Rabaš v článku „Co to znamená, že díky Toře je člověk shledán hodným spravedlnosti a míru“ vysvětluje, jakými etapami člověk prochází, než dosáhne cíle. Jelikož začínáme s materiálem a naším materiálem je touha přijímat, touha přijímat potěšení, spočívá naše cesta v tom, abychom provedli převrat a pracovali s touto touhou proti jejímu přirozenému záměru.

Když studujeme sestup shora dolů, vidíme, jak se skrze čtyři fáze Přímého Světla vytváří materie a poté touha přijímat. Dokud tato touha sestupuje a dospívá k rozbití, nachází se stále zcela ve vlastnosti, v níž ještě není touhou přijímat v podobě, v jaké ji známe.

Teprve po rozbití, když do ní vstupují jiskry Biny, jiskry odevzdávání, se uvnitř této touhy proměňují v záměr přijímat pro sebe. Ačkoliv pocházejí z Biny, rozbitím prochází jak Malchut, tak Bina. Vychází z toho, že záměrem touhy se stává přijímání pro sebe, pro vlastní potěšení. Je zcela uzavřena do sebe: jak v činu, tak v záměru.

Proto se naše práce liší od původního stavu, kdy se Kli ve světě Ein Sof (Nekonečna) rozhodlo jednat za účelem odevzdávání. Tam jde o materiál světů, kde není zlý sklon a původně neexistuje záměr přijímat pro sebe.

Ten vzniká teprve později v nečistých světlech BJA. My však začínáme z opačného stavu, a proto musíme především projít nápravou zvanou stupeň víry, stupeň „spravedlnosti“, aby se náš záměr změnil z „přijímání pro sebe“ na „pro odevzdávání“.

Musíme dospět ke stavu zvanému První zkrácení (Cimcum Alef), kdy nepoužíváme touhu přijímat, pokud k ní neexistuje záměr pro odevzdávání. Jde o vztah ke Stvořiteli, nikoliv o materiální věci, kdy si člověk pod vlivem Klipot obvykle začíná myslet, že má zakázáno jíst a pít a že se musí v životě tohoto světa omezovat.

Nikoliv! Míní se tím, že ve všem, co se týká Stvořitele, ve všech myšlenkách a činech spojených s naším duchovním vývojem, jsme povinni být v záměru pro odevzdávání. Je třeba se snažit dosáhnout podobnosti vlastností se Stvořitelem, podobnosti záměru, neboť v činech se Mu nikdy nemůžeme podobat. Můžeme pouze přijímat nebo nepřijímat, zatímco Stvořitel pouze dává.

Dosáhneme-li však onoho záměru: ne pro sebe, nýbrž výhradně pro Stvořitele, nacházíme se s Ním v podobnosti vlastností. Tato náprava se nazývá vírou. Tehdy se náš čin pro odevzdávání nazývá spravedlností. Jinými slovy, pokud člověk dospěje ke stavu, v němž neočekává žádnou odměnu za své myšlenky ani činy, říká se, že prokazuje milosrdenství (Cdaka).

Pokud skutečně dospěje k takovému stavu, v němž se snaží jednat bez nároku na odměnu, začíná odhalovat, že toho není schopen, že to nechce a v žádném případě se nedokáže k takovému stupni ani přiblížit.

A tehdy se v něm projevuje stupeň zvaný „zatvrzelost“. Člověk rázně odmítá duchovní, obviňuje Stvořitele a nechce dospět ke spravedlnosti ani k následujícímu stupni po ní, který se nazývá „mír“ („Šalom“).

Proto Ba‘al HaSulam hovoří o čtyřech andělech jako o čtyřech hlavních vlastnostech, jejichž prostřednictvím chce Stvořitel přivést člověka, jeho touhu přijímat, k nápravě. To znamená, že na posledním stupni „míru“ se touha přijímat skládá výhradně ze sváru a nechce pobývat v míru.

Vychází z toho, že je skutečně neschopná zatoužit po přijímání pro odevzdávání. Avšak prostředek k tomu se nenachází uvnitř člověka ani uvnitř těchto čtyř vlastností, čtyř stupňů, nýbrž výše. Nazývá se Světlem, které navrací ke Zdroji (obklopujícím světlem), které napravuje touhu přijímat, a tehdy ona skutečně dosahuje toho, co je zapotřebí.

Z lekce k článku Rabaše ze dne 14. 9. 2026.

Originál článek zde:

[#363033]

 

Filed under: Duše | Add Comment →