Když vidíme děti s mobilem v ruce, často si povzdechneme: „Kam ten svět spěje?“ Jenže ruku na srdce — nejsme na tom podobně? Rodiče sedí s rozsvíceným displejem doma na gauči, v parku, v kavárně, v letadle. Jsou fyzicky blízko svým dětem, ale často duchem někde úplně jinde.

Dítě něco říká, něco ukazuje, něco prožívá — a my odpovídáme napůl. Přítomnost se mění v provozní režim. Jsme spolu, ale ne vždy se opravdu potkáváme. A tak se stalo něco přirozeného: děti si začaly hledat svět jinde. Za obrazovkou. Tam se baví, učí, komunikují, objevují, tvoří. Pro ně to není „náhražka reality“. Je to jejich prostor.

Nemá smysl se pohoršovat ani tahat za brzdu. Tím vlak nezastavíme. Můžeme ale udělat něco mnohem důležitějšího: postarat se o to, jaký svět na děti za obrazovkou čeká. Potřebují prostředí, které je nebude jen vtahovat, rozptylovat a otupovat, ale také rozvíjet. Obsah, který v nich probouzí citlivost, spolupráci, tvořivost a schopnost vnímat druhé. Online svět už není možné jednoduše zakázat. Je třeba ho pročistit a naplnit něčím zdravějším.

Možná právě tady začíná nová etapa. Dnešní děti nejsou ztracené jen proto, že vyrůstají jinak než my. Možná jsou první generací, která se učí žít v prostoru, kde se hranice starého světa rozpouštějí a otevírá se možnost vytvořit něco nového.

Nejde jen o tablety, aplikace nebo virtuální realitu. Jde o změnu v člověku. O nové způsoby spojení, sdílení a vnímání. Obrazovka je zatím jen okno. Za ním se ale může rodit svět, který nebude postavený jen na výkonu, samotě a egoismu, ale na hlubším propojení mezi lidmi.

Proto bychom děti neměli jen kárat nebo litovat. Spíš se od nich zkusme něco naučit. Pochopit, kam je to táhne, a pomoci jim, aby se v novém prostoru neztratily. Budoucnost nepřibrzdíme. Můžeme se jí ale naučit rozumět. A možná opravdu nepotřebujeme záchrannou brzdu. Možná se jen potřebujeme přeprogramovat.

Originální článek zde.

Filed under: Krize, Prostředí, setkání | Add Comment →