Ať si kdokoliv cokoliv říká, náš rozum nesouhlasí s dočasností života. Hluboko uvnitř sami sebe přesvědčujeme, že smrtí to nekončí. Že člověk právě tady byl a náhle není? To nedává smysl.  Takový přístup svědčí pouze o omezenosti našeho vnímání a o nepochopení stavu, ve kterém se v tomto světě nacházíme. Právě proto nejsme schopni správně přistupovat k životu a smrti.

Šok ze ztráty a vzpoura rozumu

Jsme jako malé děti – vidíme jen nepatrný kousek bytí a nevíme, co se v něm ve skutečnosti děje. Setkání se smrtí je pro nás šok: někdo žil a náhle zmizel. Před námi je neživé tělo. Jsme ohromeni tím, že už to není člověk, přítel, příbuzný. Byl tu a není. Jak je to možné!

Žil ve mně. Otiskoval se do mých vlastností, přání, pocitů a paměti. Jak je možné, že člověk přestane existovat? Rozum to nedokáže zpracovat. Problém ale není v samotné skutečnosti smrti, vždyť v tomto světě nic netrvá věčně. Problém je v omezenosti našeho vnímání, které nedohlédne dál než k prahu smrti.

Iluze věčnosti a hranice vnímání

Proč právě takhle je život uspořádán? A proč je člověk umístěn do těla zabírajícího v realitě velmi malý prostor? Přitom tělu připisujeme obrovskou důležitost, mnohem vyšší a podstatnější, než by měla patřit fyzické schránce na živočišné úrovni.

Ze zoufalství jsme si zvykli na pomíjivost své existence a naučili se s ní docela dobře žít. Není to z lhostejnosti. Jen dokud žijeme, za hranice svého života nedohlédneme a se smrtelností se smiřujeme. Složité otázky zaháníme a utěšujeme se tím, že takhle to prostě v životě chodí.

Lidé vymysleli náboženství, která vyprávějí o životě po smrti a věří jim, nacházejí v nich útěchu a alespoň nějaké vysvětlení naší pomíjivosti.

Za prahem smrti

Tato otázka však vyžaduje mnohem dospělejší přístup. Za hranice života a smrti jsme schopni nahlédnout, za hranice té nepatrné reality, kterou vidíme kolem sebe.  K tomu ale potřebujeme přestat vnímat realitu pouze prostřednictvím tělesných smyslů: zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Musíme v sobě rozvinout nové orgány vnímání, které nejsou spojeny s hmotným tělem ani s jeho živočišnou úrovní.

Vnímání reality rozšiřuje kabala

O tom všem mluví věda kabala, také nazývaná „vědou vnímání“. Slovo „kabala“ v hebrejštině znamená „přijímání“. Kabala nám pomáhá otevřít oči a tu pravou, širší realitu uvidět přímo tady a teď, ne až po smrti fyzického těla.

Tato věda vysvětluje jedinečnou strukturu našich životů: na jedné straně existujeme ve fyzickém těle a jeho živočišné úrovni omezený počet let tak jako zvířata. Během pozemské existence však dostáváme mimořádnou možnost dosáhnout vyšší úrovně, kterou kabala nazývá „Adam“ od slova „dome“, to znamená podobný Stvořiteli. Na této úrovni přecházíme do zcela jiné reality, která je věčná, dokonalá a duchovní.

Cesta k nesmrtelnosti

Můžeme toho dosáhnout, pokud se pozvedneme nad hmotné tělo a začneme budovat tělo duchovní. Je zcela opačné tomu, jak dnes vnímáme sami sebe. Duchovní tělo je skutečnou duchovní substancí, tedy silou mimo hmotu. A základem pro budování duchovního těla je změna ve vzájemných vztazích a jejich projevech: místo závisti, nenávisti a egoistického přání pro svůj dobrý pocit ponížit druhého, se naše vztahy proměňují v bratrskou lásku a odevzdávání. Tehdy se zásadně změní naše vnímání života a smrti a odchod našich blízkých přestaneme vnímat jako tragédii.

Originální článek zde.

Filed under: Vnímání | Add Comment →