Otázka: Ve snaze dojít k vzájemné záruce možná vynakládáme příliš mnoho úsilí vně nás, místo toho, abychom konali uvnitř sebe?

Odpověď: Mohla by to být pravda do té doby, než v praxi zjistíme, že nás vnější práce ovlivňuje a spojuje nás. Od prostředí, o které pečujeme, dostáváme důvěru ve vlastní schopnosti, sílu a vzestup.

Tím, že něco budujeme vně nás, budujeme také sami sebe. Nelze přesně říci, jak to všechno uvést do rovnováhy. Ale snažíme se o to – je to v podstatě čin: „uděláme a uslyšíme“.

Uvědomujeme si, že procházíme neustálými změnami. Je nutné jednat podle toho, jak chápeme svůj současný stav. Co jiného můžeme dělat? To je naše cesta, protože hledání a odhalování je praktická práce, při které si vše upřesňujeme a provádíme nápravy.

Je dobré usilovat o konečný stav. Ale tím, že identifikujeme různé věci v daném okamžiku a děláme drobné činy, si tvoříme detaily vnímání, bez nichž nemůžeme zažít Konec nápravy.

Rozdíl mezi Koncem nápravy a počátkem stvoření spočívá pouze v přidaných detailech našeho vnímání (Avchanot), které cestou nashromáždíme. Vracíš se do stejného stavu, jen se uvnitř sebe stáváš rozmanitějším, schopnějším, objevuješ kontrastnější detaily vnímání a rozlišuješ vnitřní vlastnosti.

Právě toto ti pomáhá, aby ses místo bodu splynutí se Stvořitelem, kterým jsi byl, stal Parcufem, který je skutečně na Jeho úrovni.

Z lekce k článku „Vzájemná záruka“

Originální článek zde.

[#343935]

Filed under: Náprava, Prostředí, Skupinová práce, Spojení, Vnímání | Add Comment →