Každý z nás obsahuje 613 různých přání, týkajících se našeho spojení s ostatními, které musíme napravit. V první řadě musím porozumět, že jsou všechna sobecká, a že si přeji využít bližního i Stvořitele. 

Tento směr, “Israel, Tóra a Stvořitel,” myšleno z lásky ke stvořením k lásce ke Stvořiteli, funguje nejdříve v opačné podobě: kvůli využití Stvořitele a stvoření ve svůj vlastní prospěch. Nejdříve si musíme uvědomit právě tento fakt, a ten nám bude odhalen za podmínky, že obojí, stvoření i Stvořitele jsou používáni správně. 

V první fázi, kdy si přejeme dosáhnout obecného spojení s celým vesmírem, přes stvoření ke Stvořiteli, odhalíme naše prohřešky a chyby, což je způsob, jakým odhalíme zlý sklon. Nedojde k tomu najednou. Jak člověk postupuje, postupně odhaluje nepatrnou část egoismu. Požadujeme jeho nápravu, a ve Světle nápravy odhalíme větší část egoismu, a opět si žádáme, aby byl napraven. 

Světlo přichází od Stvořitele prostřednictvím skupiny, osvětlující a napravující zlo, které objevíme. Výsledkem je odhalení nové, silnější a tvrdší vlny sobectví uvnitř nás. Tak postupujeme od malých chyb k těm závažnějším, a od malých prohřešků k těm větším. Postupně je odhalujeme a napravujeme se. 

Vždy však usilujeme o lásku, spojení, sjednocení Israele, Tóry a Stvořitele do jednoho celku. Přejeme si, aby se Stvořitel stal svatým, „samostatným“,  jedinečným, čímž se má na mysli, že je pro nás kvalita odevzdání vždy tou nejvyšší hodnotou. Tak dochází k pokroku.

A nejdůležitějším aspektem této práce je pochopit, že všechny nápravy jsou soustředěny mimo člověka. K jeho duchovnímu posunu dochází mimo něj. A mimo něj existuje jen Shechina  a Stvořitel, jež ji naplňuje. 

Člověk si představuje, že ho obklobuje celý svět: neživý, rostlinný, živočišný a lidský, ale to vše je pouze jeho  iluzí, jeho představou. Ve skutečnosti nic z toho neexistuje. Když člověk začíná objevovat skutečnou realitu, odhalí, že vše z toho postrádá ducha života, a ožívá pouze vyšší silou Stvořitele. Stvořitelem, který stojí za všemi těmito představami a stíny. Sami o sobě jsou jen pouhými oděvy, obaly, bez vnitřního obsahu. 

Doufejme, že odhalíme tuto pravdu rychle, a začneme skutečně pracovat se Stvořitelem prostřednictvím těchto oděvů. 
[82496]
1. části denní lekce kabaly 9/7/12, Rabašovy spisy

Otázka: Můžeme se rozvíjet ve štěstí?

Odpověď: Je-li člověk ponořen do svého ega, do své touhy přijímat, pak určitě nemůže být šťastný, protože mu přinese jen bolest. Ale pokud se pozvedne nad své ego, neobávajíc se toho co se v něm děje, žijíc na vyšší úrovni a identifikuje se s atributem odevzdání, se světem, se vším, co ho obklopuje, může být šťastný neustále.

Může být šťastný do takové míry, že nebude vůbec cítit co se děje s jeho tělem. Tělo může zemřít, ale člověk nebude cítit, že patří nadále ke svému tělu.

Nyní jsme zcela identifikováni s naším tělem. Ale pokud se můžeme vyvinout tak, že se budeme postupně od něho odtahovat, nakonec přestaneme cítit, že jsme k němu vůbec navázaní. Je to, jako bych se vznášel nad tímto tělem, a je to opravdu tak, protože se ztotožňuji s atributem dávání a žiji v něm, a to je klíčem k dalšímu pokroku ve štěstí.

Mohu toho dosáhnout, pokud jsem začleněn do prostředí a spolu s ostatními tvořím jednu obecnou sílu skupiny, která není egoistická, ale je tvořena ze všech našich duchovních jisker, které jsou spojeny nad naším egem. Naše ego ztratí svou hodnotu a my pozvedneme jiskry a vidíme je jako hlavní prioritu. V důsledku toho začínáme žít v těchto jiskrách, které jsou propojeny a tvoří jednu harmonickou sílu skupiny.

Kromě toho, rozvíjením síly vzájemného dávání, tedy možností požadovat tuto sílu dávání z vyššího silového pole, od Stvořitele, se budeme neustále cítit šťastnými. Vše záleží na tom, jak člověk zaměřuje sám sebe, pokud jde o skupinu, a jak se skupina zaměřuje s ohledem na Stvořitele, pokud jde o oblast dávání a lásky.

To je jediný faktor, který všechno určuje. Musím se odpojit od svého „já“ a pozvednout se k úrovni „my“; vše bude přijato radostně! Není to jednoduché, a jsou tu vzestupy a sestupy, ale takto postupujeme. Pokaždé, když dostáváme dodatečné ego, další touhu užívat si, tak budeme silnější a připojíme se pevněji do pole odevzdání. To je jediný způsob, jak postupovat.

Pokud se člověk identifikuje s cílem, přijímá vše, co se stane na cestě šťastně, protože chápe, že je to prostředek k dosažení cíle.

Pokud ale člověk myslí jen na svůj žaludek – ponořen do sebe, nedovede se nad sebe povznést, pak bude jistě chodit s kyselým obličejem, bude v životě trpět a bude mít vždy stížnosti ohledně prostředí, skupiny, přátel, Stvořitele a učitele – všechno závisí na tom, jak se člověk zaměřuje.
[81173]
Z 1. části denní lekce kabaly 21. 6. 2012 Shamati # 30

Otázka: Je důležité přesně pochopit to, co ode mě Stvořitel žádá, nebo je nejdůležitější jít zkrátka dál jak nejlépe umím?

Odpověď: Stvořitel od tebe chce jen jednu věc: abys Ho neopustil.

Ve světě není myšlenky, přání nebo činu, který nevede k odhalení Stvořitele, přímo či nepřímo. Kromě toho není ničeho jiného. 

Odhalili bychom Ho přímo, ale prakticky je to nemožné. A protože nejsme schopní pohybu z bodu „A“ do bodu „B“ tou nejkratší přímou cestou, objevuje se množství nepřímých důvodů, které nás vedou a nutí se pohnout.

Tyto události mohou člověka mást mnoha způsoby, má před sebou překážky, které ho nutí točit se kolem nich po mnoho dlouhých let, než udělá jeden krok vřed, ačkoli se může zdát, že by mohl jít přímo, bez obíhání.

Avšak ve všem, co se ve světě děje i v celé lidské historii, není ničeho kromě pohybu směrem ke Stvořiteli.  Proč by jinak mělo ke všem událostem dojít, je-li vše definováno opozicí Světla a nádob a odhalením Rešimot (informačních genů)? Vše je zaměřeno pouze na jejich vyjasnění a napravení. Buď na nich pracujeme přímo, nebo nás v důsledku rozdělení příroda donutí dostat se ke stejnému výsledku cestou utrpení. To však zabere spoustu času, protože síly egoismu (Klipot) se roztahují jako guma, mění každý bod na dlouhou dobu. Takovým způsobem nás mate a zbavuje síly.

Jak je řečeno: “Stvořitel stvořil člověka přímého, ale lidé vymysleli mnoho kalkulací.”
[80613]

Otázka: Výzva, nebo, jak říkáte, přikázání „miluj bližního svého jako sebe samého“ bylo diskutováno mnohokrát a mnozí ho toužili realizovat, až se z toho stala žádost pro děti, aby byly klidné, spíše než aby to byla skutečná výzva pro dospělé, aby změnily své vztahy. Jaký je rozdíl mezi vaší výzvou a ostatními, a proč jste si jistí, že budete schopni realizovat vaše fantazie?

Odpověď: Když obyčejní lidé, 99%, mluví o spojení, poukazují na nápravu lidské společnosti, podobně jak radí dětem, aby byli přátelé a nehádali se. Když kabalisté, 1%, mluví o spojení, pro ně je toto spojení prostředkem k dosažení vyššího cíle: odhalení a dosažení Stvořitele, vyšší síly přírody a dosažení vyšší úrovně rozvoje, pocítění vyššího světa.
[80687]

Třetí etapa vývoje začíná, když začnu hledat: Proč mi tohle všechno Stvořitel dělá? A pak pochopím, že to dělá proto, aby ve mně rozvinul rozumný přístup, založený na rozumu namísto pocitů.

Zde člověk cítí, že musí dosáhnout stejného druhu dávání k vyššímu, jako má vyšší k němu. Již pro něj není dostatečné přijímat všechny příjemné a nepříjemné stavy od Stvořitele s tím, že jsou v jeho prospěch. Hledá příležitost také odevzdávat Stvořiteli jeho jménem a dávat mu lásku.

K tomu se potřebuje vyvinout ještě více a dosáhnout Dárce hlouběji, pochopit záměr jeho činů, jinými slovy, pochopení toho, co přesně chtěl v člověku vybudovat. Tímto způsobem se vyvíjí třetí etapa (Behina Gimel), která chce přijímat od Dárce. Navazuje na první etapu (Behina Aleph), aby cítila radost, ale chce ji cítit proto, aby pochopila program, který do ní dárce implantoval. To je smyslem třetí etapy.

Nejprve Bina odmítla přijmout světlo, ale jakmile zatoužila pochopit dárce, pochopila, že to je možné pouze pokud od něj přijímá. Nyní, ve třetí etapě, člověk vnímá dobro a zlo, jen jako dobro. Již nadále neodděluje dobro a zlo, protože nad něj vystoupal.

A protože bere v úvahu vyšší program, který je nad jeho dobrými i špatnými pocity, začne dosahovat skutečný program, a ne jen jeho vliv, který mu dělá věci světlejší nebo tmavší.

Když člověk vnímá program dárce, stane se jeho součástí a spojuje se s ním. To znamená, že dosáhl přilnutí ve čtvrté etapě (Dalet). A to vše začíná úplně první akcí, kdy člověk dosáhne určité úrovně korekce skrze jeho prostředí, studia a reformující světlo, když přijímá vše, co se děje, a to jak dobro tak zlo, jako jeden neoddělitelný celek.

Přivazuje se ke Stvořiteli nade všemi těmito stavy, aby Ho cítil, respektoval, cenil, pochopil a spojil se s ním na nejvyšší možné úrovni.
[80427]
Z 1. části denní lekce kabaly 12/6/2012 Shamati # 121

Vše se odehrává v touze přijímat, jediné stvořené bytosti. Ta je řízena Světlem, které ji vzdělává a učí vším tím, co se s touto touhou děje. Proces začíná ze čtvrté fáze Přímého světla, ze které vidíme, že kromě naplnění stvořené bytosti, kterou vytvořila, ji touha přináší k pocítění Stvořitele. Nakonec stvořená bytost (čtvrtá fáze – Behina Dalet) začíná cítit, že ji někdo vytvořil a nyní ji naplňuje, což znamená, že existuje něco jiného než samotná touha a naplnění.

V našem životě to necítíme, protože se cítíme jako první fázi, na počátku stvoření: mám svůj život a jsem naživu. Necítíme, že přijímáme tento život od někoho, a to je důvod, proč se nevyvíjíme nad tuto první úroveň, neživou úroveň.

Vegetativní úroveň již cítí, že její život je určen něčím přáním, nějakým plánem, který vede k určitému cíli. To znamená, že cítí, že existuje příčina, vedoucí k procesu, který vede k cíli. Tak jsou v něm rozvíjeny dva přístupy: směrem k jeho podmínkám a směrem k tomu kdo tyto podmínky poskytuje.

Stvořená bytost se může cítit dobře, nebo špatně, a zároveň pociťovat, že ty dobré nebo špatné pocity pochází od někoho. V souladu s tím, rozvíjí postoj k tomuto „někomu.“ Instinktivně, miluje toho, kdo mu způsobuje potěšení a nemá rád toho, kdo mu způsobuje utrpení.

Ale díky tomu, že prochází mnoha stavy, stvořená bytost začne postupně přijímat duševní rozlišení spolu s emocionálním dojmem. Duševní rozlišení se formují ve stvořené bytosti díky vyjasňování procesu, spojením mezi příčinou a následkem, a porovnáním obojího. Jakoby začne dávat dohromady puzzle nebo dílky Lega, tím že dává dohromady různé části, různé stavy, jejich porovnáním a jejich spojením s různými důvody a závěry.

Poté, co cítí mnoho příjemných a nepříjemných stavů a ​​vidí, že jsou spojeny, chápe, že je nemožné posuzovat a reagovat pouze na základě původního emocionální cítění, protože neexistuje žádný takový program v odevzdání. Tam existuje určitá rovnice, která spojuje příčinu a následek, a tak můžeme být v mnoha nepříjemných stavech, které jsou užitečné a nakonec přinesou lepší pocity.

Proto schopnost myslet se v nás začíná rozvíjet, a objevuje se proces myšlení. Spolu s přáním, mechanismus myšlení začíná získávat formu, což umožňuje člověku přistupovat k procesu, kterým procházíme, bez ohledu na to, co cítí. Již se můžeme oddělit od našich pocitů a kontrolovat tyto pocity pomocí mysli a přistupovat k nim objektivně, jako by ze strany. Takto začínáme objasňovat naše stavy.

V důsledku toho se atribut Bina objeví ve vytvořené bytosti, porozumění oddělené od první fáze, která je čistým pocitem. Člověk začne stoupat s pomocí mysli nad jeho pocity jako „chytrý člověk, který vidí do budoucnosti.“
[80437]
Z 1. části denní lekce kabaly 12/6/2012 Shamati # 121

Druhá fáze, Bina, se vyznačuje pochopením. Proto člověk, který ji dosáhne ve svém vývoji, začíná jinak přistupovat k tomu, co cítí. I když cítí, že je ve tmě, když se cítí špatně při zatvrzování srdce, je to, jako když je v mlze nebo temném mraku, ale zároveň začíná získávat síly, aby oddělil sám sebe od svých pocitů a vyjasnil je nezávisle.

To mu umožňuje, aby souhlasil s tím, co s ním Stvořitel dělá a ospravedlnil činy Stvořitele, protože Stvořitel chce povznést člověka nad jeho pocity a nechat ho vidět je z boku. Je to proto, že je nyní v obtížném bodě, cítí bolest, kterou může objasnit myslí nad jeho pocity. Pak může s radostí akceptovat tento dvojí stav, protože na základě tohoto dvojího přístupu může vytvořit nový stav, který je vyšší než předchozí stav, a vyšší než jeho touha.

Tak člověk dosáhne druhé fáze (Behina Bet) namísto první fáze (Behina Aleph). Pozvedne se na vegetativní úroveň a začne se pohybovat nezávisle. Necítí jen dobré a špatné, které přichází, není už jako kámen bez života, který nemůže vůbec reagovat, ale začíná sám určovat stav, ve kterém je.

Ospravedlňuje akce, které mu pomáhají rozvíjet se, navázat vztah se Stvořitelem a považovat Stvořitelovo zacházení jako „dobré a shovívavé“ v každém stavu, včetně stavů, v nichž se cítíme dobře, nebo špatně v našem egoistickém vnímání. Teď už je v kontaktu se Stvořitelem nade všemi těmito stavy.

Ale já se chci rozvíjet dále a dosáhnout takového stavu, abych „omezil“ sebe nad temnotou. To znamená, že je mi jedno, co cítím ve své touze přijímat, protože to nemá vliv na to, co cítím ke Stvořiteli, zdroji. Nepřistupuji ke světlu jako k radosti, jako v první fázi, kde cítím jen samou radost, nebo nedostatek potěšení. Odevzdávám světlu jako ve fázi dvě, pozvedám Vracející se světlo ještě výše, ne pro dobrý pocit, ale proto, abych přilnul ke Stvořiteli nad tímto pocitem.

To znamená, že se spojuji s procesem, skrze který mě Světlo vede, který mě učí být k němu neustále připojen, k jeho plánům, nade vším dobrem a zlem. Pak k Němu přilnu nad svými pocity.
[80432]
Z 1. části denní lekce kabaly 12/6/2012 Shamati # 121

Otázka: Co je to reinkarnace?

Odpověď: Jsem v touze přijímat a objevuji roztříštěné Reshimot (vzpomínky), což znamená, že cítím, že moje spojení s prostředím a Stvořitelem je v troskách. Tak vynakládám úsilí pro spojení s prostředím, abych se stal vhodnou nádobou pro stvořitele, pro světlo.

Předpokládejme, že tím, že pracuji nad svou rozbitou touhou, žádám a získávám vliv Světla, které napravilo moje spojení s rozbitými nádobami, které mi jsou nejblíž, a dosahuji většího propojení a větší kompatibility se Světlem. Nyní jsou nádoby, které byly mnou opraveny, naplněny světlem Nefesh. Tak jsem vyplnil roztříštěné přání, které mi bylo odhaleno. To znamená, že jsem prožil jeden život a provedl nápravu.
Nyní se mi odhaluje další úroveň. Předchozí touha umírá, již ji více nepotřebuji. Světlo, které vychází z předchozího duchovního Partzufu a je odhaleno v příštím Reshimo je větší a vyspělejší. To znamená, že je ještě více rozbité! Ale se zkušenostmi z předchozího života už vím, jak ho napravit. Proto postupuji i nadále a napravuji sám sebe.

Musím spojit roztříštěné nádoby, které jsou si ještě více protikladné, a musím žádat světlo, aby nás spojilo. Tak jeden život následuje druhý, až dosáhnu své kompletní nápravy. V ten moment, rozbité Reshimot přestanou být vyvolávány a odhalovány, protože jsem napravil celé rozbití, což znamená, že jsem prošel všemi svými životy. Tyto životy nemají nic společného s našimi fyzickými těly, které žijí jako zvířata. Ta se zvířatům jen podobají, neboť náš život symbolizuje pokrok touhy přijímat.

Na rozdíl od neživé, vegetativní a živé přírody jsme zvláštní zvířata, v nichž se touha přijímat neustále mění a nakonec dosáhne slepé uličky, ve které se ocitáme dnes. Najednou zjišťujeme, že to není život a že nechápeme, kam míříme. Utrpení nás povinuje začít se ptát po smyslu života, na jeho účel a kořen. V touze vyvíjející se na neživé, vegetativní a živé úrovni, již existuje začátek nové touhy, která nás nutí se ptát, co je na úrovni nade mnou.
[80163]
Z 1. části denní lekce kabaly 8/6/2012, spisy Rabáš