Otázka: Proč právě prostřednictvím našich činů vyvoláváme Světlo, které navrací ke Zdroji?

Odpověď: Člověk není schopen překročit hranice své touhy přijímat a jedná na jejím základě. Existuje však podmínka, díky níž mohu přitahovat Světlo, i když se stále nacházím v touze přijímat. Toto Světlo se nazývá Obklopující světlo a nepřitahuji ho prostřednictvím touhy napravené clonou, ale pouze samotnou touhou.

Když Světlo přichází, nemůže do mě vstoupit, ale zůstává v mé blízkosti a očišťuje nádoby (Kelim). Tato touha musí být zcela zvláštní a musí směřovat právě ke Zdroji Světla. Musím o to usilovat. Když studuji kabalistické knihy, které byly napsány ze Zdroje Světla, probouzím tím toto Světlo, aby na mě působilo. To však nestačí.

Každý může tyto knihy otevřít a číst je. Známe lidi, kteří studují, ale svým studiem ničeho nedosáhli. Kniha je prostě kniha a každý si ji může volně koupit v obchodě. Proč se to tedy přesto nedaří každému? Protože všechno závisí na tom, kam směřujeme své srdce, tedy svou touhu, která musí být zaměřena právě na přijetí tohoto Světla.

Ať je tato touha třeba i kvůli vlastnímu prospěchu, abych se cítil dobře, a nikoli se záměrem odevzdávat, protože toho zatím nejsem schopen. Přesto chci, aby mi toto Světlo umožnilo připojit se ke svému Zdroji, a kvůli tomu jsem připraven vzdát se celého svého života i všech ostatních potěšení. Proto kolem sebe vytvářím skupinu, která mi říká, že dosáhnout toho, o čem čteme, je v životě nejdůležitější. Je to největší prospěch, nejlepší úděl a nejvyšší úspěch.

Jestliže mi to prostředí neustále připomíná a já jsem na tento cíl stále zaměřen, Světlo na mě působí a napravuje mě s dodatečnou silou. To se nazývá: „Jsem nemocný láskou“ a „až do té míry, že nemohu spát“. Od člověka se nevyžaduje nic víc, protože víc není schopen udělat. Proto se nemáme rozptylovat všemi ostatními touhami, ale máme se zaměřit pouze na tuto jedinou.

Se svou touhou přijímat nemůžeme dělat nic jiného než ji správně nasměrovat. Touha zůstává touhou a potěšení zůstává potěšením. Pouze jsem vyměnil potěšení z nejrůznějších podob, do nichž se odívá tento svět, za představu potěšení, které se nachází v duchovním světě. Nic dalšího nepotřebujeme. Něčeho jiného nejsme schopni a ani se to od nás nevyžaduje.

Samotné Světlo již na člověku pracuje, aby do naší touhy přijímat vneslo jakousi „příměs“ – kouzlo svatosti. A tehdy začíná uvnitř touhy přijímat určitá příprava, jakési rozštěpení. Člověk buď chce z této touhy vystoupit, nebo nechce; buď si to uvědomuje, nebo si to neuvědomuje…

Nakonec se však stejně odehraje zázrak – zázrak východu z Egypta, obrat, při němž člověk získává zcela jinou přirozenost.

Z lekce k článku Rabaše, 12. 10. 2026

Originální článek zde.

[#362718]

 

 

 

Filed under: Náprava, Světlo | Add Comment →