Otázka: Během skupinových seminářů někteří lidé mluví více, jiní méně, někteří jsou více emotivní, jiní méně. Jaký je správný přístup?

Odpověď: Když sedím v kruhu s ostatními přáteli, musím každého z nich vnímat jako loutku, skrze kterou promlouvá Stvořitel. To není člověk – tak se mi Stvořitel představuje v nejrůznějších podobách. Ať říkají jakékoli nesmysly – mně je to jedno, já se jim klaním. Je jedno, jak nepříjemní, odpudiví a nesympatičtí mi najednou připadají – musím si naproti tomu uvědomit, že je to On, kdo ve mně probouzí takový pohled, takovou antipatii. A zde je místo práce.

O velkém mudrci rabínu Josi Ben Kismovi se píše, že měl skupinu žáků – úplných začátečníků, hloupých, nedůstojných, ale on se snižoval na jejich úroveň – a tak se najednou stali v jeho očích velkými a on skrze ně mohl přijímat veškeré pochopení od Stvořitele.

Neexistuje vyšší nebo nižší – vše je podle našeho hodnocení. Proto mohu sedět se skupinou, která byla přivedena „z ulice“ – na tom nezáleží. Vše záleží jen na mém vztahu k nim.

Z lekce k článku z knihy „Šamati“, 10. 5. 2012.

Originální článek zde.

[#77448]

Filed under: Desítka, Duchovno, Skupina, Skupinová práce | Add Comment →