Každý z nás obsahuje 613 různých přání, týkajících se našeho spojení s ostatními, které musíme napravit. V první řadě musím porozumět, že jsou všechna sobecká, a že si přeji využít bližního i Stvořitele. 

Tento směr, “Israel, Tóra a Stvořitel,” myšleno z lásky ke stvořením k lásce ke Stvořiteli, funguje nejdříve v opačné podobě: kvůli využití Stvořitele a stvoření ve svůj vlastní prospěch. Nejdříve si musíme uvědomit právě tento fakt, a ten nám bude odhalen za podmínky, že obojí, stvoření i Stvořitele jsou používáni správně. 

V první fázi, kdy si přejeme dosáhnout obecného spojení s celým vesmírem, přes stvoření ke Stvořiteli, odhalíme naše prohřešky a chyby, což je způsob, jakým odhalíme zlý sklon. Nedojde k tomu najednou. Jak člověk postupuje, postupně odhaluje nepatrnou část egoismu. Požadujeme jeho nápravu, a ve Světle nápravy odhalíme větší část egoismu, a opět si žádáme, aby byl napraven. 

Světlo přichází od Stvořitele prostřednictvím skupiny, osvětlující a napravující zlo, které objevíme. Výsledkem je odhalení nové, silnější a tvrdší vlny sobectví uvnitř nás. Tak postupujeme od malých chyb k těm závažnějším, a od malých prohřešků k těm větším. Postupně je odhalujeme a napravujeme se. 

Vždy však usilujeme o lásku, spojení, sjednocení Israele, Tóry a Stvořitele do jednoho celku. Přejeme si, aby se Stvořitel stal svatým, „samostatným“,  jedinečným, čímž se má na mysli, že je pro nás kvalita odevzdání vždy tou nejvyšší hodnotou. Tak dochází k pokroku.

A nejdůležitějším aspektem této práce je pochopit, že všechny nápravy jsou soustředěny mimo člověka. K jeho duchovnímu posunu dochází mimo něj. A mimo něj existuje jen Shechina  a Stvořitel, jež ji naplňuje. 

Člověk si představuje, že ho obklobuje celý svět: neživý, rostlinný, živočišný a lidský, ale to vše je pouze jeho  iluzí, jeho představou. Ve skutečnosti nic z toho neexistuje. Když člověk začíná objevovat skutečnou realitu, odhalí, že vše z toho postrádá ducha života, a ožívá pouze vyšší silou Stvořitele. Stvořitelem, který stojí za všemi těmito představami a stíny. Sami o sobě jsou jen pouhými oděvy, obaly, bez vnitřního obsahu. 

Doufejme, že odhalíme tuto pravdu rychle, a začneme skutečně pracovat se Stvořitelem prostřednictvím těchto oděvů. 
[82496]
1. části denní lekce kabaly 9/7/12, Rabašovy spisy

Otázka: Člověk musí strukturovat pracovní dobu ve svém životě velmi jasně. Dnes je to problém, protože většina dospělých tráví více času nečinnosti, než prací. Jak můžeme vychovávat mladé lidi tak, aby svůj den správně plánovali?

Odpověď: Problém je, že člověk se dnes nudí. Nemůže se zapálit prací. Všechno v životě se zdá, že pro něj nemá smysl. To je problém pro všechny pracovníky, zejména administrativní pracovníky, až po manažery. Manažer se uzamkne v kanceláři, „já nemám čas!“, ale ve skutečnosti se potácí.

Je to stejné předstírání zaměstnanosti u pracovníků a úředníků na všech pracovních úrovních. Je to přirozené. Lidé ztrácejí touhu tvořit, vyrábět a něco udělat. Nemohou se donutit pracovat. Člověk se povaluje, sedí, s něčím si hraje.

Je dobře, že dnes existuje internet. Je to jednoduše všelék proti nudě, protože lidé mají plné ruce práce alespoň s něčím, jinak by byla degradace rychlejší. I když v tomto případě by to bylo mnohem jednodušší, rychleji bychom se cítili jako zvadlá rostlina. To vše je důsledkem vývoje naší touhy, která se vyvinula na své maximum a již nemůže být ničím naplněna.

Začalo to již v šedesátých letech minulého století s generací „květinových dětí“, „Beatles“, hippies, kteří „šli“ do meditace, drog a tak dále. To byl první signál.

Nyní pracujeme na integrované komunikaci s lidmi, používáme poměrně jednoduchou taktiku. Nejprve je třeba ukázat, jak moc společnost působí na člověka, jak moc ho vzrušuje, fascinuje, a vládne mu, jak moc jeho osobnost začíná být inspirována možnostmi, tužbami a cíli prostředí, jak moc prostředí ovlivňuje jeho osobnost, a to je důvod, proč závisíme na hrách které provádíme, začneme v něm probouzet, dobré či špatné vztahy, všechny druhy změn, přechody ve vnímání, v myšlenkách, v rozhodnutích, hodnocení atd.

Jde o to, že pokud správně zahrneme člověka do okolní společnosti, pak jeho touha, začne být základem veškeré jeho existence, touha, která dříve byla velmi malá (protože nic nechtěl, nemohl pohnout prstem) se nyní stává desetkrát větší, protože je ve skupině, která ho začíná stimulovat, neustále s ním třepe.

Nakonec je prodchnut touhami všech ostatních, a co je nejdůležitější, je probuzen, dostane nějaký druh malého vnitřního pnutí. A to ho vymaní ze stavu lhostejnosti.

Myslím, že to by mělo být přijato všemi pracovními skupinami, pokud nechtějí spát po celý život. Konec konců, oni vlastně mají udělat něco pro dobro společnosti. Proto je nutné, aby přišli a sjednotili se tak, že i když jeden může spát, měly by se stimulovat navzájem. Pak budou mít přídavné přání, touhu a růst, a začnou žít a pracovat efektivně.

Stejné je to s dětmi. To znamená, že prostředí provádí takové ladění na osobnosti, s nimiž začíná dostávat touhu všech okolních lidí a stává se mnohem aktivnější než dříve.

Navíc, taková silná touha vytváří prostředí pro lidi, pro další rozvoj. To není jen zvýšená pozornost, ale možnost povznést se nad ostatní a snížit sám sebe před nimi, absorbovat informace od okolních lidí a co je nejdůležitější, dosáhnout východu do středu kruhu a společného pocitu, skrz který bychom se měli dívat na svět a řešit všechny problémy správně.

Je to vyšší touha, vyšší myšlení a mysl, která se netýká mne nebo ostatních. Je to něco, co jsme nyní vytvořili vlastním úsilím a podněty. Tato společná věc, která se mezi námi narodila, je naše další úroveň, která je více rozvinutá. Pohled skrze tuto úroveň, přístup ke světu skrze ni, každého z nás přináší ke správnému řešení.
[81045]
Z „Diskuse o integrální výchově“ 23/5/2012