Seminář je zvláštní činnost. Řekl bych, posvátná. Budeme si spolu vyjasňovat nějakou otázku, jenom vyjasňovat, ale nikoliv ji řešit. Aby se pro nás stala srozumitelnou. Pak o tom budu několik minut hovořit, v průběhu několika minut budu vysvětlovat. A pak, když budeme sedět v kruhu, budeme diskutovat, jakým způsobem je možné najít logické, reálné řešení tohoto problému – avšak nikoliv to, které je popsáno v našich knihách. V žádném případě se neřídíme prohlášeními moudrých kabalistů, ale mluvíme ze srdce, abychom mezi sebou udrželi vzájemné spojení.

Přitom musím vnímat přítele jako velkého, dokonalého. I kdyby pronesl nějakou hloupost, nezáleží na tom. To právě já cítím, že je to hloupost, já to cítím, já to vnímám, protože s ním nejsem dostatečně propojen. Kdybych k němu cítil lásku, cítil bych, že se mnou jeho prostřednictvím mluví Stvořitel.

Když spolu sedí deset lidí, musí tímto způsobem přesně pochopit, jak se musí jeden ke druhému chovat. Přede mnou sedí zástupci Stvořitele a říkají mi absolutní pravdy. Musím v sobě potlačit jakoukoliv kritiku, nedůvěru, všechno, co mě od nich může oddálit. Oni, aniž by si to uvědomovali, říkají takové věci, se kterými nemohu souhlasit. Jsem proti tomu, nechci to slyšet, všechno se mi zdá hloupé, šablonovité, monotónní, jako dávná minulost. To vše se mi takto jeví proto, abych se nad sebe pozvedl.

Takže zde před námi leží obrovská vnitřní práce.

Z rozhovoru před kongresem v Charkově, 16. 8. 2012

Originální článek zde.
[# 85794]

Filed under: Láska, Stvořitel, Vnitřní práce | Add Comment →