Otázka: Když chce člověk vystoupit z jednoho stupně na druhý, hledá možnost většího odevzdávání, které je opakem přijímání. Na druhé straně si však musí představovat, že tam existují větší požitky. Jak se to dá spojit?

Odpověď: Jak může člověk pomocí obrazu, který si vytváří v pravé linii, odolávat levé linii? Právě proto před Stvořitelem nestojíme jako jednotlivci, ale máme kolem sebe prostředí, které nás může táhnout buď doleva, nebo doprava. Říká se, že ten, kdo si neustále vybírá lepší prostředí – tedy takové, které se nachází „na pravé straně“ – svou svobodnou volbou zkracuje cestu.

Před dvěma týdny jsem se vrátil ze Severní Ameriky. Kdyby ses mě teď zeptal, jestli jsem tam vůbec byl a co jsem tam dělal, už bych si skoro nevzpomněl. Od té doby se toho stalo tolik. Každý den je natolik naplněný – před svátky, po svátcích… Vidíš, jak se nám zkracuje čas? Pro člověka zvenčí je všechno úplně jiné. Několik let u něj může probíhat téměř beze změny. U nás není zkracování času jen mechanickým stlačením, ale zkracováním duchovního času, tedy času vývoje.

Lidé tomu nerozumějí. Někteří tu sedí pět let a myslí si, že za tu dobu nic nezískali. Nevědí, že možná během těchto let prošli sedmi nebo osmi koloběhy. Neříkám to s nadsázkou. Jen jednoduše necítíme, co se s námi skutečně děje.

Správné rozlišení tedy spočívá v otázce: Co mi pomůže vybudovat něco, co mě přetáhne z levé linie do pravé? Ve skutečnosti se neustále nacházím v levé linii – ve vášních, touhách a různých myšlenkách. To všechno patří k levé linii. Jak si ale na pravé straně vybudovat tak silný magnet, aby byl stále silnější než přitažlivost zleva, aby mě přitahoval, a pak abych dostal v levé linii ještě něco většího, abych neustále přeskakoval sem a tam?

Právě četnost těchto přechodů určuje náš postup. Vypráví se, jak jeden žák řekl svému ravovi, že před modlitbou prožil pád. Rav mu odpověděl, že během deseti minut měl takových pádů čtyři sta.

Chápete, v jakém tempu člověk pracuje? Kolika stavy prochází a kolik jich analyzuje? U některých lidí se něco podobného odehraje jednou za několik let, nebo dokonce za několik generací. Je to velmi pomalé kývání ze strany na stranu. I u nás jsou období, kdy náhle cítíš, že jsi dva nebo tři měsíce doslova jako mrtvý a nic se nemění. Jako bys někam jel, ale cestou se vůbec nic nedělo.

Když jsem přišel k Rabašovi, byl jsem ve srovnání s dneškem velmi netrpělivý a nervózní. Pokládal jsem mu podobné otázky jako ty, jen ne tak jemně.Říkával mi: „Na naší cestě je zapotřebí obrovské trpělivosti a doufám, že vydržíš.“ Napadlo mě, jak to mám vydržet, jestli je potřeba ještě větší trpělivost? Vždyť už teď mám pocit, že vybuchnu, jako by mi šla pěna z uší. Nedá se to ani popsat. Rozumově si člověk vůbec nedokáže představit, jak se to dá vydržet. Je potřeba trpělivost. Ale i ta je člověku dána shora.

Originál odkaz: 

[#361247]

Filed under: Vzestupy a pády | Add Comment →