Co udělal věk počítačů a chytrých telefonů se schopností člověka spojovat se s druhými? A co nám z naší první lásky zůstává po celý život? Zvířata se ve výběru partnera nemýlí. K nalezení těch nejlepších partnerů jsou vedena instinkty. Zato my máme v těchto věcech svobodu a velký zmatek. Na fyzické úrovni potřebujeme sex.

Na druhé straně ale toužíme po niterném spojení. Mezi těmito dvěma póly balancujeme, jednou je spojujeme, jindy oddělujeme. Neumíme je úspěšně skloubit. Láska bývala vyhrazena především šlechtě. Byla jakousi zábavou „lepších“, cennějších lidí, zdatnějších dobyvatelů. Obyčejní lidé s takovými hrami neměli nic společného. Měli na starost vlastní přežití a brali si někoho ze svého prostředí, kdo nepřinášel překvapení ani obtíže, kdo se zdál být schopný vést domácnost a starat se o děti.

Pak přišlo 20. století a narostlo ego, objevily se filmy o lásce, písně o vzrušení a vášni a dobývaly svět, a ten začal patřit mladým zamilovaným. Dnes jsme jen o několik generací dál, ale láska mezi lidmi naráží na obtíže, samotná existence vztahů je ohrožena. Kolik milujících se párů znáte? A kolik z nich se za pár let rozvede?

Jsme v technologickém věku. Sedíme celé dny před počítačem a žijeme ve svých chytrých telefonech. Setkávat se tváří v tvář? Nezájem. Raději ať nám kdo chce, co chce, píše, vůči tomu se cítíme chráněni. Je pro nás obtížné odložit ochranné vrstvy, clony, které nás oddělují. Odhalit své city a být otevření vůči partnerovi je těžké. Možná ani sami sebe neznáme natolik, abychom o sobě měli jasno: kdo jsme a čeho v životě chceme dosáhnout?

Čím vyspělejší svět, tím primitivnější člověk splývá s počítačem pracujícím s bity v hodnotách 0 a 1. Žádná harmonie. Žádné city. Nic. Všechno je mechanické, chladné a praktické. A právě odtud pramení hluboká krize, s níž se potýkáme při budování lidské blízkosti, bolestně v té milostné.

Originální článek zde.

Filed under: Láska | Add Comment →