedla nás ve všem, vědomě i nevědomě.

Pouze tak je třeba si představovat Stvořitele – jako vnitřní sílu, která vládne v člověku, a ne jako nějakou sílu vnější.

Je pochopitelné, že člověk nehřeší tím, že má egoistické touhy – vždyť tak byl stvořen! Ale pokud se rozhodne ve svém egoismu zůstat – to již se nazývá hříchem.

Poprvé se to ještě hříchem nenazývá (jak je řečeno o hříchu Adama HaRišona) – poprvé si toto jednání pouze objasňuji – jeho příčinu a důsledky.

Ale když už v sobě tento hřích (egoismus) odhalím a souhlasím s tím, aby ve mně vládl – znamená to, že jsem „zhřešil“. Právě to je zkouška – co vlastně chci?

Z lekce podle článku Rabaše, 9. 8. 2010

Originální článek zde.

[#18859]

Filed under: Stvořitel, Svátky | Add Comment →