Jsem už tam? Nebo ještě tady? Poznám, že jsem v hraniční vrstvě přechodu Machsomu? Jaké stavy tu vznikají? Chci se kontrolovat, chci chápat, co se děje. My nemluvíme o projevu nějakých sil, jako že uhodí blesky, objeví se andělé a otevřou se nebesa. Mluvíme o vnitřním pocitu: jestli nám odhaluje hlubší pohled na stvoření, pohled za jeho hranice, na síly, které ho řídí, na celkovou myšlenku, záměr a vůli. Mluvíme o tom, jak to pociťujeme.

Protože všechno vzniká subjektivně, uvnitř člověka. Navenek se nemění nic. Svět zůstává stejný a netuší, že z jeho obyvatel jeden právě vystupuje na stupeň přímého spojení se Stvořitelem. Rambam píše: Svět nadále existuje stejně jako nyní. Přitom jde o Gmar Tikun, o úplně poslední bod nápravy, kdy ne jeden člověk, ale všichni lidé dosahují nejvyššího bodu svého bytí, věčného a dokonalého.

Nedokonalý, nicotný, špinavý zdá se nám náš svět, neuvěřitelně malý a dusící nás. Skutečnost ale ukáže, že to tak není. Naše vnímání se bude měnit. Kolem člověka, se nic nemění. Změnou prochází jeho vnímání a pohled na svět. Samotný přechod Machsomu má několik etap, je kolísavý: jednou jsi nad svým egoismem, podruhé pod ním. A tak střídavě několikrát, než nastane konečný a úplný průlom.

Počáteční stav při přechodu Machsomu můžeme přirovnat k pobytu ve vodě: Jednou nad vodní hladinou, podruhé pod ní, člověk se noří do přání a myšlenek jen tohoto světa. Myšlenek na sebe, pro sebe, na svůj prospěch s využitím druhých. Ponořujeme se do svých myšlenek: „Měl bych pracovat pro skupinu, spojit se s přáteli, studovat bych měl… Ale proč bych měl? Abych postoupil vpřed.“ Tomuto stavu se říká „pod Machsomem“. Právě tady, v něm, se nacházíme.

A druhý stav je ten, kdy se nacházíme nad vodní hladinou. Tehdy člověk chápe, že všichni egoisté jsou jako děti, že takové je přivedl na svět Stvořitel. A nemají vinu v tom, jak jednají. Stvořitel je k nim shovívavý, protože On sám je takové stvořil.Mění se ten, který se pozvedá nad Machsom jako nad vodní hladinu. Začíná v sobě pociťovat, že všem přeje dobro a všem chce pomáhat. Přeje si přistupovat k druhým tak jako Stvořitel, protože pozvednutí nad Machsom je splynutím, připodobněním se myšlenkám Stvořitele.

A tehdy začíná prosit Stvořitele, aby mu ukázal, jak On sám přistupuje k lidstvu, aby se Jemu mohl stále více připodobňovat.Pozvednout se výše ne proto, aby se prostě pozvedl, ale aby ospravedlnil Stvořitelův záměr s celým lidstvem.Začíná toto ospravedlnění pociťovat jako nutnost. Bojí se, že ještě nechápe a neuvědomuje si, jak Stvořitel ke všem přistupuje. Možná s Ním v něčem dokonce nesouhlasí.

Stav po přechodu Machsomu je ten, kdy si přeje větší odhalení Stvořitele, ne aby sebe potěšil pohledem na pohyb všeho ve světě podle jednoho systému, ale aby ospravedlnil Stvořitele. A přestože Ho nedokáže skutečně ospravedlnit, přeje si to, neboť tím Jemu přináší potěšení.

Z lekce ke svátku Sukot, 29. 9. 2026

Originální článek zde.

[#362187]

 

 

Filed under: Egoismus, Podobnost Stvořiteli | Add Comment →