Žijeme v rozděleném světě, kde se už neumíme na ničem shodnout. Pokud jde o státy, s tím se ještě nějak smíříme, hlavně žádnou válku. Když ale doma nenacházíme společnou řeč, je to otrava a pro rodinu hotová pohroma. V rodině se běžně sejdou příznivci levice i pravice, ale hádky se nerodí jen kvůli politice, nebo že doma nejsou peníze. Dnes stačí i naprostá drobnost, aby hádka vzplála. Vzájemná nevraživost rychle přerůstá v nenávist a naděje pro zachování rodiny mizí. Trpí tím dospělí, nejvíc ale trpí děti. Dokážeme se naučit, jak uchovat dobré vztahy v rodině i přes trvalou rozdílnost názorů?

Všechna provinění přikryje láska

„Všechna provinění přikryje láska,“ říkají kabalisté. To ona jediná dokáže vrátit rodině soulad a klid. Bojovat s partnerem za svoji pravdu? Ani náhodou, i když nás to svádí. Vždyť rozdílnost názorů můžeme klidně přijmout a nechat být. Každý jsme jiný a věci vidíme různě. Ten naproti může být mým pravým opakem povahou, pohledem na život, politickým přesvědčením. Ano, jistě. To ale přestává být důležité ve chvíli, kdy se navzájem začneme doplňovat, kdy přestaneme zdůrazňovat rozdíly mezi námi, kdy mezi sebou začínáme stavět most lásky. Vynaložené úsilí se vrátí, láska mezi námi nevyhasne.

Budeme ji živit, až se rozzáří barvami, jaké jsme dosud neznali. Přitom na pozemské rovině můžeme zůstat každý svůj a třeba se i přít. Ale nad tím, právě nad těmito spory a vádami vybudujeme lásku, věčnou protiváhu neshodám.

Dvě roviny vztahu

Jak toho dosáhnout? Bez učení to nepůjde. Nejprve je třeba přijmout, že náš vztah má dvě roviny. Na nižší, pozemské, se v mnohém rozcházíme, ale na vyšší rovině se naše srdce propojují. A právě to znamená, že „všechna provinění přikryje láska“. Nad všemi proviněními a křivdami, nad těmi největšími rozpory mezi námi, můžeme vybudovat silnější a pevnější lásku, na kterou budou každodenní starosti krátké.
Právě z úsilí povznést se nad neshody a třenice, rodí se opravdová láska. Hmotná i duchovní rovina k ní neodmyslitelně patří. Lásku budujeme nade vším, co nám stojí v cestě.

Proto nikdo nemá právo požadovat od partnera, aby se změnil. Každé násilí je nepřípustné, ať v jakékoliv podobě, náboženské, světské či jiné. Každý má právo zůstat sám sebou. Změna má vycházet z jeho vlastního přání. Zůstává nám úkol naučit se vybudovat lásku, pod kterou se všichni vejdeme jako pod deštník, i kdyby jeden druhému byl pravým opakem. Právě díky planoucím protikladům se naše láska může stát bezmeznou a nehasnoucí.

Originální článek zde.

 

Filed under: Náprava | Add Comment →