Soudem se má na mysli, že konám pro dobro svého ega a milosrdenstvím, že konám pro dobro ega své ženy. Mým úkolem je ujasnit si, co znamená „střední linie“, kde se neustále snažím udržet rovnováhu mezi soudem a milosrdenstvím. To znamená, že se snažím věnovat své ženě jak nejvíce jsem schopen, ale dělám to kvůli tomu, abych od ní získal dobrý příklad, získal dobrou reakci, myšleno dobrý vtah z její strany.

Pokud se zajímám jen o sebe, tomu se říká „levá linie“. A když beru v potaz ego mé ženy a jsem připraven splnit vše, oč mě žádá, tomu se říká „pravá linie“. Jinými slovy, levá linie je soudem a pravá linie je milosrdenstvím.

Levá linie, neboli soud, jsou všechny mé požadavky, které svému partnerovi představuji a chci po něm, aby je naplnil. Pravá linie, neboli milosrdenství, jsou všechny požadavky mé ženy vůči mně. Takže je jasné, že soud a milosrdenství, pravá a levá linie, si navzájem odporují.

A kdy spolu přestanou bojovat a budou schopny přijmout úplné naplnění? To je možné pouze tehdy, jestliže se jeden stane sluhou druhého.  Tak je to při jednostranném rozhodnutí, kde ze své ženy udělám sluhu a biju jí tak, aby mě poslouchala, nebo to ona tak dělá se mnou.

To je ale příležitost pro nás pro oba, abychom se dokonalým způsobem navzájem naplnili, o mnohokrát více, než otročením partnera. K tomu je zapotřebí, aby každý obsáhl ego druhého.  Je jasné, že musíme pracovat jen na spojení mezi námi. A pak čím více dokáži naplnit ego své ženy a ona naplňuje moje ego, o to více naplňujeme sebe.

Jak neztratit rovnováhu? Za tímto účelem se musíme držet ve sdíleném pocitu spojení mezi námi, v určitém bodu rovnováhy, jako bychom byli na špičce jehly. Potřebujeme takový spojovací bod, trošku jednoty, která vyžaduje reciprocitu, abychom nepřepadli přes palubu a neztratili rovnováhu.

Tady vyžadujeme sdílený pocit, kterému se říká „párování“, ve kterém jsme oba spojení jedním přáním vzájemného dávání kvůli oboustrannému spojení. Uchopíme ego nás obou jako prostředek, kde jeho naplněním vybudujeme spojení mezi námi. A pak se tomuto sdílenému bodu, který nás spojuje, říká „clona.“

Oba dva jsme spojení dohromady vzájemným přáním naplnit se navzájem a snažíme se neztratit rovnováhu tím, že se stále cítíme jako jeden celek. A tento pocit je v nás po celou dobu obnovován a posilován: Vždycky se v nás objeví nové pocity a myšlenky, které nás posunují vpřed. Nikdy nepřešlapujeme na místě.

[110511]

Z pořadu KabTV “Nový život #46”, 08/01/2012

Odpověď: Dokonce i na nultém stupni, ze kterého začínáme, procházíme různými fázemi. Každý stupeň se skládá ne více a ne méně, než z deseti Sefirot. A každá Sefira má svých deset Sefirot, a tak dál až do nekonečna.

Není tu žádné podmínky, která by byla pevná a neobsahovala v sobě všechny prvky, celou realitu. Existuje pouze jeden obraz vesmíru, ale ten je viděn v různém rozlišení, jako na mapě v odlišném měřítku.

Například, chystáme se na kongres do St. Petersburgu. Podíváte-li se na mapu Ruska, město je jen bodem. Když si ho přiblížíte, zvětšíte měřítko, a pak je z tohoto bodu velké město. Přiblížíte ho a vidíte všechny ulice, dokonce i budovy, atd.

Tak se nám náš stávající stav jeví jen jako bod. Ve skutečnosti v sobě však obsahuje celý svět. Vše záleží na měřítku, ve kterém ho zobrazujeme a vidíme v něm všechny detaily. Odhalování všech detailů je vzestupem 125ti stupni.

[111211]

Z 1.části denní lekce kabaly 30/06/2013, Rabašovy spisy 

 

Odpověď: Láska přátel je práce, kterou dělá Světlo, které napravuje, aby spojilo naše nádoby. Zdá se, jako by sobě byly vzdáleny a že je musíme k sobě přiblížit, v duchovnu však vzdálenost neexistuje. Prací na nádobách získáme vlastnosti, které jsou podobné vlastnostem Světla, a tak můžeme odhalit, co v nás už je.

Je to jako člověk, který ztratil zrak a určitou léčebnou metodou jej opět získal. Znamená to, že nám kabalisté dávají rady, jak se v našem stávajícím stavu oživit a rehabilitovat.

To znamená, že zůstanete na té samé úrovni a nic se nezmění, až na vaši schopnost cítit. Takové úrovni citlivosti se říká duchovní žebřík, úrovně dosažení, odhalení.

[110593]

Z 1. části denní lekce kabaly 19/06/2013, Rabašovy spisy

Odpověď: Uvidíte, že jste to udělal zas…. Stvořitel nám to tak vše prezentuje úmyslně a vy musíte pochopit, že to byl On, kdo to vše udělal, a ne vy.

To je ono, musíte pochopit, že vše ve vaší minulosti, je to, co On s Vámi udělal, „Není nikoho jiného kromě Něj.“ Proto se neužírejte!

Pokud se za minulost odsuzujete, odsuzujete Stvořitele, protože celá vaše minulost Jím byla určena. Je to pouze přítomnost a budoucnost, kterou určujete vy.

[110581]

Z kongresu v Krasnoyarsku 16/6/2013, 5. lekce

Egoismus nám nedovolí toto pochopit a přijmout, že zkresluje obraz. Nicméně, když se na věci podíváme nezaujatě, nestraně, budeme vše muset přijmout takové, jaké to je. Pokud sledujete běžnou logiku, je jasné, že je to tak, jak to má být. Příroda je jednotný integrální mechanismus, a obvykle, každá část v ní závisí na každé další, a systém jako celek závisí na všech jeho částech. V takovém případě, samozřejmě, prospěch kolektivu a jednotlivce je ten stejný.

Otázka: Ale jednotlivé ozubené kolečko v tomto mechanismu nemá svobodnou volbu. Tak  jaký to má smysl, jestli je dobré nebo špatné?

Odpověď: Vskutku, ozubené kolečko samo o sobě nemá svobodnou volbu. Nemůže se rozhodnout, zda se má otáčet ve prospěch komunity. Každý dělá, k čemu je on či ona předurčen dělat shora. Nicméně, tento systém má jakýsi mechanismus podobný spojce: je to o tom, do jaké míry se vnitřně zapojuji do tohoto „motoru“, abych rotoval s ním, bez jakýchkoli otázek.

Otázka: Takže máme svobodnou vůli?

Odpověď: Znamená to se chtít otáčet nebo se otáčet nedobrovolně. Moje svoboda je v souhlasu. Pracovat budu tak jako tak, buď „pod nátlakem“, pod tlakem „válce vývoje,” nebo za svého vlastního souhlasu, s radostí. Celkově vzato, systém je dokonalý a pracuje s absolutní účinností, ale cítím ho a vnímám do míry svého souhlasu s jeho prací. Navíc, ostatní to vidí stejně, a tak na konci, všichni cítíme osobní či kolektivní vadu nesouhlasu – individuální či systémovou. Naše vnímání však nemá na systém vliv.

Otázka: Jak je možné nápravu uspíšit?

Odpověď: Chtít souhlasit s prací systému, s pohybem jeho částí. To změní v mých pocitech vše. Ve skutečné realitě nic nepřidávám ani neberu; rozdíl je pouze v tom, nakolik je její obraz zkreslený „rušivým zrcadlem“ mého egoismu. Celý život se odehrává na tomto plátně, kdy sebe „vykresluji“ ve vztahu k pravému systému, nesouhlasíc s ním tím či oním způsobem. A tomuto obrazu říkám „můj svět.“ V podstatě je to snímek, výraz mého nesouhlasu s původní přírodou, absolutní láskou. Celá má bytost je projekcí na jakousi „obrazovku“, vykreslující tento „rozpor v názoru.“ Nevidím skutečný systém; nevidím nic, než mé vnitřní vady.

Otázka: Existuje taková věc, která je oddělena od celistvosti vnímání, můj osobní „kout“?

Odpověď: Ano. Mohu svá přání cítit do míry jejich protikladnosti systému. Tak, můj svět, jako duchovní realita, se také skládá z 613 částí, ale každá z nich se mi jeví jako opak vůči celku. Tato protikladnost se dělí na 125 stupňů či stádií ekvivalence či ne-ekvivalence. Nyní jsem kdesi za 125. stupněm, v úplném odloučení, v absolutním nedostatku porozumění. Pak, jak na každém stupni rostu, odhalím rozdíl mezi mnou a systémem ve větším rozlišení, a napravením těchto vad se dostávám blíže k souhlasu, k „úplné víře“, plnému přilnutí.

Takže, prozatím, vidím a cítím sebe ve vztahu ke stavu, který mi chtějí ukázat. Samozřejmě, že pro srovnání, mi není ihned nabídnut svět Nekonečna, ideální systém přírody, Stvořitel. Není to možné, protože dokáži rozlišit pouze nepatrný rozdíl, jako dítě, které je pobízeno, aby si ve třídě dobře vedlo, a když uspěje, bude pochváleno „A-čkem“.

Zároveň si musíme uvědomit: Nyní vidím sebe a nic víc.

Jeden nabývá dojmu, že se lidstvo, když ne na venek, pak vnitřně mění, tedy na úrovni organizace biologického těla nebo jeho způsobu zpracovávání informací. Existuje tu nějaký zákon?

Odpověď: Všechny tyto problémy se začaly objevovat ještě před stovkami tisíc let, v době přeměny z opice na člověka. Slezli jsme ze stromů, postupně jsme přestali lovit, začali jsme se zabývat zemědělstvím, prošli jsme systémem otroctví, pak začali zakládat města a civilizace, tisknout peníze, vynalezli jsme psaní atd… To vše napomohlo lidskému vývoji.

Takže, v dnešní době, se objevuje potřeba cítit řídící sílu, která nám dává možnost odhalit proč žijeme, schopnost cítit svůj účel, a dosáhnout toho dokud jsme stále naživu, v tomto světě, a ne jen ve světě dalším, jak nám říká náboženství. Musíme vyššího stavu dosáhnout bez ohledu na to, zda naše tělo žije či umře. Dokud jsme ve fyzickém těle, je to, jako bychom se nacházeli mimo něj, vedle něj, pouze se s tělem identifikujeme.

Odbornými lekcemi integrálního vzdělávání, které člověku pomohou rozvíjet spojení – jak „vyjít ze sebe ven“, cítit ostatní, žít uvnitř něho, milovat ho, být do něj zapojen – tím člověk rozvíjí technologii svého psychologického vzniku.

Navíc, když to začíná chápat, vidí, že není tělo, ale spíše duch, přání a intelekt, který uvnitř těla neexistuje. Tělo je pouze dočasný nosič, ale tento nosič může předat všechny své informace kam chce, od jednoho nosiče k druhému, z jednoho počítače k dalšímu počítači.

Když člověk začíná chápat, že se může „přenést“, pak se v něm objeví pocit svobody. Takže, odtud, může řešit úplně jiné problémy.

[109251]

Z pořadu KabTV “Napříč časem” 20/03/2013