Otázka, kterou jsem dostal: Dá se říct, že Cesta Světla člověka nezbaví problémů v jeho životě a někdo, kdo následuje Cestu Světla je pouze vidí odlišně? Protože je člověk na vyšší úrovni, nemá stejné problémy jako v minulosti, protože jeho přístup k nim se změnil, nebo spíš, jeho přístup ke zdroji těchto problémů. Avšak když člověk, následující Cestu Utrpení řeší stejný problem, cítí se špatně.
Moje odpověď: To je naprosto správně! Existujeme v poli Vyššího Světla ( kvalita dávání a lásky ). Toto pole se skládá z koncentrických sfér a čím blíž je sféra centru, tím intenzivnější je její kvalita lásky a dávání. Všechno je nehybné, pouze my se pohybujeme tímto polem a měníme své mínění tím, že měníme své vlastnosti.
Touha, či jediná duše, byla stvořena v centru všech sfér. Pak se vzdálila od centra, ztrácejíc svou kvalitu dávání a lásky a pak se rozbila na části ( jednotlivé duše ). Tak získala protikladnou kvalitu – přijímání ( egoismus ). Kvůli tomu teď existuje v nejvzdálenější sféře pole Světla.
Duše mají pozice vzhledem ke Světlu, stejně jako má náboj pozici v elektrickém nebo magnetickém světlu. Spojení duše se Světlem ( spojení náboje s polem ) se děje díky rovnováze ( podobnosti ) jejich vlastností. Pokud jsou vlastnosti ( kvality ) Světla ( pole) a duše ( náboje ) stejné, pak duše ( touha ) cítí, že je v rovnováze. Jinými slovy je tu rovnováha sil či vlastností duše se silami či vlastnostmi Světla. Jsou ve stavu homeostáze.
Když se duše vzdalují od centra k okraji ( když sestupují díky svým vlastnostem ), podrží si Rešimo ( záznam ) o každém stavu, kterým prošly. Když duše dosáhnou největší vzdálenosti od centra ( od Stvořitele, protože jejich vlastnosti jsou k němu protikladné ), záznam celého řetězce odloučení ( sestupu ) v nich zůstane zakotven. Duše ( egoistické touhy ) vnímají tento nejvzdálenější stav jako člověka ( duši ) v tomto světě ( poli ).
Od tohoto okamžiku začínají duše návrat zpátky. Nejprve k cíli postupují nevědomky, tlakem, který vyvstává kvůli neshodě jejich vlastností s vlastnostmi sfér Světla, kterými procházejí. Duše cítí utrpení, což je pocit, který přichází z protikladu jejich egoistických vlastností a vlastností Světla. Čím větší jsou Reshimot, které se vyjadřují v duši, tím víc je duše tlačena do vnitřních sfér v poli Světla. Nebo, jinak řečeno, čím větší je neshoda mezi nenapraveným Reshimo a napraveným Světlem, tím hůř se člověk cítí ( a stejné se dá říct o společnosti jako celku ).
Začínajíc z určité sféry v poli Světla, vliv Světla na Reshimo vyvolává rozpoznání příčiny utrpení. To je vyjádřeno jako otázka o smyslu utrpení, o jeho důvodu a záměru. Je to otázka o smyslu života. Poté je člověk přiveden do skupiny ( prostředí ), kde se může začít napravovat, aby se stal podobným Světlu ( dávání – bestowal ).
“Vždy se zdá, že jsme milováni, protože jsme dobří. Ale co si neuvědomujeme, je to, že jsme milováni, protože ti, co nás milují, jsou dobří .”
Lev Tolstoj
Filed under: Utrpení -
Žádné komentáře→
Otázka:
RSS Kanál
Rav Laitman na Twitteru
