Celá naše realita je rozdělena do dvou částí: odhalené, které jsme si vědomi, a skryté, o které nic nevíme. Prostřednictvím pokroku v konvenční vědě, můžeme určitě rozšířovat naše znalosti o evidentní části reality, ale jde to pouze prostřednictvím zjemňováním stejných pěti smyslových orgánů, které jsme vždy měli. Nic víc. Nicméně nám to neumožní dosáhnout kvantového skoku a objevovat nové dimenze.

Můžeme realizovat v sobě buď vlastnost získávání nebo vlastnost odevzdání. Vždyť vesmír řídí pouze dvě síly, dvě síly přírody, získávání a odevzdání. Síla získávání v nás působí od začátku, a proto ji bereme jako přirozenou vlastnost.

V přírodě jsou dvě síly: příjímání a odevzdání. Tyto dvě síly zobrazují obrazy na naši touhu užívat si jako na obrazovku počítače. Promítají obraz světa, který se skládá ze mě a všeho kolem mne. Jak Baal HaSulam píše, v zadní části našeho mozku je obrazovka, kterou vnímáme obraz světa.

Tento obraz je vytvořen pomocí dvou sil: přijímající (levá) v odevzdávající (pravá) síla. Kombinace těchto dvou sil na mém egoistickém materiálu zachycuje celý obraz reality. Cítím ji, vidím jakoby tento obraz, tato realita, existovala mimo mne. Sám si před sebou promítám vnitřní obraz. Takto „vidím svět“. Jako bych ho vytahoval ze sebe a promítal navenek.

Proč jsem postaven tímto způsobem? Proč vidím svůj vnitřní svět ve vnější formě? Je to proto, abychom s ním jednali egoisticky s přehlížením a nepřátelstvím. Tím dostáváme možnost studovat náš vnitřní svět a opravit sami sebe.

Kdybych cítil, že je to uvnitř mně, nikdy bych nemohl opravit sám sebe, protože bych ke všemu přistupoval pozitivním způsobem s dobrotou – ale pouze egoistickým způsobem. Ale teď, jelikož moje ego vychází ven a cítím, že je cizí, přistupuji ke svému „vnějšímu já“ jako k cizinci, egoisticky a negativně, spíše než pozitivně jako ke své vnitřní části. Proto mám příležitost pochopit, co pro mě znamená „vnější“ a „vnitřní“.

Svět byl rozdělen na dvě části: Já a ostatní. Nemůžu přesvědčit sám sebe, že něco, co existuje mimo mne je mé vlastní. Je mi dána příležitost vidět mou vnitřní podstatu ve vnějším obrazu: „Pojď se podívat, kdo jsi, a jak se chováš k těm kolem sebe. Takový jsi uvnitř.“ Říkáte: „Podívejte se jak je tamten ošklivý, jak je lenivý, jak je ten další hloupý! Tolik je nenávidím!“ A přitom jsou všechny tyto vlastnosti tvoje a ne těch druhých.

Tato odhalení mi pomáhají. Jinak bych je nikdy nebyl schopen dát do souvislosti, zcela odhalit „zlé sklony“ (egoistické touhy, nenávist vůči každému) a později pochopit, že se jedná o moje vnitřní vlastnosti, které jsou zobrazeny na vnější straně.

Pak začnu chápat, jak mi Stvořitel pomáhá tím, že mi dal takové vnímání reality: vidět mé „vnitřnosti“ na vnější straně. Začínám chápat, jak moc mi to pomáhá, a že bez tohoto bych byl zcela uzamčen v sobě a nikdy bych nebyl schopen pochopit, co „já“ jsem. Mezitím je tady něco, „něco ve mně, o čem se domnívám že není mnou.“

Proto se celá naše práce scvrkává na sjednocení našeho vnitřního já s naším vnějším já, s okolním světem, a především se skupinou. Můžeme to cvičit se skupinou. Koneckonců, když začnu pracovat se skupinou a pokusím se chovat k přátelům, jako k sobě, vidím, že nejsem schopen se sjednotit bez ohledu na to, jak moc se snažím přesvědčit sám sebe, že to všechno mimo mě jsem já. Stejně jako se sebou nemohu zacházet ani s malou částí lidstva, skupinou, jejichž cíl je blízko mému vlastnímu. Nemohu k nim přistupovat nad svou egoistickou myslí.

V tomto ohledu začnu vidět egoismus jako něco, co bylo uměle vytvořeno Stvořitelem, a to zejména pro jeho anulování. Avšak nejsem schopen to udělat na vlastní pěst, mohu si to jen přát, a pak požádat Stvořitele o to, aby můj egoismus zmizel. Proč bych to měl žádat? Abych získal spojení se Stvořitelem!

„Jak je to možné?“

Pochopte, že jsou oni jsou vy! Zacházejte s nimi s láskou, protože jsou součástí vaší duše!

„Ale já nemohu!“

Jsou to vaši přátelé, vaši sousedé. Směřují ke stejnému cíli jako vy! Vždyť co vás odděluje?

„Síla rozbití nás rozděluje. Stvořitel ji postavil jako překážku, a nemohu ji překonat.“ 

Pak žádáte jen o to, aby to napravil. Žádáte o nápravu a začlenění celého světa do sebe.

Z druhé části každodenní lekce Kabaly 24/06/2010, Zohar

Otázka, kterou jsem dostal: Jak můžeme přijít k cítění hanby a udělat na své ego omezení?

Moje odpověď: Hanba je velmi ušlechtilý pocit, který k nám nepřichází na začátku naší cesty. Tato hanba se vztahuje ke Stvořiteli, k Dárci. Je to právě protože On je Dárce a já jsem přijímající.

V našem světě své přijímání vždy omezujeme, abychom se pocitu hanby vyhnuli. Musíme přijímání opravedlnit; jsme nuceni uchovávat pocit naší důstojnosti, jelikož naše „já“ je dokonce ještě důležitější, než život samotný. Ve skutečnosti jsme připraveni zemřít, pokud by to odvrátilo ponížení. To je základ naší přirozenosti. Lidé jsou ochotní čelit smrti, aby posílili své „já“, svou sebeúctu.

Hanba je, když cítím, že se mé „já“ anuluje a ztrácí. Pokud ztratím svou touhu a naplnění, necítím, že bych přestal existovat. Člověk umírá a necítí, že se úplně ztrácí z reality. jen cítí, že ztrácí nějakou část sebe, jakoby setřásl něco ze své minulosti.

Avšak když ke mě přijde pocit hanby, zruší mou duchovní existenci. Je to takový druh vnitřního pocitu, jakoby ze mě nic nezbývalo. Je nad naším životem a smrtí, tak hluboký je. A je nemožné jej snést. Člověk je ochoten spáchat sebevraždu, aby zachránil bod svého „já“. Tělo je pouze zvíře a nijak zvlášť se je nebojíme ztratit. Vidíme, jak lidé riskují své životy.

Stvořitel s námi neustále hraje hru tím, že se konzistentně a metodicky dotýká (zraňuje) bod našeho „já“ a nám nezbývá jiná volba, než učinit opatření, abychom svou individualitu zachovali. Pocit, že se musím pozvednout nad tento život, nad smrt, mi pomáhá získat druhou přirozenost. Jsem připraven ji přijmout. Je mi řečeno, abych odevzdával, a jsem ochoten to udělat. Musím sám sebe dnes ztratit? Jistě, jsem připraven! Pokud jen je zachován bod mého „já“.

Tento pocit může být udělen jen Světlem, které přetváří. Světlo nás ovlivňuje a probouzí v nás tento bod, který leží v samotném našem jádře, počáteční bod, zvaný „Ješ Mi Ajin“ (vytvořen z ničeho – existence z absence). Není to materiál touhy se těšit, ale něco dokonce ještě hlubšího.

Jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je studiem kabaly v kabalistické skupině. Ve skupině se snažíme vybudovat model duchovní jednoty, který je podobný tomu, co existuje ve Světě Nekonečna. Tím, že studujeme v podmínkách této jednoty, přitahujeme Světlo, které nás pozvedá do tohoto samotného stavu. Neexistuje jiný prostředek kromě skupiny a studia ve skupině.

Hanba je strašlivý pocit, ale je to právě hanba, která nám přináší spásu.

Z druhé části každodenní ranní lekce, 14/05/2010, Předmluva k moudrosti kabaly

Otázka, kterou jsem dostal: Co je opravdová duchovní nádoba (Kli)?

Moje odpověď: Opravdové Kli je touha, která je připravená k nápravě. Mým úkolem je plně rozlišit, kterou část mé touhy mohu napravit za účelem odevzdání, a kterou část napravit nemohu a musím ji jednoduše omezit.

Představ si, že je mi dána touha a já poznám, že z ní 20% mohu napravit k odevzdání, a že jejích zbývajících 80% musím omezit a udělat z těchto 80% Sof, což znamená konec Parcufu. To znamená, že jsem napravil celou touhu. Oba druhy tužeb jsou vždy přítomné a já musím pochopit, co s nimi dělat.

Avšak mohou se ve mně probouzet touhy, které jsou nejasné. To protože Světlo, které mě dosahuje, nestačí, aby osvítilo všechny touhy a veškeré jejich detaily. Proto mi zbývají touhy, které nejsou rozpoznány, a nazývají se Chaš, Mal a Noga.

Je to jako bych byl v mlze a nemohl se části těchto tužeb dotknout. Mohu je pouze vzkřísit jako Klipot, abych v nich podporoval život. Kvůli své vlastní slabosti a neschopnosti vykonat nápravu musím provádět kompromisy.

Touhy, které jsem rozlišil, se nazývají „kořen, duše a tělo.“ Liší se od ostatních tužeb, nazývaných „oděvy a paláce,“ které vypadají, jakoby to nebyly mé vlastní, opravdové touhy.

Později na samotném konci nápravy se tyto touhy obrátí v mou vlastní, opravdovou touhu. Připojí se k tomu, co se nazývá „mozek, kosti a žíly,“ a stanou se sjednocenou duchovní nádobou. Pak uvidím celou realitu uvnitř sebe, což se liší od toho, jak vidím věci dnes, kdy se mi zdá, že existuji já a svět, který se nachází vně mě.

Z druhé části Každodenní kabalistické lekce, 25/4/2010, Bejt Šaar HaKavanot

Stvořitel je vaše napravená vlastnost. Stvořitel je odhalován uvnitř vytvořené bytosti, a proto se v hebrejštině nazývá „Bo-re“ („Přijď a spatři“). 

Musíte dosáhnout svého napraveného stavu, svého napraveného já, a pak uvidíte své napravené vlastnosti a budete je nazývat „Stvořitel.“ Stvořitele odhalujete uvnitř sebe, uvnitř svých napravených nádob vnímání. Necítíte nic, co by bylo vně vás.

Celou realitu, vše co existuje, vnímáme v nás, v našich pocitech. Proto Kniha Zohar uvádí, že všechny světy a vše, co je naplňuje, včetně Stvořitele, existuje v člověku. Je to proto, protože to je člověkem cítěno pouze uvnitř. Vše pouze vypadá, jakoby to existovalo venku, vně nás. Tato iluze je nám dána záměrně, abychom skrze kontrast vnímání „vnějšku“ a „vnitřku“ získali schopnost vidět svět, nás a Stvořitele ze strany – stejně dobře jako zevnitř. Pak budeme schopni cítit tvorbu stejně jako On: než byla vytvořena, v procesu, kdy je vytvářena, a v budoucích „vyšších stavech.“

Duchovní vnímání je postaveno na cítění uvnitř tužeb „druhých lidí,“ které k sobě připojujete skrze touhu odevzdávat jim a milovat je. Vaše touha takto roste a do té míry, do které se spojíte s jinými touhami, začínáte odhalovat větší a širší realitu.

V našem světě odhalujeme „Svět Asija,“ kde je každý člověk uzavřen uvnitř sebe, ve své vlastní egoistické touze. Ale když se začínáte spojovat se skupinou, která se podobá vaší touze po Stvořiteli, pak do té míry, do které se spojíte s jejich touhou, odhalíte Svět Jecira.

Tím, že se spojujete s prostředím do jedné úplné touhy, odhalujete vlastnost odevzdání, které jste dosáhli, a to se nazývá „Stvořitel.“ Fenomény, které odhalíte ve své napravené touze, se nazývají Světlo a jejich nejniternější zdroj se nazývá Stvořitel.

Ale pak je uvnitř vás odhalena větší egoistická touha, kterou je vaše „já,“ a tím, že se skupinou snažíte spojit nad touto egoistickou touhou, dosahujete Světa Berija.

Takto odhalujeme všech pět světů. Baal HaSulam píše v „Uvedení do moudrosti kabaly,“ že všechny světy existují uvnitř člověka. Kabalistická věda je odhalením Stvořitele vytvořené bytosti, uvnitř vytvořené bytosti, tedy uvnitř jejích napravených přání (smyslů). Tím, že odhalujeme vlastnost odevzdání, také dosahujeme Zdroje těchto přání, jejich Zakladatele. Toto nejvnitřnější dosažení se nazývá Stvořitel.

Dokud se neomezím podle podmínek, ustanovených Druhým Omezením (Cimcum Bet), pokračujeme v žití bez clony a zůstáváme „roztříštěni.“ Proto jsme subjekty vlivu Prvního Omezení (Cimcum Alef).

Je povinné, abychom naše touhy uvedli do souladu s podmínkami Druhého Omezení, stavu, ve kterém jsme byli před tím, než nastalo roztříštění nádob. Touhy, které jsou asociovány s těmito podmínkami symbolizují „exodus“ ze sebe do jiných duší. Kdo jsou tyto „ostatní duše“? Jsou to mé vlastní touhy, které ode mě byly odříznuty, jako kdybych již byl obřezán. Nebyl jsem to já, ale můj Vrchní Otec a Matka (Aba ve Ima), kdo provedli tuto obřízku, dokonce ještě než jsem si začal uvědomovat sám sebe, svou duši.

Jelikož kdokoliv, kdo žije v tomto světě, musí dosáhnout nápravy, Aba ve Ima se rozhodli nám tento úkol ulehčit tím, že naše duchovní nádoby rozřízli do dvou částí: našich vnitřních a vnějších přání. To aby nám dali šanci pracovat pouze s našimi vnějšími touhami a tak nám zamezili udělat chybu.

Proto je náš svět jasně rozdělen do dvou částí: já a svět, který je vně mě. Dokonce i když se mi mé vnitřní touhy zdají důležitější, stále musím pracovat na mý vnějších touhách, protože to jsou mé touhy vyšší, „mluvící“ úrovně. Zůstávajíc uvnitř svých tužeb, musím se naučit. jak udělat přednost touhám ostatních, což znamená napravit sebe a pracovat s touhami na úrovni Druhého Omezení.

Touhy Druhého Omezení jsou umístěny vně mě, zatímco touhy Prvního Omezení zůstávají uvnitř. Celá má touha je rozdělena do dvou částí, vnější a vnitřní, a to je pro mě opravdu veliká pomoc.

Musíme být Stvořiteli vděční, že nám daroval dvojité vnímání reality, které nám ukazuje, jak jednat a vyvarovat se toho, abychom dělali chyby. Naše touhy na úrovni Druhého Omezení od nás byly odříznuty a ji byly objasněny:  představují realitu vně nás. Naše práce se skládá z měnění našeho přístupu vůči „vnější části“ nás a zvyšování její důležitosti za pomoci skupiny a Vrchního Světla.