Poznámka: Příběh jednoho podobenství: „Myslím si, že až se jednou dostaneme do nebe, Bůh určitě přijde za každým z nás a zeptá se: „Tak co?“
„Co jako?“ – Odpovídám. – „Jsem hříšnice Pane, smiluj se.“
A On mě přeruší a řekne: „To už vím. A jak se ti líbilo na Zemi?“
„Jak to myslíš Pane?“ – zeptám se.
A On odpoví: „No, Já jsem na Zemi všechno stvořil. Co si o ní myslíš? Líbí se ti? Viděla jsi ryby, které jsem stvořil? A moje sopky? A mé džungle? A kolik času jsem strávil nad vodopády! A ty krásné velryby! Řekni mi, co se ti líbilo nejvíc?“
A já se hrozně bojím, že tam budu stát, klopit oči a říkat: „No, já to… prostě jsem neměla čas. Hodně jsem pracovala. Pak rodina, děti, výroční zpráva, pak půjčka na auto. Ale chtěla jsem Bože, opravdu chtěla. Jsem hříšnice. Smiluj se Pane.“
„Nejsi hříšnice, ale hloupá“, řekne, „Druhou šanci už nedostaneš.“

Moje otázka zní takto: bude druhá šance?

Odpověď: My vždycky přemýšlíme o tom, co bude.

Otázka: A tak žijeme, jako bychom měli ještě druhou šanci. Je to dobře?

Odpověď: Tak trochu ano. Částečně. Ale proč? Možná už nyní žijeme ve druhé šanci nebo třetí, nebo kdoví kolikáté.

Poznámka: Ano, to nevíme.

Odpověď: Co můžeš dělat? Proto je nejlepší spoléhat se na Pána, jak říkáš, a přemýšlet o tom, jak napravit to, co se teď ještě napravit dá.

Poznámka: V příběhu se hovoří o tom, jak nevnímáme, že to všechno stvořil On a jak je to všechno krásné. V tom zápřahu, ve kterém jsme – výroční zprávy a všechno to další – nevidíme nic.

Odpověď: Ano, samozřejmě.

Otázka: Co potřebujeme, abychom to viděli?

Odpověď: Oho! Je třeba vidět svět! Vidět ho před sebou, celý svět, jeho propojení, jeho harmonii. A hlavně, jak se Vyšší síla Stvořitele do něj obléká.

Poznámka: To by tedy bylo!

Odpověď: To by bylo! Kdyby tomu tak bylo, neexistovala by žádná svobodná vůle. Byl bych k tomu připoután, spoután rukama i nohama, a nic by mi nezbylo.

Poznámka: Ale vy stále tvrdíte, že k té harmonii musíme dojít v každém případě.

Odpověď: Musíme k této harmonii dospět, protože si ji sami vybíráme, sami ji hledáme, sami ji chceme nějak utvářet ze svých nejrůznějších pocitů.

Otázka: V každém případě se tedy musíme pozvednout z tohoto dna – z nekonečného běhu, z výroční zprávy?

Odpověď: Rozhodně! V zásadě vždycky dostáváme šanci, abychom dosáhli tohoto stavu. Ale musíme projít přes to dno.

Otázka: Co musíme v tomto světě udělat? To je v podstatě otázka: „Pro co žijeme?“.

Odpověď: Na tomto světě se musíme naučit procítit celý Jeho systém a Vyšší vědomí i vůli Stvořitele, která to všechno řídí.

Otázka: Ale vycházíme z toho, že to absolutně necítíme?

Odpověď: Necítíme nic. Pak začneme mít pocit, že jsme úplně zmatení. Nastává období, kdy člověk prostě neví, k čemu, proč a jak. A pak se v něm postupně, pomalu, začne tento cíl odhalovat – proč se vše děje právě takto. A na základě hledání cíle přetáčí svůj život zpět ke svému zrození a začíná chápat, jak se vše stalo.

Otázka: A vzniká bod, ve kterém se náhle, ve všem tom zmatku, objevuje cíl – byl už v nás, nebo nám byl dán jako odpověď na naše úsilí?

Odpověď: Všechno máme v sobě. Úplně všechno! Ale musíme se s tím vypořádat, držet se začátku a konce života a cítit, jak námi pomocí Stvořitele prochází, v souladu s Jeho záměrem.

Otázka: To znamená, že během života třídíme všechno to smetí v sobě? Třídíme, třídíme, dokud nenajdeme tento bod?

Odpověď: Ano.

Otázka: To smetí, to jsou všechna ostatní přání, ostatní myšlenky?

Odpověď: To, co nás záměrně klame, abychom se dostali více do hloubky a přišli na to.

Otázka: Záměrně klamou – takže nám to bylo dáno záměrně?

Odpověď: Samozřejmě.

Z televizního programu „Novinky s Michaelem Laitmanem“, 17. 7. 2023

Originální článek zde.

[#316042]

Filed under: Člověk, Stvořitel, Svět | Add Comment →