Odpověď: Obojí, hmotné i duchovní problémy pochází se stejného zdroje, neboť „není nikoho jiného kromě Něj.” Musíme na vše pohlížet jako na části jednoho celku. 

Hmotný svět má však další své vlastní zákony. Pokud stále vidíme tělesno, musíme překonávat tyto překážky a bojovat s nimi v souladu se zákony, které platí v tomto světě a v lidské společnosti. Vždyť i tyto zákony jsou výsledkem mého pokřivení a proto jsem povinen je dodržovat.

Mám-li žít v lidské společnosti, bez ohledu na to jak velký kabalista mohu být, musím se v této společnosti chovat podle jejích zákonů. My všichni musíme tyto zákony dodržovat a nemůžeme je ignorovat, přestože nemají žádný vztah k duchovnu. Například, chce-li mě někdo zabít, musím se před ním chránit a bojovat proti němu.   

[43181]
Z 1. části denní lekce kabaly 16/05/2011, Shamati #8

Otázka: Jak se připravujete na podávání vysvětlení v rámci lekcí či přednášek na kongresech?

Odpověď: Abych řekl pravdu, raději bych přišel na podium, hodinu a půl mlčel a je to. Mezitím byste mohli pracovat na záměru spojit se do jednoho přání, odhalit mezi sebou vlastnost dávání a lásky, Stvořitele. V okamžiku, kdy se sjednotíte, zasluhujete odhalení, reformující Světlo a celkové odhalení. 

Proč musím hodinu a půl “blábolit”? Možná vás tím tak odvracím od vytvoření správného záměru vůči Světlu? Proslov je zapotřebí pouze k tomu, aby vás svázal dohromady víc a víc, aby přidal další povzbuzující slova. 

Klíčem k úspěchu je spojení, ve kterém dostanete vše ostatní. Je-li odhaleno, lekce nepotřebujete. Pak duše pracují jiným druhem spojení.…
[43320]

Odpověď: “Vše je objasněno v myšlení,” a nic není možno vidět zvenčí. Osoba se může jevit coby lhostejná, dokonce hrubá, nesnášenlivá, nevyjadřující dobrý postoj k ostatním.  Možná je to takový charakter, anebo to předstírá záměrně, aby neoslabila své ohromné vnitřní úsilí.

Člověk se musí dívat na vnitřní obraz skupiny, na místo, kde se nachází všechna naše přání, myšlenky, cíle a společné naděje. Na ně se upne. Souzením vnějšího projevu pro vás může být složitější skupinu přijmout. To přijde později, když přestanete věnovat pozornost vnějšku, protože „láska překryje všechny hříchy.“

Přišli jste na toto místo protože lidé, kteří se tam shromáždili, mají body v srdci, tak se dostaňte blíže k těmto vnitřním bodům.

[43065]
Z 1. části denní lekce kabaly 15/05/2011, Rabašovy spisy

Proč před nás Stvořitel vložil tuto překážku, udělal nás každého jiného? Kdybychom byli stejní, vše by bylo jasné: Každý člověk dá určité množství a dostane určité množství a je to vyřízeno. 

Nejsme však stejní a proto musíme vystoupat nad egoismus a zapojit úmysl s cílem dávat, bez jakéhokoli spojení s osobním prospěchem. Pouze za této podmínky bude člověk schopen se plně sjednotit s ostatními. Pak dosáhne dávání kvůli dávání a pak – dostávání kvůli dávání. Pouze pokud každý člověk půjde touto cestou, zavládne mezi nám dokonalá jednota.

Proto jsme nebyli stvořeni stejní: protože jinak bychom byli řešili problémy na materiální, živočišné úrovni, a byli bychom stejní jako mravenci v mraveništi.

Ze 4. části denní lekce kabaly 12/05/2011, „Mír“

Otázka: Proč podstupujeme tak dlouhý, spletitý a nejasný proces, který odporuje naší logice a zdravému rozumu?

Odpověď: Důležité je, že k bytosti stvořené Stvořitelem musíme nakonec přidat svojí vlastní touhu, naši potřebu zažít Ho, přijmout vyšší světlo a duchovní naplnění. Musím přijít s dychtivostí, hladem a vlastní touhou.

Abych získal svou vlastní touhu, musím začít na opačném konci, od toho že nic z toho nechci! Pouze pokud přijdu k této touze z opačného konce, mohu říci, že je moje! Jinak není.

Předpokládejme, že chci něco hned teď. Odkud tato touha pochází? Pokud půjdu do hloubky, pochopím, že vlastně není moje, ale pochází z nějaké vnitřní příčiny: genů, hormonů, informací nashromážděných v mé paměti, prostředí a z potřeb mého těla a přírody. To znamená, že jsem probouzen z nitra, ale vůbec to není moje touha, je to volání mé přirozenosti. Jako otrok mého přirozeného instinktu se rozběhnu, abych dostal, co chci.

V současné době chci jídlo, sex, rodinu, bohatství, moc, úctu a znalosti. Ale opravdu to chci? Ne, nechci! Už jsem se tak narodil nebo mě tak každou minutou ovlivňovalo prostředí a tím ve mě vyvolalo tyto druhy tužeb. Ale to není ono „Já“, které jsem.

Takže to vypadá, že jsem loutka a ani si toho nejsem vědom. Myslím, že jsem pánem svého života, jako hrdina bojuji, abych dostal, co chci. Ale ukazuje se, že to vůbec není to, co chci. Kdo tedy jsem, pokud jednám jako robot? Křičím, usiluji a dřu se, jen abych naplnil touhy někdo jiného a ani nevím, že jsem otrokem. Jsem zcela závislý na provázcích, kterými jsem každou chvíli tažen a řízen.

Pokud bychom měli možnost vidět sami sebe, viděli bychom přesně toto: Jsme loutky, které nemají nic vlastního, žádné osobní touhy a naděje na jejich naplnění. Nejsme ti, kdo určují náš účel, a zřejmě nejsme ani lidé, ale spíše nějaké hadrové panenky uvázané na provázcích, které námi pohybují nahoru a dolů.

Nicméně, když cítím touhu uvnitř, nejsem to já, kdo ji cítí? To je také dobrá otázka, protože pocit vzniká v mojí hmotě. Dojde k určitému vnitřnímu vyrušení uvnitř loutky, projdou jí nějaké elektrické impulsy a začne reagovat a jednat.

Budeme-li zkoumat sami sebe v takové hloubce, uvidíme, že zde stvoření není! Tehdy začneme chápat, co bylo úkolem Stvořitele: Jak vytvořit základní, primární touhu, která nepochází od Něho. Jak by mohl udělat panenku, která by i přes to, že je plastová, získala život a začala přemýšlet a toužit sama o sobě? Navíc, jak udělat její touhy, myšlenky a činy její vlastní? Jinak celé stvoření je pouhou hračkou, totální podvod.

Ani si neuvědomujeme, jak je těžké vytvořit nás tak, abychom v sobě vybudovali něco nezávislého, něco, co by se dalo nazvat „muž“ (Adam), což znamená „podobný“ (Domeh) ke Stvořiteli, autonomního a nezávislého ve svých volbách, akcích a touhách, a nejen pouhý stroj.

Proto je nám souzeno projít podivnými a neobvyklými stavy, dokud nezískáme naši vlastní touhu. A pouze tehdy, když dosáhneme toho okamžiku, budeme nazýváni „člověk,“ Izrael. Ti, kteří jsou stále řízeni shora, jsou považováni za „národy světa.“ Ale ti, kteří se již vyvinuli a mají svou vlastní touhu, která je přibližuje směrem ke Stvořiteli, jsou považováni za Izrael (Yashar El, „přímo ke Stvořiteli“).

Takže cílem stvořených bytostí je takovou touhu získat a využít ji, k čemuž nás vyšší světlo vede. Může nás přivést pouze k uvědomění, jak žádoucí tento cíl je, zatímco získání této touhy je naše práce. Nemůžeme přijímat nic hotového, protože jinak to nebude naše vlastní zásluha.

Proto nás Stvořitel probouzí někdy rozkoší a jindy utrpením, za použití těchto dvou zvláštních otěží, aby nás přivedl k vytvoření něčeho nového uvnitř nás.
[42446]
Z 3. části denní lekce kabaly 6.5.2011, „Vysvětlení článku, ‚Předmluva k moudrosti kabaly'“

Odpověď: “Z hloubi srdce” je tak hluboké přání v člověku, že jej nemůže dosáhnout sám. V nejvnitřnějším místě srdce se skrývá vyšší síla, která vede celé mé srdce, celé přání, které stvořila. To je místo, kde se ukrývá tajemství života.

Pokud však z hloubi srdce, z toho nejvnitřnějšího místa uvnitř mě, kde se nalézá Stvořitel, který je tím, jež mě stvořil, podporuje a řídí všechny mé myšlenky a přání, budu schopen se na Něj obrátit, znamená to, že jsem dosáhl správné žádosti.

[42110]
Z 1. části denní lekce kabaly 3/5/2011, Shamati

Otázka: Jestliže člověk vyrůstá od dětství v náboženství a je naplněn představou, že existuje jen Stvořitel, proč lidé věří ve veškeré druhy nečistých sil?

Odpověď: Jak můžete věřit ve Stvořitele, když jste ho nikdy neviděli nebo ho jinak nepocítili? Co můžete chtít po člověku, který věří v příběhy z druhé ruky? Jeden člověk má jeden příběh, jiný má něco jiného, ​​ale ani jeden z nich neviděl nic na vlastní oči, a já také ne. V tom nemůže být slepá víra!

To je důvod, proč moudrost kabaly hovoří pouze o skutečném dosažení, jak se říká: „soudce má jen to, co jeho oči vidí.“ V žádném případě se nemůžeme od této zásady odchýlit.

Musíme poznat Stvořitele tím, že ho odhalíme, ne v Něj věřit. Kabala říká, že existuje jakási vyšší realita, kterou nevnímáme, která je nám stále ještě skrytá. Víme, že když se díváte na svět krátkozrakýma očima, můžete vidět jen pár metrů před sebe, ale s brýlemi můžete vidět na míle daleko.

Podobně existuje příležitost k nekonečnému rozšíření našeho vnímání (vidění, porozumění, pocítění) a také přidání nových vlastností, odhalení nové dimenze. To vše je možné. Přijímáme to jako hypotézu, stejně jako ve vědě. Věříme kabalistům, že pokud budeme dělat určité akce, o kterých mluví, můžeme dosáhnout nové úrovně vnímání: docílit dosažení, osvícení a pocítění. Tato metoda není o slepé víře.

Mám víru v metodu, to znamená, přijmu ji s otazníkem, abych ji mohl otestovat a realizovat ji v praxi. Pak poznám, že metoda je velmi logická, že mi jasně vysvětluje, jak mohu využít prostředí tak, aby mě změnilo, uvědomuji si, jak musím jednat s ohledem na síly, které existují v přírodě.

Věřím pouze tehdy, vidím-li, že metoda dává požadovaný výsledek, ačkoliv akce samotné jsou jasné a zřejmé. Představa, že mohu použít prostředí k práci proti své egoistické povaze, k dosažení kvality jí opačné, je docela realistická. Toto se nazývá „víra v mudrce,“ když následuji jejich rady.
[41636]
Z 1. Části denní lekce Kabaly 27.4.2011, Shamati č.1